Na cestách

Cestou do Stanic aneb pár zajímavých míst na Rokycansku

28. června 2017 v 9:04 | vítor
První letní víkend sliboval pěkné počasí a byla by skutečně škoda zůstávat ve městě, i když to slibovalo poměrně pestrý víkendový program. Lákala nás voda lesy voda lesy, jak kdysi zpívala skupina Vltava. S dvěma kamarády jsme se narychlo dohodli, já vytipoval lokalitu. Nakonec z toho vyšel kemp s veselým názvem Veselý Habr, který leží pěkně položen u rybníka na okraji lesa asi 9 kilometrů severovýchodně od Rokycan. Chatka s dvěma palandami, ledničkou a malou verandou se stala naší základnou. Přemístili jsme se v pátek a cestou nakoupili dobrá domácí piva U Stočesů v Rokycanech.

Páteční večer jsme se pak při jídle a pití srdečně bavili nad postupně se opíjející společností štamgastů na terase restaurace. Hrálo jim rádio Blaník, starší ženy se smály krákoravě jak straky úplně všemu, poté objevili megafon a zábava byla ještě zábavnější. Ale druhý den nás čekal celodenní výlet, tak jsme se stěsnali na palandy a za chvíli nás pohltil duch zapomnění.


Druhý den jsme začali na žluté turistické, která od rybníka směřovala přímo nahoru do lesa do přírodního parku Radeč k vrchu Rumpál. Ale už po jednom a půlce druhého kilometru jsme odbočili směrem k červené, protože jsme nechtěli na Rumpál, ale na Hradiště. Zatím jsme šli úhledným a uspořádaným lesáckým lesem, který se jevil místy být opravdu starým, jak jsme usoudili podle starých cest a alejí podél nich. Pod Hradištěm se charakter lesa změnil. Smrk plně nahradil buk a jiné listnáče smíchané s jehličnany. Hradiště dokázalo zaujmout na první pohled i pocit. Skrz zbytky mohutných valů a přírodní skalky jsme se dobrali k vrcholu. Pohodlný altán na něm nám poskytl vítaný odpočinek, nikoli však bohužel výhled, neboť stromy pod vrcholem už vrchol přerůstaly.






Hradiště je doloženo jako slovanské, z doby po 8. století. Zmínky o hradišti halštatském jsou navzájem kopírovány, ale nenašel jsem jediný seriozní záznam na internetu, který by to potvrzoval. Stejně tak je kopírována historiograficky zastaralá zmínka o nejzapádnější výspě říše Slavníkovců. O jakou říši by mělo jít a kde by se vzala zrovna tady, nikdo nevysvětluje. Více jsme se soutředili na zábavné prohlížení vrcholové knihy, kam jsme také vepsali náš pozdrav.

Pak nás čekala cesta z vrchu k zámku Březina. Ten dnes nepůsobí nijak výstavně, ale proti zámku v Radnicích je to ještě docela dobré. U zámku se rozkládá zámecký park s mnoha opravdu parádními stromy všech možných druhů. Viděli jsme nádhernou lípu i americké jehličnany. Celé to všechno včetně dalších aktivit v okolí mají na svědomí zástupci rodů Šternberků, kteří se tu usídlili, konkrétně a hlavně hrabě Kašpar Šternberk. To byla významná postava české vědy, jeden ze zakladatelů Národního muzea a hlavní dodavatel jeho prvních přírodovědných sbírek. Zemřel právě na zámku Březina v docela úctyhodném věku na dobu 19. století, a to ve věku nedožitých 78 let.





Hrabě Šternberk také stojí za přestavbou starého gotického hradu na romantický altán. Na skalnatém ostrohu stojí mohutný donjon, dnes je zrestaurovaný a ve velice pěkném stavu. My jsme k altánu, kterému se říká Salon, přišli od zámeckého parku, takže jsme neměli ten nejhezčí pohled zespoda z údolí Korečnického potoka, kde je dnes koupaliště se sportovním areálem a sochami vodníků.





