Literatura

Nový úlovek z knihovny

2. února 2019 v 11:51 | vítor
Slánská (a asi nejen slánská) knihovna nabízí každý měsíc vyřazené knihy v takzvané burze knih. Ale není to burza, jak si ji představujete. Jsou to prostě knihy v regálu nebo na stolech, u toho stojí chumel dravců s batohy a taškami a loví. Jestli se to pak pokoušejí prodávat za lepší peníze v antikvariátech, nebo co s tím dělají, to nevím, ale vídám tm pokaždé ty samé. Vzhledem k tomu, že mě zajímá trochu jiná literatura než většinu, tak občas něco zbyde i na mě. Dnes jsem neomylně sáhnul po objemné knize, kterou vydalo nakladatelství Odeon v roce 1988 a která obsahuje 70 povídek od amerického spisovatele Raye Bradburyho. Autor světově proslulých knih jako jsou Marťanská kronika nebo 451°Fahrenheita byl především skvělý povídkář. Jeho povídky, ať už horrorové, fantastické nebo o zvláštních lidech, patří k tomu nejlepšímu, co kdy v žánru povídky vzniklo. Už se na ni moc těším.


Komturova smrt Haruki Murakamiho

14. ledna 2019 v 20:46 | vítor
Příběh brilantního portrétisty, se kterým se rozejde žena. Banální téma a také se zdá dlouho, že děj bude poklidně plynout snad až do strany 2686. Ale tolik stran kniha nemá a děj dostane potřebné grády. Děje se tak za pomoci magických prostředků. Jak jinak u pana Murakamiho, který nemilosrdně nechává své čtenáře své knihy hltat a vytvářet si tak spánkový deficit, špatnou pracovní morálku, nesoustředěnost v běžných životních situacích a další patálie. Romantická chata vysoko nad pobřežím moře, Mozartova nebo Straussova hudba a poklid, který by nikdy nemusel skončit. Ale také záhadný soused v hi tech domě naproti přes údolí, tajemný temný muž z bílého Subaru a několik krásných žen, každá jiná. A dále příběh starého malíře, který dlouhá desetiletí skrýval tajemství z mládí. A samozřejmě komtur. Slovo, které nezná každý. A postava, která výrazně hýbne dějem. Tedy postava... vlastně idea.


S hlavním hrdinou se pak čtenář řádně zapotí při náročné cestě vlastním nevědomím. Kdo je kdo v této hře? Jakou roli kdo hraje. Vše náhle končí a vrací se do normálu. Hlavní hrdina dospěl do stavu, kdy je schopen vést rodinný život. Ale my, čtenáři věčně nespokojení, se ptáme dál, protože naše otázky zdaleka nebyly uspokojeny. Však také stále chybí vytvořit jeden portrét....

O Winfriedu Georgu Sebaldovi

20. listopadu 2018 v 21:50 | vítor
K Winfriedu Georgu Sebaldovi jsem se dostal díky recenzi Ondřeje Horáka v sobotní příloze Lidových novin Orientace. Recenze se týkala v titulu tohoto textu zmíněné knihy, která se pak ke mně ze Sebaldových knih dostala jako první, ale taky mě vůbec seznámila s touto zajímavou postavou moderní německé literatury.

I když v ní stojí spíš někde stranou na pomezí, je to postava velice zajímavá. Germanista, od svých 26 let trvale žijící v Anglii, kde působil jako vysokoškolský profesor, psal vlastně stále dokola totéž. V originálních literárních esejích, napůl dokumentech, částečně fikcích popisuje jak cesty své duše, tak cesty Evropy, Německa, německého národa a společnosti v dobách převážně novověkých a moderních, používaje přitom různé postavy literární, jiné umělecké, politické či jinak společenské historie. Na příbězích vystavěných okolo postav se jako cukrová vata na špejli nabaluje obraz Evropy, její historie plné katastrof, následků totalitních ideologií a válek. Jemně, poeticky a s vytříbeným citem pro detail uvádí čtenáře do dokonalé analýzy duše, člověka a jeho života, společnosti a doby, a to za použití technik analogií, obrazných vzpomínek, korespondence skutečné i fiktivní, doprovází své texty vybranými obrázky a fotografiemi, které sice doplňují autenticitu příběhu, ale zároveň působí až příliš přesvědčivě, tedy vyvolávají nejistotu, zda celý příběh přece jen není pečlivě připravenou fikcí. Sám Sebald do příběhů vstupuje jako vypravěč, nabízí analogie mezi svým osobním životem a postavami, o kterých píše, odhaluje svá rozpoložení a vybízí čtenáře, aby si uvědomoval, že vše, co se děje, se týká každého z nás, a naše příběhy jsou také ve svých detailech analogické s dalšími příběhy, okolo kterých se opět odvíjí vata synopse celé historie.

