Na cestách

Ze Žďáru do Ždírce III.

4. listopadu 2018 v 21:08 | vítor
Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.

Vzhledem k tomu, že předchozí příspěvek končil ulehnutím našich znavených těl do pohodlných postelí v penzionu ve Ždírci, bylo by logické ve vyprávění o vandrování kouskem Vysočiny již nepokračovat. Ale my jsme si nechali na nedělní dopoledne opravdovou lahůdku. Průchod kaňonem Doubravy. Tak jsme chtěli dojít do Chotěboře a tam odjezdem vlakem naznačit, že událost je skutečně ukončena.

Okolo osmé ráno jsme bohatě posnídali a čerpali svěžest chladného vzduchu z otevřeného okna. Venku začínal další krásný den a my vyrazili přes město ke vzdálenému nádraží. Ždírec vznikl jako zastávka na obchodní stezce pravděpodobně už v dávných dobách a i dnes toto město nevypadá jinak než jako velký trojúhelník silnic s vloženou zástavbou. Ždírec narostl po druhé světové válce, z několika set na dnešních více než tři tisíce obyvatel, přijal hrdé přízvisko "nad Doubravou" a po dalších desetiletích se stal i městem. Z nádraží jsme přes koleje viděli hlavní místní obživu - haly na zpracovávání dřeva.

Na vlak jsme čekali asi dvacet minut a pak jsme deset minut jeli dvě stanice do vesnice Bílek. Po pár metrech silnice jsme sešli k Doubravě a zůstali u ní čtyři kilometry. Okamžitě se noříme do úzkého údolí, kde řeka nehojné svoje vody přetřásá přes množství kamenů a balvanů, kroutí se jak temný had schovaný v závoji listoví ještě stále zeleného, proráží několik metrů vysoké skály, aby se na konci úzké soutěsky vrhla radostně nashromážděnou vodou vodopádem dolů. Stezka místy dobře schůdná musí být často podpořena zábradlími, můstky či řetězy. Soutěska Koryto je obcházena horem a sestup zpět na dno kaňonu je fascinujícím zážitkem. Uschlá torza stromů pokryta choroši jak totemy pradávných pralesních kultur střeží stezku údolím. Kdy zahlédneme stín, v němž tušíme divocha, jenž nás hodlá svrhnout do kaňonu za troufalost vstoupit na posvátné území?

Na konci soutěsky je rozcestí pod zbytky hradu Sokolohrady, který se vypínal na vysokém skalním masivu nad řekou. Pokračujeme stále krásnými partiemi ke konci údolí směrem k mlýnu, kde se narodil do mlynářské rodiny známý spisovatel 19. století Ignát Herrmann.

Tam Doubravu definitivně opouštíme, abychom se pak vlakem dostali zpět do údolí Sázavy. Ale nejprve se musíme vyškrábat po serpentinách na plošinu do otevřené krajiny a dojít alejí k poutní kapli sv. Anny. A to už jsme na okraji Chotěboře. Skrz nevzhledné sídliště jsme se dostali do prvorepublikové školní čtvrti, kde jsme viděli největší školku na světě. Přes dvorky a průchody jsme se nakonec probojovali na náměstí v Chotěboři.

Chotěboř má docela dlouhou a pestrou historii. Původní osadě k rozvoji pomohla těžba drahých kovů v okolí. Za Lucemburků patřila koruně, byla povýšena na město a až do konce 14. století byla věnným městem českých královen. Za husitských válek se tu odehrál nehezký masakr - ve stodole byly upáleny tři stovky husitských zajatců. Poté vystřídala více majitelů, po třicetileté válce zažívala ždímání od vrchnosti, jak jsme to zažili i ve Slaném. Město se pak úspěšně rozvíjelo v 19. i 20. století atd. atd. Úplně mě Chotěboř neuchvátila, měl jsem pocit, že to je trošku díra. Ale mají hezký sloup na náměstí a staré jádro okolo kostela sv. Jakuba Většího. Prošli jsme se hradební uličkou za bývalým klášterem a pak už směřovali k nádraží, abychom se nechali odvézt do Havlíčkova Brodu, kde jsme se připojili k dalším patnácti stovkám lidí, kteří se čtyřmi vagony, které vypravil dopravce zvaný České dráhy, ale měli by se jmenovat Indické dráhy, chtěli dostat do Prahy. Nakonec se nám to podařilo díky našemu umění několik hodin nehnout brvou na zabraném místě. Náš svatováclavský vandr byl u konce.

Galerii najdete zde

Ze Žďáru do Ždírce II.

2. listopadu 2018 v 22:24 | vítor
Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.


V Račíně jsme se probudili do chladného rána, ale výborně a bohatě jsme posnídali, za což hostinskému Honzovi i sympatické paní kuchařce ještě jednou děkujeme, a syti a plni sil vyrazili jsme do lesů směrem k Velkému Dářku. Zároveň jsme se odpojili od našich slánských kamarádů, kteří shodou okolností vandrovali téměř stejnou trasu. Strávili jsme spolu dva bohatě naplněné večery, které zůstanou v našich myslích tak dlouho, dokud se nepopletou s nějakými jinými naplněnými večery.