Následovala polněhospodářská část cesty. Okolo farmy Březina, kde jsme viděli zvláštní zvíře, které vypadalo jako mladý pakůň a které se mi nepodařilo pořádně vyfotit, jsme putovali klasickou polní cestou k obci Přívětice, kde jsme očekávali přívětivé přijetí. Zatím jsme se kochali přívětivou českou krajinkou, tou zahrádkou naší. V Přívěticích byli lidé poněkud svérázní, ale chovali se k nám dobře, hospodu měli otevřenou, pivo dobré, vesničku úhlednou, takže vše v pořádku. Nechyběl ani koňský povoz s koněm Javorem a ještě jedním, který nebyl vozkou jménem osloven. Zato Javor byl nazván Šaplinem, poté, co remploval povozem, ukazuje tak svou nespokojenost s vozkovým pitím piva ve stínu budovy hospody v konfrontaci s vlastním stáním na slunci.





Krajina i ráz vesnice nám vnucovaly dojem kraje, který známe. To se vnucovalo i při pohledu na holý vrch Na Floriánu nad lomem u silnice do Radnic. Předtím jsme ale prošli malebným údolím potoka Škaredá s rybníkem Jordánek a také jsme zahlédli staré dřevěné lesní úly.





A pak už do těch Radnic. My jsme pořád zkoušeli, jak by to znělo, kdyby to byly Stanice, protože jít do Radnic zní stejně absurdně jako jít do Stanic, navíc jsme se nemohli zbavit dojmu, že tam musí na náměstí stát obrovská radnice, něco jako načinčaná liberecká, ale ještě větší.


Na náměstí v Radnicích nakonec stojí jako dominanta ne radnice ale kostel sv. Václava, barokní s červeno-žlutou fasádou, pěkně oprýskanou. Spolu s kašnou a sochou Jana z Husi (typ hubený se špičatou bradkou) tvoří osu náměstí. Na Radnicích je nejvíc vidět, že to nejlepší mají dávno za sebou. Je tam doslova mrtvo a věřím, že v pracovní dny to není o mnoho lepší. Dnes nemají ani dva tisíce obyvatel, takže je to město, které je vlastně městečkem. Na náměstí kromě kostela, sochy a kašny je i zajímavá restaurace La Boema, kterou založil pan Irving, kytarový virtuos a potomek místní významné podnikatelské rodiny. Za rohem v Pivovarské ulici je vidět budova jednoho ze dvou bývalých pivovarů. V současnosti jsou v Radnicích dva minipivovary. Pivo jednoho z nich jsme našli v hospůdce u tenisových kurtů u Radnického potoka. Přátelsky jsme si popovídali s chlápky u štamgastského stolu a ochutnali místní výbornou dvanáctku. Na náměstíčku u potoka jsem si vyfotil rekonstruovanou synagogu. Pak jsme se vysmáli místnímu zámku a nakonec jsme našli i tu radnici. Nebyla velká, neměla věž, ale byla pěkná secesní. A šli jsme na nádraží na vlak do Rokycan.









Když chcete jet vlakem z Radnic do Rokycan, tak musíte přestoupit v Chrástu na vlak od Plzně. Trať z Radnic do Chrástu je hodně zajímavá. Vede celou cestu z kopce a v obci Stupno, kde má hrobku zmiňovamý hrabě kašpar Šternberk, se mění směr cesty a zpocený strojvůdce musel probíhat skrz vlak.

V Rokycanech mají pěknou nádražní budovu, betonový obchoďák s názvem Žďár (k tomu mě napadá, jestli mají ve Žďáru nad Sázavou obchoďák Rokycan...), a moc pěknou kompozici kostela Panny Marie Sněžné a barokního mariánského sloupu. Pak už jsme nutně potřebovali zapadnout do hospody, takže jsme vyhledali zahradní restauraci, kde jsem sledoval kostelní věž v počínajícím soumraku, zatímco moji kolegové měli výhled na všechny ty krásně oblečené a navoněné paní a dívky, které vyrazily na rokycanskej sobotní rajs, a pili jsme pivo a byli jsme rádi, že se nám výlet podařil.





V neděli pak následovalo opouštění kempu a taky nějaké výlety ještě, ale to všechno zvlášť a postupně v dalších článkách.