Knihu esejů Byt ve venkovském domě vydal v roce 1998. Uvádí ji svým setkáním s osudy Jeana Jacquea Rousseaua na ostrově jednoho švýcarského jezera. Ve Švýcarsku a převážně jižních německých zemích se pohybujeme i v dalších analytických studiích této knihy, o spisovatelích Gottfriedu Kellerovi, Johannu Peteru Hebelovi, Robertu Walserovi, Eduardu Mörikeovi a malíři Johannu Peteru Trippovi. Postavy spojuje určitá vyděděnost, osamělost, outsiderství. Často je do těchto pozic přiváděly i duševní nemoci či fyzické dispozice. Přitom patří všichni k významným německým umělcům a stojí za to si od nich něco přečíst nebo se aspoň s nimi seznámit na wikipedii. Knihu povídek Eduarda Mörikea jsem dokoncel našel doma v knihovně a určitě budu pátrat dál.

I po dalších knihách Winfrieda Georga Sebalda, skvělého literárního teoretika a zajímavého spisovatele, jehož obrazy světa chápu, rozumím jim a zajímají mě.

Kruh

24. října 2017 v 14:31 | vítor
Kruh je především znám jako americký horror z roku 2002, což je remake japonského filmu z roku 1998. Tento japonský film byl natočen podle knihy spisovatele Kodži Suzukiho z roku 1991. Vzhledem k tomu, že jsem ani jeden z filmů neviděl, byl jsem na knihu zvědav. Získal jsem ji ve výprodeji v knihovně za jednu korunu.

Kruh je jedna z prvních knih Suzukiho a přinesla mu celosvětovou popularitu. V Japonsku se stal vyloženě kultovním spisovatelem a první díl Kruhu měl další pokračování, až vznikla celá série. V návaznosti na to také vzniklo několik filmů a TV seriálů.

O Kruhu se sice běžně mluví jako o horroru, ale kniha má spíše detektivní atmosféru. Vzhledem ke skutečnostem, které se v knize odehrávají, je na všechno jen omezené množství času, proto se děj odehrává v hektickém tempu. Hlavní postavou je novinář, který si všimne podobných rysů u dvou zdánlivě nesouvisejících úmrtí a začne pátrat po tom, co tato úmrtí spojuje. Poté, co se sám dostane do situace, kdy se domnívá, že může zemřít, začíná horečnatě pátrat po odhalení záhady, s níž se setkal. Knize nechybí kromě skvělého tempa ani mrazivé, skutečně horrorové okamžiky, mysteriózní prvky a zvláštní, až groteskní vykreslení postav. Skvěle se čte a je výbornou oddechovkou na víkend nebo dlouhý zimní večer.

O Ivanu Blatném

26. září 2017 v 21:05 | vítor
S Ivanem Blatným jsem se poprvé setkal díky knize Pomocná škola Bixley, kterou vydalo nakladatelství Torst v roce 1994. Fascinovaně jsem pročítal krátké říkánky, složené z postřehů, asociací, psané částečně česky, částečně anglicky (ale třeba i francouzsky nebo německy) a tušil jsem, že čtu něco výjimečného a zvláštního. Neměl jsem ale o autorovi žádné informace. Jak se čas a prostor plnil informacemi, zjišťoval jsem o Ivanovi Blatném víc a víc jsem četl jeho další básně. Vrcholem mé snahy o poznání Blatného života a pochopení jeho poezie bylo zakoupení knihy Básník (Román o Ivanu Blatném), kterou napsal a vydal Martin Reiner, spisovatel a nakladatel (ale také divadelní dramaturg, organizátor, literární teoretik...). Kniha vyšla v nakladatelství Torst v roce 2014.