Šli jsme sice směrem k Velkému Dářku, ale až k jeho břehům jsme nedoputovali. Cesta kopírovala břeh ze vzdálenosti mezi asi sto padesáti a třemi sty metry. Až za rezervací Dářko nás směrovka navedla k takzvanému vyhlídkovému místu, které ale nebylo úplně vyvýšené nad krajinu. Malá dřevěná pozorovací věž by jistě místu neublížila. Je fakt, že cestičkami v rákosí by se asi k břehu dalo dostat, ale zas takoví nadšenci do Velkého Dářka jsme nebyli. Je to 14. největší rybník v ČR (podle Wikipedie) a založil ho Viktorin z Kunštátu, syn Jiřího z Poděbrad, jedna ze zásadních postav svého místa a své doby. Tedy Českého království druhé poloviny 15. století. Jako vdovec zdědil polenské a přibyslavské panství a kromě toho, že vykonával funkci zemského hejtmana, bojoval v mnoha konfliktech, válčil s Matyášem Korvínem, byl jím vězněn, aby nakonec zchudl a zemřel dějinami víceméně zapomenut v Opavě, kterou zdědil jako vdovec po své druhé ženě, tak založil i tenhle rybník. Dnes rekreačně oblažován plebsem.

Ale také je okolo něj nádherná příroda, kterou křižují desítky a desítky velkých skupin cyklistů. Přes rezervaci naštěstí na kole nemohou. Po dřevěných chodníčkách jsme procházeli okrajem vzácného rašeliniště, kde roste spousta rostlin se zvláštními názvy jako třeba kyhanka sivolistá, klikva žoravina, vlochyně bahenní nebo suchopýr pochvatý. Považte. A také tu hojně roste borovice blatka, velice vzácný druh, rostoucí u nás jen na několika místech. Krásně je celá rezervace přehledná z vyvýšeného vyhlídkového místa, jakéhosi hřbítku, na jehož horní plošině bylo opukové pole. Menší a temnější borovice jasně ohraničovala plochu rezervace, nad níž všude se rozpínaly většinově smrkové lesy. Měli jsme odsud dobrý přehled po celé vrchovině, ze které jsme před pár hodinami sešli.

A čekala nás ještě jedna rezervace. Přešli jsme rozlehlou louku křížem krážem, což může být i zajímavý zážitek. Vešli jsme do boru a klikatou cestičkou jsme obcházeli jednotlivé borovice. Stezka nás dovedla na dřevěnou vyhlídkovou terasu s lavicí. Sice chladné, ale velice pěkné místo. Byli jsme v rezervaci Radostínské rašeliniště a my jsme si připadali jak na lovecké výpravě v tajze. Dojem umocnila březová álej vedoucí k vesnici Radostín jak k ruskému selu na okraji sibiřských močálů.

Ale ve vsi Radostín sibiřský dojem skončil. U rybníka stála kaple sv. Rozálie, která měla chránit před morem, a na kopečku na konci vesnice jsme našli restauraci a hotel U Šimáka v budově bývalé školy. Sám biskup Jednoty bratrské a evropsky uznávaný myslitel shlížel v podobě busty na rej cyklistů pod sebou. Restaurace byla umístěna ve třídě v přízemí vpravo a našli jsme v ní své místo i zalíbení. Ač ne úplně hladov, neodolal jsme nabídce místní zvěřiny. Ani dobře načepované plzeňské nám neublížilo. Dobře nasyceni propletli jsme se skupinkou zmatených cyklistů a vydali se na nejnáročnější část dne. Přechod bifurkace mezi Sázavou a Doubravou. V praxi šlo o to, vyjít po silnici na kopec nad Radostín, projít hranicí okresů ZR a HB a sejít do vsi Hluboká, která už patří k povodí Doubravy.

Při sestupu k Hluboké už jsme také spatřili další velký rybník. Jmenuje se Řeka a na jejím protějším břehu se nachází restaurace Moře u rybníka Řeka. Tak já nevím. Každopádně Řeka je skutečně malebně položený rybník a přestože má o asi 150 ha menší plochu než Velké Dářko, tak stále působí velice rozlehlým dojmem.

Krajina se proměnila. Opouštěli jsme Křižanovskou vrchovinu, sestupovali do krajiny více typicky vysočinské, zemědělské s rozházenými pastvinami a lesíky na vrškách a kopečkách táhnoucích se do nekonečna. Blížili jsme se ke Ždírci. Cestou jsme prošli Ranskou alej. Stromy v aleji dlouhé 500 metrů byly osázeny v roce 1815. Cesta, kterou lemují, vznikla pro potřebu zaměstnanců tehdejších železáren. Panství - stále totéž polensko - přibyslavské - patřilo Dietrichsteinům, jejichž rodový znak najdeme na konci aleje. Rostou tady javory kleny i mléče, jasany ztepilé a lípy velkolisté.

Chvilku jsme poseděli na lavičce u vypuštěného Pobočného rybníka a vnímali krásu výjevů před námi. Temná, leskle asfaltová plocha rybníka s vystouplými detaily dna i břehů, nad zeleným pruhem do vrchu stoupajícího lesa zářivá a modrá obloha. Nořili jsme se do vesmíru několik minut a pak měkce a poddajně vešli do města, kterému se dnes říká Ždírec nad Doubravou. A vešli jsme tam tak bezproblémově proto, že Ždírec nám jako první nabídl zahradní čtvrť a sportovní areál, kde zrovna místní borci se záhadným názvem pro klub z Vysočiny Tatran drtili soupeře za podpory místních fandů. Jen pár stovek metrů nás dělilo od sprchy, piva, večeře a postele.

Byl to náš třetí minipivovar na cestě. Penzion Džekův ranč byl vybudován z chátrajícího objektu na okraji Ždírce a dlužno říct, že rekonstrukce se povedla. Navíc jsme byli ubytováni v neuvěřitelně pohodlném pokoji se skvělou koupelnou, což našim cestou zmoženým tělům jedině prospělo. Skvělá večeře a tři půllitry místního ležáku zakončily tento den plný zážitků a plného prožívání. Spali jsme zde skvěle a nabrali jsme potřebné síly pro úspěšné zakončení našeho putování.

Galerie k článku zde

Ze Žďáru do Ždírce I.

29. října 2018 v 20:29 | vítor
Letošní dlouhý svatováclavský víkend jsme s kolegou věnovali Vysočině, konkrétně přechodu z údolí Sázavy do údolí Doubravy a návštěvě tří minipivovarů, které se na této trase nacházejí. Trasu a celý vandr jsme pečlivě naplánovali a byli jsme odměněni tím nejlepším, co nás mohlo potkat: nádherným počasím celé čtyři dny, krásnou přírodou, výborným pivem a milými lidmi, které jsme potkali.





Už ve čtvrtek před sv. Václavem jsme vyrazili do Žďáru nad Sázavou. Ubytovali jsme se v Hotelovém domě Morava, který jsem měl vyzkoušený už z loňské návštěvy. Měli jsme spoustu času, a tak jsme vyrazili na jídlo a na malou procházku. Žďár je město plné panelákových sídlišť a v podobném duchu je vystavěna i celá východní strana náměstí. Je to škoda, náměstí by bylo pěkné, s barokním morovým sloupem sv. Trojice, pěknou radnicí a měšťanskými domy. Za krásně opraveným, secesním domem se v zadním traktu skrýval dosud pivovar Revolta, jejž jsme měli v úmyslu navštívit večer.







Nejstarší část Žďáru je za radnicí okolo kostela a bývalého sídla rychtářů - tvrze. Uzavřený prostor dotváří kaple sv. Barbory a malé náměstíčko pod ní.





Ještě jsme si prošli prvorepublikovou čtvrť jižně od náměstí. Architektonicky vydařená budova pošty, pak sokolovna z roku 1931, pod ní tvoří zakulacené nároží budova Krajské hygienické stanice. Nad tím vším odvážná krychle městského divadla. Budova otevřená po přestavbě v roce 1981 v sobě skrývá původní interiéry a dnes má moderní plášť, který jí dává impozantní vzhled. Procházku jsme zakončili u rybníka a na hřbitově.







A pak už ta Revolta, skvělé pivo a noc v Moravě. Ráno jsme si dopřáli výbornou snídani v P Café, kavárně na náměstí, kde nás jako snad všude tady na Vysočině obsluhovala krásná děvčata. Ale první, co vidíte, když vyjdete z hotelového domu, je hřbitovní kaple Nejsvětější Trojice. Pak nás čekala dlouhá cesta k bývalému klášteru a k hlavnímu turistickému taháku Žďáru nad Sázavou - ke kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.





Santiniho dílu, které bylo zařazeno na listinu světového dědictví UNESCO, jsem se více věnoval v příspěvku před rokem. I letos jsem si nádherné místo užil a těšil se z jeho čisté krásy. Prošli jsme si i zámek pod horou, bývalý klášter, který stál ve středověku za hospodářským rozvojem celého kraje.






Poslední naší zastávkou před opuštěním města Žďáru nad Sázavou byl barokní hřbitov. také Santiniho dílo. Zajímavostí je, že hřbitov, vystavěný pro oběti morové epidemie, nebyl téměř využíván, protože tehdejší morová vlna se městu vyhnula.



Za areálem hřbitova už je konec města a můžete se vydat do přírody. My jsme podešli hráz Pilské vodní nádrže, která leží na Sázavě a přímo na staré zemské hranici mezi Čechami a Moravou, a stoupali pak přes autokemp nahoru k lesu. Napili jsme se u studánky a za doprovodu stovek a stovek cyklistů jsme po lesních asfaltkách procházeli vrchy patřícími ke Křižanovské vrchovině a zároveň do CHKO Žďárské vrchy. Přes vrch Vápenice a okolo Nadvepřovského rybníka jsme se dostali až k cíli páteční cesty, do vesnice Račín.










V Račíně je u rybníka socha raka, křížek, památník partyzánům pod vedením velitele Fomina, hospoda, kde jsme se skamarádili s hostinským a nad kterou jsme spali, a hotel, kde jsme nespali, ale zašli tam na pivo, neboť tam byl druhý minipivovar na naší cestě. Užili jsme si večer a spali jak dřeva, abychom načerpali síly na další pochod.




Výlet do Krušných hor a do Oseka

19. září 2018 v 9:47 | vítor
Obrovská hradba Krušných hor prudce se tyčících nad západočeskými pánvemi umožňuje výletníkovi dvě možnosti. Buď nastoupat několik stovek výškových metrů na pěti šesti kilometrech a pak pokračovat náhorními pláněmi za svým cílem anebo najít způsob, jak se dopravit někam nahoru, pak zvlněnou krajinou postupovat až k velkému zlomu a tam sejít dolů do krajiny. Naše skupinka o počtu tří osob zvolila druhou možnost. Lýtka a achillovky sice večer pořádně bolely, ale - aspoň pro mě - pořád to bylo snesitelnější než stoupat zezdola nahoru. Ale nepředbíhejme. Nejprve jsme se do Krušných hor museli nějak dostat.

Ranní sobotní autobus ze Slaného nás vyplivnul na jakési dvouproudové magistrále s tramvajovou tratí uprostřed a s moderním obchodním centrem u křižovatky. Jmenuje se to tam 1. náměstí a je to v Mostě. Pár desítek kilometrů a jste v jiném světě. My jsme se tu ale nijak nezdržovali a pokračovali tramvají do Litvínova. První tramvajová trať mezi Mostem a Litvínovem byla postavena už v roce 1901. Už tehdy byla elektrická. V 50. letech a potom při stěhování města v letech 70. byla trať upravována a přemisťována. My jsme jeli úsek 1.náměstí - Litvínov, nádraží, který měří asi 13 km. Pro mě to byl velký zážitek.





V Litvínově jsme za prudké přeháňky přestoupili na autobus a vyvezli se pěkných pár set výškových metrů až k přehradě Fláje. Tady začala turistická část naší cesty. Fláje jsou vodní nádrž postavená v roce 1963. Její hráz je unikátní pilířovou hrází. Přečetl jsem si, co to je, ale stejně to nevím. Okolo nádrže jsme se dostali až do míst, kde stávala vesnice Fláje. Vesnici i nádrži dal jméno Flájský potok, německy Flöha. Z vesnice, která tu stála od 14. století, byli po válce vysídleni Němci, nakonec byla vysídlena úplně, zbořena a zatopena. Na místě bývalé návsi jsme se rozhlíželi po krajině, která vypadala jak krajina někde v povodí Yukonu. Krásnou scenérií jsme pokračovali pláněmi dál.










Došli jsme k silnici, po ní prošli přes bývalou obec Vilejšov, pak jsme u obrovské hromady odřezků kůry ze silnice zase odbočili a směřovali k Vlčí hoře. Několikakilometrový úsek byl poměrně namáhavý, protože se šlo táhlým a v závěru i poměrně otravným stoupáním celou dobu do vrchu. Pak jsme ale dorazili pod Vlčí horu a na zahrádce penzionu na Dlouhé louce jsme si dali pivo. Počasí, které do té doby sekalo dobrotu, se lehce pokazilo.




Za drobného deště jsme za penzionem zahájili klesání k městu Oseku. Otevřely se nám výhledy na České středohoří. Brzy jsme ze silnice sešli na starou vylámanou cestu. Stojí u ní mnohasetletý buk a vede ke hradu Rýzmburku.




Rýzmburk, dnes zvaný i hrad Osek, je mohutná středověká pevnost, postavená pravděpodobně králem Václavem I. a spravována do konce 14. století rodem Hrabišiců, jehož původ je zahalen v mlhách věků. Hrad byl tak rozsáhlý, že byl dokončen až po několika desítkách let. I dnes je to velice rozsáhlý areál a dochované části dávají obraz toho, jak hrad v celé své kráse vypadal. A vše se dá navíc nastudovat na kvalitně vyvedených cedulích lemujících cestu od města k hradu.








V Oseku ve směru od hradu Oseka se projde městskou částí zvanou Hrad Osek. Pak jsme minuli nějaká vodní díla a k našemu překvapení i skokanské můstky. Na samém okraji města u železniční trati Most - Moldava stojí smutný památník na tragickou událost. Na dole Nelson III. Došlo v roce 1934 k obrovskému výbuchu a následné sérii dalších výbuchů. Při tragédii zemřelo celkem 144 lidí a měla samozřejmě další sociální a psychické následky. Působivý pomník znázorňující staré rodiče zahynulého horníka je z roku 1935 a je dílem sochaře Karla Pokorného.





A pak už Osek. Ubytovali jsme se v kempu, který se honosí titulem nejlepšího kempu v kraji za minulý rok, ale my jsme si to nemysleli. Následovala návštěva dvou pivovarů, jednoho restauračního a jednoho klášterního. V jednom jsme se výborně najedli a v druhém strávili skvělý večer. Do kláštera jsme zaskočili ještě před odjezdem a já jsem si za světla mohl vyfotit krásné barokní budovy v areálu. Klášter byl hybatelem zdejšího dění už od konce 12. století, kdy se zde usadili cisterciáčtí mniši vyhnaní z jiného kláštera jakýmsi zlým feudálem. Klášter měl pestré a dramatické dějiny To už ale byla naše rozlučka s výletem do Krušných hor a do Oseka. Byl čas nasednout na motoráček do Mostu a vrátit se domů.





Výprava po Karlovarce V. - Zámecký park v Krásném Dvoře

2. září 2018 v 11:35 | vítor
Obec Krásný Dvůr se známým zámkem s neméně známým zámeckým parkem leží nedaleko Podbořan, tedy od Karlovarky už pěkných 20 kilometrů, ale my jsme se chtěli vracet po sedmičce okolo Loun, takže je vlastně všechno v pořádku. Jenom, že jsme měli v plánu místo seladonského courání po parku navštívit ještě několik hřbitovů, které jsou v tomhle koutu české země hodně zajímavé, ať už se jedná o hřbitovy německé nebo židovské. Jenže ještě jakžtakž snesitelné sobotní počasí se v neděli proměnilo ve žhavou výheň a my jsme neměli na to, abychom chodili vyprahlým Podbořanskem po polních cestách a prolézali křoviska na neudržovaných místech posledních odpočinků lidí, kteří se jen pár let po sobě postupně stali osobami nežádoucími, ba co víc hrubě perzekuovanými. Místo toho jsme po snídani na náměstí v Podbořanech vyrazili seladonsky courat do parku. Na náměstí v Podbořanech stojí kulturáček někdy z pěrestrojkových dob a také se tam volně válí skupinka velice zajímavých kamenů.



Pak už jsme ale zamířili do nedalekého Krásného Dvora. Výstavní zámek si nechali postavit Černínové z Chudenic podle návrhu F.M.Kaňky. My jsme ale do zámku jít nechtěli. Prohlédli jsme si plastiku od Kryštofa Kintěry a zamířili do parku.



Park byl založen koncem 18. století jako jeden z prvních krajinářských parků u nás. Jeho rozloha je zhruba 100 ha. Co se týče zastoupení stromů, najdeme tu přes 100 druhů dřevin. Roste zde řada prastarých dubů, buků, lip, jírovců, platanů, javorů a olší. Nejvýznamnější je Goethův dub , jehož věk se odhaduje na 1000 let a patří tudíž mezi nejstarší stromy v Čechách. Jeho torzo stojí pod zámkem u rybníka.






Park doplňuje několik romantických staveb. Nejstarší z nich je Panův templ, který má podobu antického chrámku s klasickým tympanonem na čtyřech jónských sloupech v průčelí. Nad vchodem a okny jsou tři štukové reliéfy znázorňující Pana, řeckého boha lesů, pastvin, stád a lovců, podle něhož je letohrádek pojmenován. Naproti ve svahu býval umělý kaskádovitý vodopád.


Další drobnou stavbou v parku je malebný gloriet.


Na konci rovné cesty zvané Mílovka stojí mohutný obelisk vysoký 26 metrů. Stojí zde na oslavu rakouského vítězství v jedné z bitev napoleonských válek. Tento typ nadšení pro věci vlastenecké je nám už poněkud cizí.




Nad dnes nefunkčím jezírkem a umělou jeskyní stojí další romantická stavba - osmiboký Čínský pavilon. Ve vrcholu jeho střechy byly umístěny zvonkohry, které zpříjemňovaly návštěvníkům pobyt v pavilonu.


Skutečně unikátní stavbou je Gotický templ. Stavba sloužila od počátku jako vyhlídka a později také jako připomínka úspěšného generála Karla Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem u Lipska v roce 1813. Jeho pískovcová socha od sochaře Josefa Maxe z roku 1847 byla umístěna v interiéru stavby. Jako vyhlídka slouží templ i dnes, lze vylézt po úzkém točitém schodišti na vyhlídkovou lávku. My jsme tak ale neučinili. Gotický templ je výrazným prvkem v horní části parku, kde je velká plochá louka sloužící dnes jako golfové hřiště.



Po parku jsme nachodili zhruba 5 kilometrů. V úmorném vedru nám to docela stačilo. Procházka byla osvěžujícím a estetickým zážitkem. Navíc díky rozloze parku nehrozí ucpání prostoru turistickými výpravami. Teď už ale byl čas ukončit celou expedici v pivovarské restauraci v Žatci a návratit se domů.

Výprava po Karlovarce IV. - Valeč

2. září 2018 v 9:30 | vítor
Dalším zajímavým místem v okolí hlavní silnice z Prahy na Karlovy Vary je Valeč. Malebnému městečku se spoustou památek vévodí nádherný zámek. Ve Valči se zdá, že se zastavil čas, ale památky bylo nutné hlavně opravit, takže naopak se tam v posledních letech zase čas trochu rozběhl. Atraktivita celého prostoru vynikne při pohledu z protějšího vrchu, kde byla obnovena křížová cesta.


Dominantou Valče je zámek. Impozantní budova prošla mnoha přestavbami z původně pozdně gotického hradu přes renesanční a barokní podobu až do podoby dnešní. Posledním majitelům byl zámek zabaven hned po válce a pak se tu střídala mládež korejská i česká, až zámek v 70. letech vyhořel. S opravami se začalo až po pádu bolševického režimu a pokračuje se v nich dodnes.



Zámek obklopuje park s mnoha zajímavými prvky, ač často již zaniklými nebo zatím neobnovenými. Jedná se například o teatron - bývalý amfiteátr, letohrádek, kaskádový vodopád, samozřejmě množství krásných stromů a také barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna.






K zámku patří i kostel, tedy kostel stojící mimo obec, aby šlechta nemusela chodit na tytéž křesťanské bohoslužby jako prostý lid. Kostel Nejsvětější Trojice je dílem italského architekta Giovanniho Antonia Biana Rossy a byl postaven ve 20. letech 18. století. Zašlá památka byla obnovena teprve před pár lety. Pod kostelem stojí fara neboli dům zámeckých kaplanů. Vizuálně se pěkně s kostelem doplňují. Vedle kostela ještě stojí sloup Nejsvětější Trojice. Je dílem dvou výjimečných osobností - stavitele Františka Maxmiliána Kaňky a sochaře Matyáše Bernarda Brauna.





Městečko samotné leží dole pod zámkem, přímo na náměstí musí být ze zámku pěkný výhled. Zástavba městečka je rozložena kolem trojúhelníkovitého náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele a v okolních uličkách. Valeč je od roku 1992 městskou památkovou zónou, na náměstí jsou pěkně opravené domy. Kostel je původně gotický, poté zbarokizován a roku 1708 k němu byla přistavěna hranolová věž se šindelovou střechou.



Od roku 2006 se pořádá ve Valči každé léto víkendový festival Povaleč. O Valči se více ví a má větší šanci nalákat více turistů. Je to boj o přežití jako každý jiný. Fakt je ten, že pokud se procházíte tímhle kouzelným místem sami bez stovek festivalových účastníků, tak si ho užijete asi nejvíc.

Výprava po Karlovarce III. - Zaniklá vesnice Skoky

1. září 2018 v 16:41 | vítor
Skoky jsou to místo, odkud pochází známé rčení o "panence skákavé". Nejprve obyčejná vesnice na Žluticku, která zde pokojně žila od středověku a která s koncem 2. světové války měla 134 obyvatel, 28 domů, dva hostince, faru, školu o obchod. V roce 1717 se začalo se stavbou kaple, do které byla získána kopie obrazu Panny Marie Pomocné z bavorského Passova. Tento obraz okamžitě začal provádět zázraky a místo se rychle stalo vyhlášeným. Začala se množit zázračná uzdravení, kroupami nedotčená pole a další zázraky. Po řádném prošetření komisí se započalo s přestavbou kaple na kostel. Z kostela se pak velice rychle stalo vyhlášené poutní místo. A Panna Maria ze Skoků - tedy panenka skákavá se stala pojmem po celé západní polovině Čech. Vše samozřejmě končí v polovině 20. století. Prudké změny, jaké Evropa mnoho století nezažila, zasáhly i život v českých vesnicích osídlených německým obyvatelstvem. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno. V roce 1950 už zde bylo pouze 43 obyvatel. Poslední ránu dala Skokům výstavba Žlutické vodní nádrže. Tím byla zrušena cesta ze Skoků do Žlutic a z vesnice se dalo dostat pouze do Údrče a ke karlovarské silnici. Do Žlutic je to nyní po silnici 15 kilometrů, před výstavbou nádrže to bylo po staré cestě asi 6 km. Ve Skokách zůstala po roce 1969 již jen jediná obyvatelka, paní Marie Holešová, která odmítla vesnici opustit. Žila zde úplně sama asi 13 let, než tragicky zahynula v místní studni. Tuto smutnou událost připomíná křížek u studny. Od roku 1982 byly tedy Skoky už úplně pusté. V posledních deseti letech o opuštěné Skoky začalo pečovat občanské sdružení. Zahájily se opravy kostela, začaly se konat akce podporující oživení Skoků jako poutního a turisticky atraktivního místa jako zpřístupnění kostela, konání prohlídek, koncertů atd. Tato činnost určitě nese své plody. Když jsme dorazili do Skoků my, bylo tam docela dost lidí, otevřený (a právě zavírající bufet) v sakristii, otevřený kostel s výstavou jak starých fotografií, tak výtvarných děl mladých umělců. Skoky už nejsou tak mrtvé jako byly do konce minulé století. A je to dobře. Místo má velice silný genius loci a určitě stojí za návštěvu.

















Výprava po Karlovarce II. - Chyše

27. srpna 2018 v 19:35 | vítor
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.
Další naší zastávkou bylo městečko Chyše. Chyše je tedy vlastně městem, ale žije tu asi šest stovek obyvatel, tak se člověk trochu zdráhá slovo město použít... Chyše leží nad řekou Střelou, která ji odděluje od Rakovnické pahorkatiny a zároveň na dohled čedičové stolové hory Vladař. Nejznámější památkou je tu zámek. K němu patří pivovar. A protože jsme věděli, že na prohlídku zámku nemáme čas ani náladu, zamířili jsme rovnou do pivovaru.


Za pivovarem mě zaujala zajímavá oprýskaná kostelní věž. Zjistili jsme, že patří ke kostelu Jména Panny Marie a že ke kostelu se vlastně nedostaneme, protože je propojen s mohutnou budovou, která se nedá obejít. Zpětně jsem dohledal, že jde o bývalý klášter zrušený za Josefa II. Takže původně gotická stavba s několika přestavbami po několika požárech. Zchátralá, dnes opravována.




Tento kostel ale není v Chyši jediný. Na východním okraji města je hřbitov a na něm Kostel Povýšení svatého Kříže (nebo též Zvěstování Panny Marie), krásná raně barokní bazilika. V současné době snad zachráněná. Celý okres Karlovy Vary (a Chyše je jeho nejvýchodnější obcí) je totiž znám obrovským množstvím památek v dezolátním stavu. Ani skoro třicet po změně režimu, který památkám nepřál (respektive přál jen těm vybraným) není tato oblast ještě stále ve stavu, kdy bychom mohli říct: "Ano, zde je civilizace!"


Radnice v Chyši není nijak zajímavá a nejlepší je vyfotit si ji se sluncem za její věžičkou. Ale hned za radnicí jsme se dostali do míst, kde bylo židovské ghetto a synagoga. Kdysi malebnému seskupení domků ve svahu nad rybníkem vévodila klasicistní synagoga s věžovitou střechou. To vše je dávno zničeno.... synagoga se zachovala jen jako torzo.






Kde byla synagoga, byl i židovský hřbitov. V Chyši byly dokonce dva. Ten nový je úplně zničený, byl zlikvidován a zaorán do pole. Ten starý dnes vypadá jako nevyužitá parcela. Nenajdete na něm totiž vůbec nic, co by připomínalo hřbitov. Vždyť ani seniorka, kterou jsme oslovili, neměla potuchy, kde by hřbitov, na který se ptáme, mohl být: "Za padesát let, co tu bydlím, jsem o tom neslyšela!" Ještě starší paní stojící vedle ní vypadala, že ani dokonce neví, kde je a co se děje. Až mladý místní viking s vousy spletenými do copánků nám pomohl s lokalizací. Ano, bylo to to prázdné místo s dvěma vzrostlými lipami, jak jsme si mysleli... Ze Žižkova náměstí jsme se k němu dostali přes malebný Husí plácek.




Do Chyše se ještě určitě vrátím. Spolu s nedalekým Vladařem je tam ještě co k prozkoumání, hlavně starý německý hřbitov u barokní baziliky, která nám z dálky zářila na cestu.

Výprava po Karlovarce I. - Schillerova rozhledna v Kryrech

27. srpna 2018 v 18:44 | vítor
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.

První zastávkou na trase byla rozhledna v Kryrech. Kryry jsou městečko nedaleko jesenické křižovatky na hranicích čtyř krajů. Obyvatelstvo tu bývalo víceméně německé, takže není divu, že rozhledna, kterou se kryrští občané rozhodli vybudovat na kopci nad městem, byla pojmenována po Friedrichu Schillerovi. (Snad nemusím vysvětlovat, kdo byl Friedrich Schiller, ale právě já jsem byl svědkem toho, že se v útrobách rozhledny u Schillerova reliéfu zastavila skupinka slušných Čechů: "Hele, nějakej Šiler. Kdo to je?" "To nevim, tady píšou dramatik a spisovatel." "Aha...")