Great Iron Mountains Hike

6. června 2017 v 23:03 | vítor
... po několika letech se nám s kamarádem Mílou Jarešů podařilo dohodnout si společný vandr. naposled to bylo před prakticky na den přesně šesti lety, kdy jsme putovali z Českého Brodu do Kouřimi...

Tentokrát jsme více plánovali, setkali se už večer předem a měli vše lépe zmapované. Halt i technologie za sedm let pokročily a práce s mapami je už úplně jiná. Tak jako jsme jiní i my, minimiálně vizuálně.

Každopádně se nám podařilo v sobotu ráno vstát a svižným krokem vyrazit na hlavní nádraží v Kolíně. Tam nás čekalo čekání na zpožděný rychlík. Tak nějak mě znovu napadlo, že nebýt Českých drah, tak by se i docela fajn cestovalo. To mě napadlo samozřejmě znovu, když jsme cestu do Čáslavi absolvovali na chodbičce u záchodku ve společnosti čtyřčlenné rodiny na výletě. Čáslav je naštěstí nedaleko Kolína, takže jsme vyběhli z vlaku a doufali, že lokálka do Třemošnice na ten rychlík čeká. To jsme ještě nevěděli, že lokálka do Třemošnice má vlastní perón s vlastní výpravní budovou a že na tento lokálperón se dostaneme po mostě, který vede nad kolejištěm hlavní tratě, že tento most měří 136 metrů s jedněmi schody nahoru a jedněmi dolů a že se dá jít navzdory zákazu přes koleje, jak to dělají už léta místní. Také jsme nevěděli, že až si udýchaní sedneme do už docela plného vagonu, tak dorazí ještě asi dvacetičlená skupina starších turistů ze svazu neslyšících. Do Žleb jsme tedy dorazili za tichého šermování hbitých rukou před našimi obličeji. To nejhorší jsme měli za sebou.


V sobotu asi polovinu cesty, v neděli pak celou dobu jsme se pohybovali Čáslavskou kotlinou, údolím řeky Doubravy, podél níž jsme šli ze Žlebů do Ronova proti proudu a v neděli pak z Třemošnice do Ronova po proudu. Doubrava byla krásná, vytvářela jak peřeje s balvany, tak tiché úseky se stromy zrcadlícími se v klidné hnědé hladině nebo malebné meandry s místy vybízejícími k meditačnímu zastavení.








Do údolí Doubravy jsme spadli ve Žlebech jako do žlebu. Městečko pod zámkem, bývalým hradem totiž dostalo jméno podle tvaru údolí, ve kterém leží. Jak ostatně dokazuje ve svém veledíle Místní jména v Čechách profesor Profous.


Hrad Žleby založil Jindřich z Lichtenburka v druhé polovině 13. století. Nepřežil útok husitů. Pak byl sice vystaven znovu, ale brzy přestavěn na zámek, pak znovu a nakonec do současné novogotické podoby, která se tváří zase jako hrad, takže okruh se uzavřel. Tato podoba z něj činí mimořádně romantické místo, které láká spousty turistů slyšících i neslyšících. Romantická jsou i místa dole u řeky, s jezem a oborou protkanou cestami.








Okolo úhledného žlebského fotbalového stadionku jsme se dostali vysoko nad řeku, pak zase sešli dolů k ní a došli tak až k Ronovu nad Doubravou. Cesta započala pohodově a od počátku skýtala skvělé zážitky turistické i spirituelní.


Po pravém břehu se jde až k mostu na břeh levý. Toto místo je označeno jako U krajských hranic. Jde o hranice středočeské a pardubické, dříve východočeské. Opět se přejde na pravý břeh těsně před Ronovem po Sádeckém mostě. Zde stojí na břehu junácké centrum, za ním je vidět místo, kde se do Doubravy vlévá potok Kurvice. Neodolal jsem a potok s takto neobvyklým jménem jsem si vyfotil. Výsledkem je bohužel kalná louže s nízkým stavem vody. Přitom 6,5 kilometru dlouhý tok napájí několik rybníků. Nevadí, jde se dál a přijde se na náměstí Antonína Chittusiho.