Pan Reiner se věnuje Blatnému již dlouhá léta. Z knihy je dobře patrno, kolik toho musel nacestovat, s kolika lidmi o Blatném mluvil, kolik archivních materiálů musel nastudovat. Zároveň dokázal podat životopis Ivana Blatného jako strhující román o zvláštním osudu básníka, nejprve úspěšného a známého, poté úplně zapomenutého a mnohými považovaného i za mrtvého dávno před jeho skutečným úmrtím. Odehrává se od Blatného dětství a rodinného prostředí přes přátelství a silné a citlivé vztahy s Vítezslavem Nezvalem a s Jiřím Ortenem, básnické úspěchy na konci třicátých let, život za protektorátu, náhlou emigraci a dlouhá desetiletí vAnglii, převážně trávená v psychiatrických léčebnách a chráněných bydleních. Nezůstává ale popisnou oslavnou ódou na umělce, ale jde do hloubky, do podstaty věcí, pokouší se odhalovat tajemství Blatného života, zkoumá jeho povahu, jeho velice zvláštní vztahy se ženami. Zároveň podává plastický obraz doby, ve které Blatný žije, kterou velice trefně reflektuje ve tvorbě, ale kterou prožívá trochu jakoby z pozadí, z periferie, popisuje ji jemným melancholickým pohledem. Ivan Blatný prožil mládí za první republiky a za protektorátu a rázně ho ukončil na prahu třicítky emigrací, ve které přijal pasivní roli člověka na okraji, který není v cizí zemi, jejíž jazyk ani neumí, schopen společensky existovat, pracovat, být samostatný. V padesátých a šedesátých letech o něm není asi patnáct let nikde žádná zmínka. A pak se ve zlomovém a důležitém období pro české dějiny na konci šedesátých let začínají objevovat kontakty, které už nikdy úplně neskončí, až do básníkovy smrti, a které vyvrcholí novým obdobím Blatného tvorby a vydáváním jeho knih.

Martin Reiner napsal objemnou a bohatou knihu plnou faktů a informací a zároveň a skvělý a krásný román, velké dílo, které se čte jedním dechem a které mě skutečně obohatilo.


Synové světla a synové tmy

4. září 2017 v 22:25 | vítor
Jméno Stanislava Segerta mi vůbec nic neříkalo, dokud jsem někde nenarazil na zmínku o knize o tzv. kumránských svitkách, kterou napsal právě tento muž. Zmínka o knize mě velice zaujala, a proto jsem si ji objednal v antikvariátu. Po přečtení knihy jsem svého rozhodnutí vůbec nelitoval. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého nejen o samotných svitcích od Mrtvého moře, ale také o společenské a náboženské situaci v Palestině na přelomu letopočtů. A také jsem si samozřejmě zjistil něco o autorovi.

Stanislav Segert byl český teolog, lingvista, hebraista, znalec semitských jazyků. Působil jako duchovní Českobratrské církve evangelické, po získání doktorátu přednášel v Praze, od poloviny šedesátých let 20. století působil ve Spojených státech amerických jako profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků. Publikoval asi 20 knih. Jednou z nich je i kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů.

Kumránské svitky neboli svitky od Mrtvého moře jsou písemné dokumenty nalezené po druhé světové válce v lokalitě Kumrán na terase nad Mrtvým mořem. Postupným výzkumem bylo zjištěno, že v Kumránu žila komunita tzv. esejců, v překladu "čistých", kteří žili podobným způsobem jako středověcí mniši v klášterech. Jejich hlavním úkolem bylo přepisování náboženských textů. Některé tyto texty jsou obsaženy na dochovaných svitkách.

Profesor Segert popisně, ale věcně a poutavě popisuje okolnosti nálezu svitků, počínající výzkum i výsledky dalších výzkumů. Kniha vyšla v roce 1970, takže od nálezu uplynulo tehdy něco přes dvacet let a výsledky výzkumů byly poměrně čerstvé. Kniha pokračuje popisem místa, kde sídlila náboženská komunita, odkazy na probíhající dějiny Izraele i na náboženskou situaci období okolo přelomu letopočtů.

Kniha Synové světla a synové tmy: Svědectví nejstarších biblických rukopisů je komplexním dílem o fenoménu, který je významnou součástí poznávání náboženských a společenských dějin Blízkého východu. Přes vysokou hodnotu odbornou je psána čtivě a srozumitelně i pro běžného čtenáře.