Rozhledna nevšedního vzhledu byla postavena podle projektu vídeňského architekta Aloise Kaisera v letech 1905-06 na památku stého výročí úmrtí oblíbeného německého básníka. Stojí na strategickém místě přímo nad městečkem a nad kostelem Narození Panny Marie. Rozhledna byla zrekonstruována na počátku 21. století. A je to jedině dobře, je to opravdu velice zajímavá stavba a zřejmě i oblíbený turistický cíl, neboť za půl hodinu, kterou jsme zde strávili, se tu vystřídala spousta lidí.



Rozhledna má ochoz ve výšce 10 metrů a vyhlídkovou plošinu ve tvaru písmene U ve výšce 22 metrů. Sama rozhledna je ještě o 5 metrů vyšší. Je z ní výhled jak na samotné Kryry se zemědělským okolím s typickou půdou "červenkou", tak na okolí: Rakovnickou pahorkatinu na jihu, Skytalský vrch a Doupovské hory za ním na severozápadě.





Za lepšího počasí by určitě bylo vidět i České středohoří a plošiny Džbánu. Každopádně tato rozhledna stojí za zastávku.

Ze Skalné do Soosu

23. srpna 2018 v 16:16 | vítor
Pěším výletem z městečka Skalná, které už neleží v Ašském výběžku, k rezervaci Soos jsme zakončili pochodovou část naší výpravy. Vsadili jsme na postupné zkracování denních tras a vyplatilo se nám to. Po jedné třicetikilometrové a jedné dvacetikilometrové trase jsme naše putování zakončili trasou desetikilometrovou. I tak nám horké počasí dalo docela zabrat a do města Kynšperku, kde jsme měli zamluvené ubytování, jsme dorazili solidně vypraženi.

Přitom ráno na přestupu ve Františkových Lázních poprchávalo a lehce napršeno bylo i ve Skalné, kam jsme autobusem z lázeňského města dorazili během čtvrt hodinky. Nejprve jsme navštívili hřbitov s kostelem sv. Šebestiána a pak jsme se soustředili na hrad Vildštejn.






Vildštejn patří k nejstarším hradům na dnešním území České republiky, je zmiňován už ve 12. století. Byl postaven jako vodní hrad ve stylu štaufské hradní architektury. V jeho držení se vystřídalo několik tehdejších místních šlechtických rodů. Později byl k hradu přistavěn i zámeček. Po druhé světové válce objekt chátral. Na začátku 21. století ho koupil nový soukromý majitel, rekonstruoval, vybudoval restauraci a další služby a atrakce a zpřístupnil hrad veřejnosti. My jsme si prošli nádvoří, dali si polívku, na prohlídku jsme nešli a pokračovali dál okolo ohrádky s místními domestikovanými čerty.




Jen malý kousek od Skalné je Starý Rybník. Malá vesnice s dominující budovou zámku a přilehlého dvora. Zámek byl postaven po požáru hradu na začátku 19. století a dnes je nevyužívaný. Pod zámkem stojí na strategickém místě mezi dvěma rybníky zřícenina onoho gotického hradu, který vyhořel. Je to velice romantické a fotogenické místo.



Cesta pak vedla mezi poli k vesnici Vonšov, kde jsme si odpočali na chladných schodech kapličky zasvěcené Panně Marii. Kaple se tvářila jako barokní, ale je z roku 1926. Odpočinek jsme trávili politologickými hovory.



Za Vonšovem jsme potřebovali přejít železniční trať Luby - Cheb a dojít k Soosu. Nebylo to daleko, ale i tak jsme lehce zakufrovali, kdy cesta, na mapě existující, končila plotem obory. Šťastně jsme však z pomocí stírání rosy na kolejích došli na cestu vedoucí k nádraží Nový Drahov a tím i ke vstupu do rezervace a hlavně k bufetu s chlazenými nápoji. Předtím jsme ale objevili ještě jednu trať, také vlakovou, ale s daleko užším rozchodem kolejí. Trať sloužila nedalekému dolu na jíl a dnes je turistickou atrakcí.



Nejprve jsme s nadšením uvítali dobře vychlazeného Krušnohora, ale pak už jsme se věnovali Národní přírodní rezervaci Soos. Toto divné slovo pochází z chebské němčiny a znamená "močál". Je to vlastně vyschlé slané jezero s evropským unikátem - křemelinovým štítem. Přes území se přechází po dřevěném chodníku.





Z jezera je nyní rozlehlé rašeliniště a slanisko, kde z tzv. mofet vybublává oxid uhličitý. Také tu vyvěrají minerální prameny, jako například Císařský pramen.






Nebo pramen Věra, jehož nasládlá chuť prozrazovala vysoký obsah hořčíku. Stezka má asi 1200 metrů a je to skutečně nevšední zážitek. Malý kousek krajiny a jak unikátní! Návštěvou Soosu jsme ukončili náš třídenní program na Ašsku a Chebsku a na poslední noc jsme se přesunuli do města Kynšperku.




 
 

Reklama