Literatura

O zapomenuté výpravě

31. prosince 2016 v 10:06 | vítor
Není větší potěšení, než když člověk sáhne do knihovničky pro knížku z výprodeje z knihovny a shledá tuto nenápadnou starší knihu bez obálky knihou zajímavou, ba přímo fascinující. Stalo se mi to před nějakými dvěma třemi týdny, kdy jsem sáhnul po knize, kterou jsem považoval za vyprávění středověkého renesančního šlechtice, který putoval ke svatému hrobu. Aspoň název knihy Nešťastné putování do Šťastné Arábie mi to tak evokoval. Ale zmýlená neplatí. Kniha dánského spisovatele Thorkilda Hansena popisuje expedici vypravenou dánským králem v roce 1761. Její cesta směřovala přes Středozemní moře, Cařihrad, Egypt a Rudé moře do Jemenu, který je onou Šťastnou Arábií a který byl faktickým cílem cesty. Hansen popisuje cestu věcně, dokumentárním způsobem, přesto dokáže vyvolat a stupňovat napětí jako ve filmovém thrilleru. Výpravy se zúčastnilo pět lidí, přírodovědec, lingvista, lékař, kreslíř a zeměměřič. Charaktery účastníků výpravy a jejich vzájemné vztahy mnohokrát fatálně ovlivnily výpravu a Hansen to nemilosrdně odhaluje a analyzuje. Podává nám chování a rozhodnutí členů expedice bez příkras a společenských tabu. Nesmírné útrapy cestování arabským světem v dobách, kdy neexistovaly železnice, automobily a letadla, přesný popis krajů, jejich obyvatel, nesmírné úsilí jediného nakonec přeživšího účastníka výpravu dokončit, to vše vytváří na pozadí více než 250 let staré pozapomenuté výpravy obraz zaniklého, nesmírně přitažlivého a poutavého světa.

Arizona J.J.Paulíka

15. prosince 2016 v 21:40 | vítor
Spisovatel Jaroslav Jan Paulík je polozapomenutou a pro mě donedávna úplně neznámou postavou české literatury. Narodil se v Pelhřimově roku 1895, vystudoval filologii, učil na obchodní akademii a byl literárně činný jako novinář, literární kritik a překladatel. Kromě literatury se odborně zajímal o film a rád cestoval. Jeho literární dílo je pestré. Je to řada drobných útvarů: fejetony, kritiky, trampské písně, básně, drobné prózy. Jeho nejvýznamnější díla jsou trampský román Arizona, dále Sentimentální cesty - cestopisné črty z Evropy, Balkánu a Alžíru, další román Utonulá, který situoval do rodného Pelhřimova, stejně jako povídky Ošklivá tvář lásky. Od literatury s romantickým nádechem - cestopisy, trampské prostředí, se dostal k psychologicky laděným prózám. Byl to statečný člověk zapojený do protinacistického odboje. Byl odhalen, uvězněn a odsouzen k 10 letům v káznici, kde už po osvobození, 13.5.1945 umírá na celkové útrapy v 50 letech.
Komunistickým režimem nebyl připomínán, rehabilitace se dočkal v 60. letech, kdy byla vydána v druhém vydání Arizona, a také byl uveden do Síně pelhřimovských literátů, která ovšem za normalizace opět zanikla. Dnes můžeme osobnost Jaroslava Jana Paulíka vnímat jako součást moderní avantgardní literatury první poloviny 20. století a zároveň jako příslušníka humanistického a demokratického proudu kulutrních osobností, který byl těžce postižen nacistickou okupací a zánikem první republiky.

Já jsem se s Jaroslavem Janem Paulíkem setkal velmi náhodně. Při jedné ze svých ne příliš častých cest vlakem jsem se cestou od pokladny na perón slánského nádraží podíval do knihovničky, kde lidé zanechávají tam, kam dojedou, knihy na výměnu, případně tam nosí knihy, kterých se chtějí zbavit. A to já mám rád. A na vrchu ležela drobná knížka z Československého spisovatele, se jménem spisovatele, kterého jsem neznal, a s malou zelenou liškou, která vnucovala vzpomínku na Malého prince. Sáhl jsem po ní a přečetl ji za páteční cestu do Nymburka a za sobotní cestu z Nymburka.

