close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Kousek za Sušicí

22. července 2020 v 22:13 | vítor |  Na cestách
Ze Sušice popojedete opravdu jen pár kilometrů. Ale hodně jich nastoupáte. A uvidíte místa, jaká jste nikdy neviděli a jaká nejsou jinde na světě. Na 16 kilometrech jsme nastoupali 429 výškových metrů a dostali se do výšky 885 mnm.

Dojeli jsme na místo, které se jmenuje Dobrá Voda u Hartmanic a kde stojí kostel sv. Vintíře. Tady se musíme zastavit, protože musíme zjistit, kdo byl svatý Vintíř a kde se tu vůbec vzalo tohle jméno. Tohle je totiž jediný kostel na světě zasvěcený svatému Vintířovi.

Vintíř je česká podoba jména Günther, což je jméno v německém prostředí poměrně běžné. A tento Günther byl duryňský šlechtic s mnoha významnými příbuznými, který proslul ve své době jako diplomat a prostředník mezi německým a slovanským, zejména českým prostředím. Zároveň byl zakladatelem benediktinského kláštera v Bavorsku, který se na rozvoji německo - českých vztahů také rozvíjel, a sám se stal už ve zralém věku beneditkinským mnichem. Čímž ovšem jeho aktivita nekončí, dále je známou postavou pověřovanou mnoha úkoly. Již na závěr svého předlouhého života - uvádí se, že se dožil možná i více než 90 let - se odebral na českou stranu Šumavy a zde, v dnešní Dobré Vodě osídlil poustevnu. Pochován je v klášteře v Praze na Břevnově. Pro jeho skutky usilovali o jeho svatořečení bednediktini a také třeba Přemysl Otakar II. již hluboko ve středověku, nakonec však nikdy oficiálně svatořečen nebyl, pouze byly vydány buly umožňující jeho uctívání, a to v 17. a v 18. století. Jeho kult byl však v barokní době již po staletí známý. Musel být skutečně výjimečnou postavou své doby.


Pokud rozpoznáte materiál, ze kterého je socha sv. Vintíře, tak vězte, že tohoto materiálu je plný kostel. Je to sklo.Původní interier se totiž nezachoval a při restaurování byl kostel vyzdoben unikátními skleněnými díly od sochařky Vladimíry Tesařové: oltářem (téměř pětitunovým), křížovou cestou, betlémem, sochou sv. Vintíře, ambonem a obětním stolem. Vše působí naprosto magicky a neuvěřitelně. Výzdoba je nejen unikátní, ale i velice působivá. Bohužel moje fotky nejsou tak kvalitní jako bývají z exteriérů. Nejlepší je si tam zajet. Je to jen kousek za Sušicí.


Kostel sv. Vintíře v Dobré Vodě je ze dvou stran obklopen původním hřbitovem, který sloužil svému účelu až do odsunu německých obyvatel na konci války. Po té hřbitov zcela zpustl a z kostela se stalo vojenské skladiště (díky tomu aspoň nebyl zbourán). Po roce 1991 se vyčištění a úklidu hřbitova ujali bývalí rodáci z Dobré Vody a okolí ve spolupráci s Městským úřadem v Hartmanicích. Dnes je na hřbitově v Dobré Vodě umístěn památný Kříž smíření na události z druhé poloviny 20. století. Při návštěvě hřbitova jsme měli možnost poznat aspoň jména bývalých obyvatel Dobré Vody.