O zapomenuté výpravě

31. prosince 2016 v 10:06 | vítor
Není větší potěšení, než když člověk sáhne do knihovničky pro knížku z výprodeje z knihovny a shledá tuto nenápadnou starší knihu bez obálky knihou zajímavou, ba přímo fascinující. Stalo se mi to před nějakými dvěma třemi týdny, kdy jsem sáhnul po knize, kterou jsem považoval za vyprávění středověkého renesančního šlechtice, který putoval ke svatému hrobu. Aspoň název knihy Nešťastné putování do Šťastné Arábie mi to tak evokoval. Ale zmýlená neplatí. Kniha dánského spisovatele Thorkilda Hansena popisuje expedici vypravenou dánským králem v roce 1761. Její cesta směřovala přes Středozemní moře, Cařihrad, Egypt a Rudé moře do Jemenu, který je onou Šťastnou Arábií a který byl faktickým cílem cesty. Hansen popisuje cestu věcně, dokumentárním způsobem, přesto dokáže vyvolat a stupňovat napětí jako ve filmovém thrilleru. Výpravy se zúčastnilo pět lidí, přírodovědec, lingvista, lékař, kreslíř a zeměměřič. Charaktery účastníků výpravy a jejich vzájemné vztahy mnohokrát fatálně ovlivnily výpravu a Hansen to nemilosrdně odhaluje a analyzuje. Podává nám chování a rozhodnutí členů expedice bez příkras a společenských tabu. Nesmírné útrapy cestování arabským světem v dobách, kdy neexistovaly železnice, automobily a letadla, přesný popis krajů, jejich obyvatel, nesmírné úsilí jediného nakonec přeživšího účastníka výpravu dokončit, to vše vytváří na pozadí více než 250 let staré pozapomenuté výpravy obraz zaniklého, nesmírně přitažlivého a poutavého světa.

Arizona J.J.Paulíka

15. prosince 2016 v 21:40 | vítor
Spisovatel Jaroslav Jan Paulík je polozapomenutou a pro mě donedávna úplně neznámou postavou české literatury. Narodil se v Pelhřimově roku 1895, vystudoval filologii, učil na obchodní akademii a byl literárně činný jako novinář, literární kritik a překladatel. Kromě literatury se odborně zajímal o film a rád cestoval. Jeho literární dílo je pestré. Je to řada drobných útvarů: fejetony, kritiky, trampské písně, básně, drobné prózy. Jeho nejvýznamnější díla jsou trampský román Arizona, dále Sentimentální cesty - cestopisné črty z Evropy, Balkánu a Alžíru, další román Utonulá, který situoval do rodného Pelhřimova, stejně jako povídky Ošklivá tvář lásky. Od literatury s romantickým nádechem - cestopisy, trampské prostředí, se dostal k psychologicky laděným prózám. Byl to statečný člověk zapojený do protinacistického odboje. Byl odhalen, uvězněn a odsouzen k 10 letům v káznici, kde už po osvobození, 13.5.1945 umírá na celkové útrapy v 50 letech.
Komunistickým režimem nebyl připomínán, rehabilitace se dočkal v 60. letech, kdy byla vydána v druhém vydání Arizona, a také byl uveden do Síně pelhřimovských literátů, která ovšem za normalizace opět zanikla. Dnes můžeme osobnost Jaroslava Jana Paulíka vnímat jako součást moderní avantgardní literatury první poloviny 20. století a zároveň jako příslušníka humanistického a demokratického proudu kulutrních osobností, který byl těžce postižen nacistickou okupací a zánikem první republiky.

Já jsem se s Jaroslavem Janem Paulíkem setkal velmi náhodně. Při jedné ze svých ne příliš častých cest vlakem jsem se cestou od pokladny na perón slánského nádraží podíval do knihovničky, kde lidé zanechávají tam, kam dojedou, knihy na výměnu, případně tam nosí knihy, kterých se chtějí zbavit. A to já mám rád. A na vrchu ležela drobná knížka z Československého spisovatele, se jménem spisovatele, kterého jsem neznal, a s malou zelenou liškou, která vnucovala vzpomínku na Malého prince. Sáhl jsem po ní a přečetl ji za páteční cestu do Nymburka a za sobotní cestu z Nymburka.

Přitom to není až zas takový zázrak. Arizona bývá nazývána prvním trampským románem, má tedy určitý punc a je zajímavá jako literární artefakt a doklad určité subkultury zachycené v reálné době svého šíření, tedy bez pozdějších romantických příkras. Přitom je samozřejmě Arizona romantická dost, prostředí okolí řeky Sázavy, letní atmosféra, milostné vztahy, ale i drsný Žižkov jsou atributy dostatečně romantické. Nejinak postavy se svými sny, neukotvenými vztahy, vyhraněným rozporem mezi všedními dny a víkendovými dobrodružstvími a v neposlední řadě i četnický boj proti trampům se smrtí jednoho z hlavních hrdinů, podobnou smrti Jánošíkově nebo smrti Robina Hooda. Nechybí ani v lásce štědrá cikánečka provozující potulnou střelnici, jež nechá pamatovat jak na Rozmarné léto, tak na o několik desítek let mladší Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Arizona je kniha naplněná vábivou a voňavou atmosférou letní noci. Přitom v ní nechybí momenty jak drsné, tak i psychologicky těžší. Trampové, kteří přijdou do kina na kovbojku, ho zdemolují po zákazu promítání filmů s kovbojskou tematikou, i rozpolcený život hlavního hrdiny nás vrací do reality všedních dnů poloviny dvacátých let, kdy různí úředníci, účetní, příručí a další mladí muži každou sobotu odpoledne vyměnili saka za kovbojské vesty a stetsony a Posázavským pacifikem vyráželi vstříc novým dobrodružstvím a láskám.

Henry Miller: Kolos z Maroussi

4. října 2013 v 12:00 | vítor
Nejlepší kniha, kterou jsem za poslední měsíce četl. Objevil jsem ji náhodou v prodejně Levných knih a okamžitě jsem samozřejmě po ní sáhnul. Byl jsem překvapen asi jako všichni, kdo kdy Henryho Millera četli.
V roce 1939 se Miller rozhodl si udělat dovolenou a odjel do Řecka, kde strávil asi rok. Po dlouhých letech v Paříži byl Řeckem, jeho přírodou, památkami, místy a především lidmi doslova ohromen a vše vypsal právě v tomto nevšedním cestopisu. Ze stránek knihy přímo tryská jeho nadšení, energie, kterou za svého pobytu v Řecku nabyl, a ne zřídka jeho myšlenkové pochody vrcholí filozofickou esejí, průzračným vhledem, který dokáže nadchnout i po těch desítkách let. V této knize se Miller projevil nejen jako výborný spisovatel, ale také jako moudrý člověk se schopností formulovat životní pravdy, aniž by působil uměle nebo trapně. Řecko na prahu druhé světové války vyvolalo v Millerovi velice hluboký rozměr vnímání a vyjadřování. K tomu je třeba přičíst opravdu nevšední popis řeckých starověkých památek, které tehdy ještě nebyly obklopeny tisícihlavými zástupy turistů. Řecký svět před válkou byl ponořen spíše do devatenáctého než dvacátého století a dnes, ve století jedenadvacátém, působí tato kniha až neskutečně a přízračně.

Čechy pohledem uctívačů Slunce

6. dubna 2013 v 20:20 | vítor
Géniové dávnověku aneb 7000 let orientace ke Slunci je posmrtně vydané opus magnum ing. Zdeňka Ministra, vědeckého pracovníka v oboru metalurgie, který svou seniorskou životní etapu věnoval archeoastronomii, výzkumu míst, na kterých stály sluneční svatyně od mladší doby kamenné a pohledu na českou krajinu z různých těchto míst jako na fascinující obzorový kalendář. Díky velkému množství takových památek v okolí Kladna a Slaného, spojil svůj život právě s touto částí Čech. Stal se tak zajímavou a pozoruhodnou postavou našeho regionu; publikoval své objevy také ve Slánském obzoru. Nedaleko Slaného leží totiž jeden z neolitických rondelů, geometricky velice přesných svatyní, které sloužily mimo jiné k pozorování východů Slunce a tím k určování kalendářního roku tehdejších obyvatel.
Ve své knize zasvěcuje čtenáře do archeoastronomie, oboru, ve kterém byl uznávanou evropskou autoritou, sleduje orientaci neolitických rondelů v dnešních českých zemích, ale i na Slovensku a v Rakousku, keltských svatyní, hrobů různých kultur, ale i prvních křesťanských kostelů, často stojících na místě staršího kultu, věnuje se přehledu starověkých kalendářů, ale hlavně za pomoci ilustrací a fotografií představuje Čechy a Moravu jako ideální krajinu pro obzorové kalendáře, založené na jednoduchém principu východu Slunce v určité významné dny nad určitými významnými body obzoru.
Osobnost ing. Ministra, který se vydání této knihy nedočkal, čeká na své kvalitní zhodnocení, které by se měl chopit mladý nadějný historik z kladensko - slánského regionu, se kterým je archeoastronomická práce Zdeňka Ministra spojena především.

východ slunce nad ještědem z rondelu u bysně u slaného. vzdálenost je devadesát kilometrů (z www.putujici.cz)...

 
 

Reklama