Přitom to není až zas takový zázrak. Arizona bývá nazývána prvním trampským románem, má tedy určitý punc a je zajímavá jako literární artefakt a doklad určité subkultury zachycené v reálné době svého šíření, tedy bez pozdějších romantických příkras. Přitom je samozřejmě Arizona romantická dost, prostředí okolí řeky Sázavy, letní atmosféra, milostné vztahy, ale i drsný Žižkov jsou atributy dostatečně romantické. Nejinak postavy se svými sny, neukotvenými vztahy, vyhraněným rozporem mezi všedními dny a víkendovými dobrodružstvími a v neposlední řadě i četnický boj proti trampům se smrtí jednoho z hlavních hrdinů, podobnou smrti Jánošíkově nebo smrti Robina Hooda. Nechybí ani v lásce štědrá cikánečka provozující potulnou střelnici, jež nechá pamatovat jak na Rozmarné léto, tak na o několik desítek let mladší Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Arizona je kniha naplněná vábivou a voňavou atmosférou letní noci. Přitom v ní nechybí momenty jak drsné, tak i psychologicky těžší. Trampové, kteří přijdou do kina na kovbojku, ho zdemolují po zákazu promítání filmů s kovbojskou tematikou, i rozpolcený život hlavního hrdiny nás vrací do reality všedních dnů poloviny dvacátých let, kdy různí úředníci, účetní, příručí a další mladí muži každou sobotu odpoledne vyměnili saka za kovbojské vesty a stetsony a Posázavským pacifikem vyráželi vstříc novým dobrodružstvím a láskám.

Henry Miller: Kolos z Maroussi

4. října 2013 v 12:00 | vítor
Nejlepší kniha, kterou jsem za poslední měsíce četl. Objevil jsem ji náhodou v prodejně Levných knih a okamžitě jsem samozřejmě po ní sáhnul. Byl jsem překvapen asi jako všichni, kdo kdy Henryho Millera četli.
V roce 1939 se Miller rozhodl si udělat dovolenou a odjel do Řecka, kde strávil asi rok. Po dlouhých letech v Paříži byl Řeckem, jeho přírodou, památkami, místy a především lidmi doslova ohromen a vše vypsal právě v tomto nevšedním cestopisu. Ze stránek knihy přímo tryská jeho nadšení, energie, kterou za svého pobytu v Řecku nabyl, a ne zřídka jeho myšlenkové pochody vrcholí filozofickou esejí, průzračným vhledem, který dokáže nadchnout i po těch desítkách let. V této knize se Miller projevil nejen jako výborný spisovatel, ale také jako moudrý člověk se schopností formulovat životní pravdy, aniž by působil uměle nebo trapně. Řecko na prahu druhé světové války vyvolalo v Millerovi velice hluboký rozměr vnímání a vyjadřování. K tomu je třeba přičíst opravdu nevšední popis řeckých starověkých památek, které tehdy ještě nebyly obklopeny tisícihlavými zástupy turistů. Řecký svět před válkou byl ponořen spíše do devatenáctého než dvacátého století a dnes, ve století jedenadvacátém, působí tato kniha až neskutečně a přízračně.

Čechy pohledem uctívačů Slunce

6. dubna 2013 v 20:20 | vítor
Géniové dávnověku aneb 7000 let orientace ke Slunci je posmrtně vydané opus magnum ing. Zdeňka Ministra, vědeckého pracovníka v oboru metalurgie, který svou seniorskou životní etapu věnoval archeoastronomii, výzkumu míst, na kterých stály sluneční svatyně od mladší doby kamenné a pohledu na českou krajinu z různých těchto míst jako na fascinující obzorový kalendář. Díky velkému množství takových památek v okolí Kladna a Slaného, spojil svůj život právě s touto částí Čech. Stal se tak zajímavou a pozoruhodnou postavou našeho regionu; publikoval své objevy také ve Slánském obzoru. Nedaleko Slaného leží totiž jeden z neolitických rondelů, geometricky velice přesných svatyní, které sloužily mimo jiné k pozorování východů Slunce a tím k určování kalendářního roku tehdejších obyvatel.
Ve své knize zasvěcuje čtenáře do archeoastronomie, oboru, ve kterém byl uznávanou evropskou autoritou, sleduje orientaci neolitických rondelů v dnešních českých zemích, ale i na Slovensku a v Rakousku, keltských svatyní, hrobů různých kultur, ale i prvních křesťanských kostelů, často stojících na místě staršího kultu, věnuje se přehledu starověkých kalendářů, ale hlavně za pomoci ilustrací a fotografií představuje Čechy a Moravu jako ideální krajinu pro obzorové kalendáře, založené na jednoduchém principu východu Slunce v určité významné dny nad určitými významnými body obzoru.
Osobnost ing. Ministra, který se vydání této knihy nedočkal, čeká na své kvalitní zhodnocení, které by se měl chopit mladý nadějný historik z kladensko - slánského regionu, se kterým je archeoastronomická práce Zdeňka Ministra spojena především.

východ slunce nad ještědem z rondelu u bysně u slaného. vzdálenost je devadesát kilometrů (z www.putujici.cz)...

Modrovous

31. března 2013 v 16:12 | vítor
...při návštěvě knihovny jsem sáhl po osvědčeném autorovi. a vyplatilo se! vonnegut si mě okamžitě získal sdělením, že postavy a příběh jsou vymyšlené a jako vždy rozjel velkou hru na malé ploše plnou černého humoru, groteskních situací a pohnutých osudů konkrétních osob na pozadí velkých dějinných událostí...

Příběh vypráví Rabo Karabekian, v tuto chvíli už bohatý starý muž, vdovec, žijící téměř opuštěně v honosném domě v Nové Anglii. V tu chvíli mu do života vstoupí žena, která svým nezdolným temperamentem rozbourá jeho pečlivě budovanou ulitu a rozvrátí hodnoty, na nichž si zakládal, ale navíc ho donutí, aby začal psát svůj životopis. Tak se dozvíme spoustu groteskních detailů ze života arménské rodiny, která žila na zapadlém místě v Kalifornii mimo arménskou komunitu, historky z druhé světové války, bohémské poválečné zážitky v partě umělců, setkáme se se spoustou nikdy neexistujích ale také skutečných postav a postupně si skládáme obraz myšlení lidí dvacátého století, kteří ho prožili jinde než ve střední Evropě. Kurt Vonnegut je velký spisovatel, takže si buďte jisti, že svou hru se starým válečným veteránem dohraje až do překvapivého konce. Pokud jste četli jiné Vonnegutovy knihy, tak víte své, pokud jste se s ním ještě nesetkali, tak neváhejte.

minerální prameny

7. března 2013 v 21:09 | vítor
udělal jsem si drobnou radost a v knihkupectví academia jsem si vyhlédl ve výloze a posléze zakoupil poměrně tučnou brožovanou publikaci typu průvodce s názvem minerální prameny v čechách, na moravě a ve slezsku. jarní výlety se blíží a thematický zájezd po některých pramenech s léčivými vodami může výrazně výletní sezónu zpestřit. inu, těšme se!

*** (z Hlava na stole)

20. ledna 2013 v 18:51 | Ivan Wernisch
Vítr bouchá dveřma hajzlu
(červánky, apartmá

v hotýlku nad mořem,
srdce až v krku)

Má skutečná láska je daleko
(budeš to zase ty)

Příběh agenta č. 67

13. ledna 2013 v 10:53 | vítor
... do prohnilých a dekadentních spojených států amerických je z nejmenované země vyslána speciálně vycvičená skupina agentů z cílem infiltrovat se do prostředí a zlikvidovat nepřítele operací nazvanou zkáza. všichni agenti jsou v pubertálním věku a oficiálně jsou do usa vysláni v rámci jakéhosi programu a rozmístěni do běžných amerických rodin...

Já jsem tedy Palahniuka nikdy moc nemusel, ale tohle mě dostalo. Za prvé je to nesmírně vtipné. Černý groteskní humor neztrácí na šťávě až do konce. Za druhé je to psáno velice zajímavým, až experimentálním způsobem, z pohledu agenta - operativce mě, jak nazývá sám sebe, Pygmeje, jak je pro svou malou postavu a exotický vzhled okamžitě přejmenován ve své americké rodině - nedokonalým, polopatickým a popisným způsobem, navíc bezelstně přejímajícím slangové výrazy okolní neuvědomělé americké mládeže jako výrazy nezabarvené (chvála překladateli - musel se s tím slušně nadřít). Nechybí ani obvyklé Palahniukovy násilné a drsné scény, ale ze všeho plyne takový nereálný a groteskní pocit. Každá kapitola obsahuje citáty světových "velikánů": Hitlera, Maa, Stalina... Jak je poznamenáno v doslovu, Palahniuk vnímá tento román jako knihu o dospívání. Je to tak, je to vlastně příběh kluka, kterému totalitní režim vzal dětství, aby z něj udělal nástroj své ideologie, a on je najednou konfrontován s normálním životem amerických puberťáků. A přes své výjimečné schopnosti, vymytý mozek a ideologické uvědomění pomalu podléhá kouzlu obyčejného dekadentního amerického dospívání...