Všechna tato místa nad Sušicí i Sušice samotná se vlastně nacházejí na staré stezce z Pootaví na bavorskou stranu Šumavy. Je pravděpodobné, že tato stezka už byla "v provozu" v pravěkých dobách, určitě v době laténské, kdy bylo celé Pootaví osídleno Bóji a na hoře Sedlo nedaleko Kašperských Hor stála obrovská obranná pevnost. Centrem tohoto malého regionu v kopcích nad levým břehem řeky Otavy, kde jsme se pohybovali, jsou Hartmanice. Je to horské město zmiňované už na počátku 13. století, kde celkem se všemi osadami žilo v polovině 19. století skoro 4000 obyvatel a panoval tu čilý obchodní ruch. Dnes tu žije necelá tisícovka lidí, vše samozřejmě pováleční dosídlenci a jejich potomci. Ruch zde vytváří zaplaťpánbůh aspoň turismus, jinak by to tu bylo asi mrtvé. Ale naštěstí je tu spousta těch výjimečných památek, které právě navštěvujeme. V Hartmanicích byla početná a aktivní židovská komunita, která žila v sousedském souladu se svým převážně německým okolím až do 30. let 20. století. Významnými lokálními postavami byli Isák Simon Bloch, majitel továrny na zrcadla a broušené sklo, a také rabín Šimon Adler, který zahynul v Osvětimi. Obnovenou a kompletně rekonstruovanou památkou je synagoga, která je nejvýše položenou synagogou na území naší republiky. Horská synagoga byla postavená kolem roku 1883 a od roku 2006 je přístupná veřejnosti. Je tu otevřena expozice Spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě, výstava Šumava na starých fotografiích, dvojfotografie šumavských vesnic zlikvidovaných komunistickým režimem a dokumentace k historii židovské obce a synagogy v Hartmanicích. Je to opět výjimečné a působivé místo.



Na okraji Hartmanic leží i místo, ke býval židovský hřbitov. Byl zdevastován jako jeden z prvních po záboru pohraničí. V říjnu 1938 byly náhrobky ze hřbitova odvezeny a použity údajně ke stavbě silnice. 29. dubna 1945 tu bylo do společného hrobu uloženo 12 žen z pochodu smrti z Helmbrechtsu do Volar. Památník na tuto tragickou událostí je jediným svědkem na jinak prázdném hřbitově.


O dalších sto výškových metrů níže je odbočka ze silnice do osady Nové Městečko, odkud se uzoučkou asfaltkou a poté upravenou lesní cestou skoro sto metrů opět vystoupá k další výjimečné památce: kostelu sv. Mořice zvaného Mouřenec (stejně jako bývalá osada kolem kostela i vrch, pod nímž se celá lokalita nachází). Je to kostel z románských dob, z počátku 13. století a je to asi nejstarší dochovaný kostel v této části Šumavy. Při rekonstrukci po roce 1989 byly objeveny unikátní zachovalé fresky z prvních desetiletí 14. století. Freska posledního soudu a další obrazy se zachovaly pod několikacentimetrovým nánosem pozdějších úprav.





Tady jsme se zúčastnili komentované prohlídky, kterou vedla slečna nebo mladá paní ze sdružení Přátelé Mouřence a na kterou jsem si musel chvíli zvykat. Všechno brala trochu zeširoka, ale dobrali jsme se k tomu podstatnému a po hodině prohlídku opustili. Okolo kostela se nachází starý hřbitov využívaný osadníky ze širokého okolí. Na hřbitově se nachází i kostnice s hromadami vyrovnaných kostí.



Zážitky nabité odpoledne se blížilo k závěru. Sjeli jsme k řece Otavě a přejeli ji na pravý břeh. Čekala nás poslední zastávka. V Dlouhé Vsi na židovském hřbitově. Počátky židovského osídlení se tu datují zřejmě do počátku 18. století. V první čtvrtině 18. století už existovala početná místní komunita asi dvaceti rodin včetně synagogy. Nejpočetnější komunita tu žila v polovině 19. století, a to 37 židovských rodin. Postupně jejich počet klesal a roku 1930 už zde nežil nikdo židovského vyznání. Stála tu zajímavá klasicistní synagoga, ale shořela roku 1937 a byla následně zbořena. Hřbitov o rozloze přibližně 11 arů se nachází na jihovýchodním okraji obce. Byl založen před rokem 1724, je zde dochováno 49 náhrobků. Pohřby na tomto hřbitově probíhaly až do 30. let 20. století, kdy hřbitov převzala obec v Kašperských Horách. Hřbitov byl v době nacismu úplně zničen, roku 1945 sem ale byly historické náhrobní kameny navráceny a hřbitov byl částečně rekonstruován. V současnosti se jedná o neohrazený hřbitov s prostými náhrobky barokního a klasicistního typu.



Návštěvou tak malebného místa s tak pohnutou historií jsme se rozloučili s pátečním výletem jen kousek za Sušici. Vraceli jsme se obohaceni o pořádný kus naší a speciálně šumavské historie i o zážitky vjemové, zejména vizuální. Večer nás čekal ještě zážitek akustický, a to v podobě hudební zábavy se skupinou Brutus. Ou jé!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama