Music

Běž a neohlížej se!

2. června 2020 v 22:45 | Peter Tosh

Cheikh Lô

31. května 2020 v 18:15 | vítor
Cheikh Lô vypadá jako trochu záhadné zaklínadlo, ale je to jméno senegalského zpěváka a hudebníka, který se narodil v roce 1955 na území státu Burkina Fasso. Od poloviny 70.let působil v různých orchestrech, poté přesídlil do Senegalu a pracoval na svojí kariéře. V roce 1995 se domluvil s tehdy už světové známým senegalským zpěvákem Youssou N'Dourem a ten mu vyprodukoval první samostatné album. Jmenuje se Ne La Thiass a mělo celosvětový ohlas. Zároveň se dobře trefilo do stále sílícího zájmu o africkou hudbu. Já jsem africké zpěváky také už v polovině 90 let poslouchal, ale jméno Cheikh Lô mi zůstávalo utajeno. Jsem rád, že jsem se s ním seznámil, jeho hudba je totiž skutečné skvělá, velice pozitivní a osvěžující.



Arriving Somewhere but Not Here

7. dubna 2020 v 22:28 | Porcupin Tree
můj nový objev...skupina porcupin tree...dikobrazí strom...a jeden z jejich dokonalých songů.... budu se jim věnovat víc...

Dream pop

29. března 2020 v 20:13 | vítor
Při psaní dnešních příspěvků poslouchám skvělou muziku od londýnského dua Still Corners. Bylo založeno v roce 2007 a tvoří ho hudební mág, skladatel a aranžér Greg Hughes a zpěvačka Tessa Murray. Skupina se pohybuje v pomalých snových aranžích, které jsou na anglické wikipedii označeny jako dream pop. Je to velice příjemná hudba jak poslechu, tak k nějaké práci na počítači. Uchváceně se hroužím do sladkého hlasu Tessy Murray a ťukám do klávesnice své povídání o židovských hřbitovech a jiných zajímavých místech. Jejich poslední album se jmenuje Slow Air.

The Necks

14. října 2019 v 17:51 | vítor
The Necks jsou experimentální jazzové trio z Austrálie. V sobotu jsem již poněkolikáté navštívil v pražském Paláci Akropolis jejich vystoupení a byl jsem opět nadšen. Proto si dovolím vás s tímto zajímavým hudebním projektem seznámit.

The Necks tvoří pianista Chris Abrahams, hráč na bicí a perkuse Tony Buck a kontrabasista Lloyd Swanton. Skupinu založili už v roce 1987, od té doby nahráli 15 studiových desek, podíleli se na společných projektech s mnoha známými umělci jako Nick Cave, The Swans nebo Underworld, spolupracují s jinými jazzovými hudebníky a vystupují po celém světě.

Hudbu The Necks bych charakterizoval jako minimal jazz trance. Dlouhé, několik desítek minut trvající skladby jsou založeny na opakování jednoduchých motivů, jejich prohlubování a vršení dalších zvuků a zvukových ploch i pomocí "krabiček" - elektronických efektů. Skladby vždy začínají pomalu, jako by hudebníci hledali společný výraz, brzy se však rozvíjejí do mnohovrstevnatého jednolitého zvukového proudu, který vrcholí až tranceovým noisem. Na koncertech obvykle hrají dvě skladby v délce každé okolo 45 minut. Jejich hudba je skutečně výjimečným a nevšedním zážitkem.


Zde některá jejich alba, jedno z nejnovějších - Unfold z roku 2017 a Drive By z roku 2003.




A zde pro ukázku jejich živé vystoupení z londýnského Cafe Oto z roku 2017.

Deset let po Elvisovi

2. října 2019 v 21:37 | vítor
Celý dnešní večer mě provází kapela Ten Years After. Je to blues rocková skupina s psychedelickým nádechem, která měla své nejsilnější období na přelomu 60. a 70. let. V Nottinghamu se z různých místních kapel zformovali The Jaybirds, kteří se v roce 1966 přemístili do Londýna, kde se přejmenovali definitivně na Ten Years After. Údajně na počest roku prvních úspěchů Elvise Presleyho. Od roku 1967 vydali v rychlém sledu několik alb, vesměs úspěšných. Kapela byla známá energickými živými vystoupeními vyšperkovanými kytarovým uměním Alvina Lee, který byl považován za jednoho z nejrychlejších kytaristů vůbec. Skupina ukončila činnost v roce 1975, ale od roku 1988 zase nepřetržitě funguje, i když už bohužel bez Alvina Lee, který zemřel v roce 2013. Ve Španělsku v hotelu.
Ten Years after střídají hardrockové těžké bluesovky s rock´and´rollovými vypalovačkami i jemnými zpívanými písněmi v kalifornském psychedelickém stylu. Takovou je i píseň Circles, která vyšla na čtvrtém studiovém albu Cricklewood Green (Cricklewood je čtvrť v severozápadním Londýně).



Life is going around in circles
Wonder will it ever end
If I die, baby, will you miss me
Or just find another friend
Does it matter what I do
Live life right or bear a grudge?
Does it matter what I do
Is there anyone to judge?

I have been to many places
I have journeyed through the mind
Though I've found some different faces
Another answer I can't find
Does it matter what I do
Is there anyone to say?
Does it matter what I do
Is there any other way?

I have got what I once dreamed of
As a child, so long ago
But my life just goes in circles
'Cause one answer I don't know
Does it matter what I do
Who will hear me if I cry?
Does it matter what I do
Does it matter if I die?

Jako důkaz skvělých živých vystoupení, které Ten Years After předváděli, jsem našel na youtube nahrávku ze San Francisca z Kalifornie z roku 1971, která nepatří do oficiální diskografie skupiny.


Já jsem se s Ten Years After seznámil před lety díky albu s podivným názvem Ssssh. Dodnes ho považuju za skvostnou ukázku hudby přelomu 60. a 70. let. Album zahajuje skřípavá a vrzavá kytara, vzápětí se rozjede rychlé piano a píseň i celé album naberou rychlé tempo, které potvrdí i další skladba Two time mama. První strana vrcholí vášnivě a tvrdě zahranou sedmiminutovou bluesovkou Good morning, little school girl, která je předělávkou klasického bluesového standardu, poprvé nahraného na gramofonovou desku v roce 1937 Sonny Boy Williamsonem. Druhá strana desky se vyvíjí podobně. Po lehčích kytarovkách jako I Don´t Know That You Don´t Know My Name přijde na závěr druhá bluesová pecka I Woke Up This Morning. Celé album má pouhých 33 minut a je to výborně strávená půlhodina.



Helmet v Praze

17. září 2019 v 20:00 | vítor
Helmet v Praze dokonce potřetí za posledních pět let. V roce 2014 připomínali dvacet let od vydání svého zásadního alba Betty, letos přijeli s programem k 30. výročí založení kapely. A mezitím vložili ještě jednu návštěvu. Nevynechal jsem ani jeden z těch tří koncertů, protože jsem si byl po prvním koncertě před pěti lety dobře vědom, že tahle skupina nabídne vždycky skvěle zahranou kvalitní muziku a přidá k tomu pořádnou nálož valivé kovové energie.



Helmet byl tedy založen v roce 1989 a jeho styl je označován jako alternative metal. Asi by se daly použít i jiné termíny jako třeba post hard core. Zakladatelem skupiny a jediným jejím stálým členem je Page Hamilton, velice zajímavá postava současné americké hudby. Rodák z Portlandu, Oregon ročník 1960, byl tedy jen o něco málo starší než většina z muzikantů ze slavných grungeových kapel. Každopádně jeho kroky se ubíraly jiným muzikantským směrem. Vystudoval jazzovou kytaru v New Yorku, začal skládat hudbu a hrát v noise rockové kapele Band of Susans. Působil i v dalších projektech, skládá a nahrává filmovou hudbu atd. V roce 1989 založil Helmet. Po několika letech skupina zažila i komerčně úspěšná léta. V roce 1998 se rozpadla, ale od roku 2004 opět hraje, což je patnáct let v kuse a to je skvělé! V posledních letech v Helmetu hrají Dan Beeman, Dave Case, Kyle Stevenson. Kapela v tomhle složení funguje už skoro deset let. A stojí za poslech, protože hrají inteligentní, živou, energickou a zároveň nálehavou a aktuální muziku. Na žánrech už dávno nezáleží.

Takhle vypadá jejich studiové vystoupení na kanále známého rádia KEXP.


Tohle je jejich poslední album:



Při poslední jejich návštěvě Prahy si jich dokonce všimla i Česká televize.

Velbloudi z Londýna

2. září 2019 v 21:18 | vítor
Doplňuju si znalosti o rockové hudbě. Jednou z nejvýraznějších kapel tak zvaného progressive rocku je skupina Camel. Její založení se počítá k roku 1971, ale hlavní a jediný trvalý člen skupiny Andrew Latimer začal formovat nějaké smysluplné uskupení už v polovině 60. let. Camel patří k legendám progresivního rocku. Jako jiné skupiny tohoto směru vyniká instrumentální dovedností jednotlivých muzikantů, propracovanými kompozicemi a psychedelickou náladou svých skladeb. V polovině 80. let se skupina rozpadla, ale po roce 1990 dal Latimer dohromady novou sestavu a hrají i dnes, po dalších téměř třiceti letech. V autě poslouchám jejich první eponymní album a dnes jsem si z Youtube pustil živé dvojalbum A Live Record nahrané během let 1974 - 77 a vydané v roce 1978. Původně 97 minut dlouhé album bylo v roce 2002 remasterováno a dnes lze tuto skvělou hudbu poslouchat v délce 137 minut.

Kompletní a vyčerpávající informace o skupině najdete na stránce věnované progresivnímu rocku.

Kiasmos

2. září 2019 v 19:54 | vítor
Při surfování kanálem KEXP na Youtube jsem narazil na zajímavý projekt Kiasmos. KEXP je rozhlasová stanice ze Seattlu, která má široký hudební záběr a ve svých živých studiových show představuje nevšední projekty z celého světa. Další své studio má na Islandu a to je důvod, proč se často mezi uváděnými umělci objevují ti z Islandu. To je i příklad dua Kiasmos.

Tvoří ho Islaňďan Ólafur Arnalds a Faeřan Janus Rasmussen. Jejich hudba je zajímavou směsicí ambientu, minimal techna, popových prvků či použitých smyčcových smyček. Výsledkem je nevšední hudební projev, který rozhodně nenudí. Kiasmos můžete najít jak na kanále KEXP, který doporučuju všeobecně, nebo si můžete poslechnout třeba jejich eponymní album z roku 2014.

To nejlepší z luštěnin

28. srpna 2019 v 20:53 | vítor
Hraach je přezdívka producenta arménského původu, který žije ve Španělsku. Jeho příjemný houseový mix s prvky deep housu a s použitím orientálních hudebních prvků mě provázel při psaní předchozího příspěvku.

 
 

Reklama