Staryje svjazi

3. listopadu 2012 v 11:30 | vítor

Vynikající záležitost! Ale pravda, že trochu specialitka. Pokud má někdo rád starou sci - fi a neorientuje se pouze na angloamerickou tvorbu, tak určitě zná jména bratří Strugackých, ruských autorů, kteří začínali tvořit po druhé světové válce. Postupně se stali uznávanými klasiky. Z jejich díla je asi nejznámější kniha Piknik u cesty, kterou převedl na filmové plátno jedinečným způsobem režisér Tarkovskij pod názvem Stalker. Argo vydalo knihu prvotin obou bratrů, tedy naprostých rarit. Kniha navíc vychází v dvojjazyčné rusko - české verzi a je tak vhodná i pro milovníky ruštiny. Vše v péči překladatele Libora Dvořáka.

Slovo a dílo!

9. října 2012 v 20:59 | vítor
Převzato z Wikipedie:

Opričnina byl zvláštní správní systém v carském Rusku, jehož podstatou bylo rozdělení státu (území, úřadů, pokladny, hlavního města) na dvě části, zemštinu tradičně spravovanou zemskými orgány v čele s bojarskou dumou a opričninu, nacházející se v přímém carově vlastnictví. Zpočátku patřila do opričniny polovina, později až dvě třetiny moskevského území, především centrální oblasti s kvalitnější půdou. V opričnině zřídil car stejné orgány, jako byly v zemštině, dvůr, příkazy, dumu ad., zamýšlené nové typy orgánů státní správy nevznikly.
Opričnina byla zaměřena proti mocenským a separatistickým snahám bojarsko-knížecí aristokracie, jejím hlavním cílem mělo být prosazení absolutistické moci panovníka, samoděržaví. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, neboli opričníci, původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejichž počet se rychle rozrostl na šest tisíc. Rekrutovali se především ze střední poměstné šlechty, ale byli zde také příslušníci starobylého moskevského bojarstva, kteří se vyznamenali zvláštní oddaností carovi, cizinci a dobrodruzi. Opričníkům byla přidělována poměstí na území opričniny, kromě toho byli odměňováni ze zvláštní daně, která se vybírala ze zemštiny. Jejich odznakem byla psí hlava a koště.
Opričníci měli v podstatě funkci tajné policie. Pátrali po nepřátelích, vyslýchali je a mučili. Stáli mimo zákon, a proto si nikdo na ně nesměl stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to skutečných i domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům.

To bylo za prvního cara Ivana Hrozného. Přenesme se o několik století a ještě o několik desetiletí vpřed někam okolo roku 2030 a nahlédněme do Ruska takového, jak ho vidí ruský spisovatel Vladimir Sorokin. Gosudarstvu ruskému vládne osvícený absolutistický panovník, Gosudar. Rusko je obklopeno Stěnou, aby žádné cizácké a dekadentní myšlenky čistou duši ruskou nekazily. Vše evropské a západní je v Rusku zakázáno. Nepije se Coca - cola, ale ruský kvas. Nakupovat se nechodí do supermarketů, ale do Lidových stánků, kde si pohodlně vyberete ze dvou druhů ruského zboží od každého. Obchoduje se pouze s Čínou, protože v Číně se stejně uskutečňuje prakticky veškerá světová výroba. Čínština je druhým dorozumívacím jazykem a módní řečí novodobé šlechty. A spoustu dalších zvláštností má tento stát.
Nad tím vším bdí a stát chrání opričníci. Oddíl osobní gardy Gosudara dohlíží nad neomezenou mocí jeho a oddaně mu slouží. Krutě trestá ty, kteří upadli v nemilost, a nevynechá příležitost přispět Gosudarovi nějakým tím zlatým z druhé ražby z konfiskací, úplatků a vydírání.

Věru zvláštní svět nám Sorokin předkládá. A bez iluzí můžeme pozorovat, jak jeden z opričníků prožívá svůj den. A že se během jednoho dne semele věcí! Kdo má rád určitý posun v realitě a přitom už vyrostl z draků a elfů, přijde si na své. Vynikající překlad Libora Dvořáka jen umocňuje opravdu ruskou atmosféru knihy. Není to úplně lehké čtení, ale je vykoupeno příjemně mrazivým pocitem. Zatím příjemně. Protože nikdo neví, co bude za pár desítek let s Ruskem, Evropou, světem.







 
 

Reklama