Ronov nad Doubravou stejně jako hrad Žleby založili pánové z Lichtenburka. Byla to jedna z větví mocného severočeského rodu Ronovců, proto dostalo nové městečko na zdejší poměry exotické jméno. Všechno se zde jmenuje po Antonínu Chittusim, synovi místního starosty a skvělém malíři, jehož obrazy zdejšího nádherného okolí patří k tomu nejkrásnějšímu, co vzniklo v v české krajinomalbě. Jinak tu mají opravdu hezoučké náměstí s parkem, kostelem se špičatou věží, radnicí s cimbuřím, vilu od Františka Bílka a barokní statek. Hezké to je.










Hnali jsme se s Mílou krajinou jak dva terminátoři, ale cesta do těch Železných hor, jak slibuje titulek, nás teprve čekala. A stejně jsme je jen tak štrejchli. Ono je to stejně s těmi Železnými horami složité. Ten název je historický a neodpovídá geomorfologické skutečnosti. Ve skutečnosti je to vrchovina, nikoli hornatina. Je fakt, že ve směru, ve kterém jsme přicházeli, působí zlomový svah, kterým se nad okolní krajinu zvedá Spálavský hřbet s výškovým bodem Krkankou, vyloženě horským dojmem. Ze všeho nejvíce mi připomínal hřbet Hřebenů v Brdech nad Hostomicemi. Převýšení mezi Sádeckým mostem nad Doubravou a výškovým bodem Krkanka je 324 m, ze Žlebských Chvalovic, které leží už přímo pod svahem, pak asi 200 m na 2,5 km. Tak tohle nás čekalo.



Ale nejdřív jsme se ve stoupajícím poledním horku doplazili okolo vlakové zastávky hezkou kroutící se cestou do vesničky Žlebské Chvalovice. Charakterem rekreační podhorská obec jen doplňovala půvab zdejší krajiny. Co ale víc lákalo nás, hladové a sešlé, víc tedy žíznivé a zpocené trampy, bylo místo s názvem Kutílkova palírna a pivovar. Moc milé místo s venkovním posezením a výborným pivem. Tohle nás opravdu osvěžilo! Dobře naladěni jsme mohli vyrazit vzhůru na hřeben.




Na Krkanku jsme tedy krkali krev, by se až chtělo říct. Strmý výstup nám dal zabrat. Ale dali jsme to a pohodlnou lesní cestou jsme došli až k vrcholu, který byl asi tak stejně vysoko jako kilometr čtvereční okolo. Prostě vrcholová plošina. Stojí tam vysílač a taky posezení pro turisty, tak jsme na chvilku usedli. Les okolo umí být nádherný. No a pak už jsme došli pod Lichnici.





Lichnice byla samozřejmě postavena Lichtenburky, ale to jméno je naopak. Nejdřív byl kopec Světlice, podle něj byl módně německy nazván hrad Lichtenburkem a podle hradu pak se začala nazývat odnož Ronovců, kteří tu zapustili kořínek. Lichnice je tedy bývalým Lichtenburkem a navíc i celkově bývalým hradem. Dějiny se s hradem nemazlili a po obléhání husitů a invazi Švédů nakonec získává hrad v roce 1800 Nadace zchudlých šlechtičen.Nevím přesně, jestli se právě zchudlé šlechtičny podílely na konečném zániku hradu nebo jestli ho dostaly už v tomto stavu. Zřícenina je poměrně populární a často navštěvovaná. Letos zde byla otevřena vyhlídková plošina. Bohužel zrovna při naší návštěvě zde měli z mně asi úplně nepochopitelného důvodu sraz jezdci na čtyřkolkách, což je takové rámusící monstrum, ale to asi znáte. Přímo na nádvoří hradu přijelo asi čtyřicet těchto hlučných krámů. Asi jediný stín v tomto ráji, kterým jsme putovali. Utekli jsme ke stánku s pivem, ale ty potvory se za pár minut zase řítily z hradu dolů, takže jsme je chytli podruhé. Pod hradem je ještě Žižkův dub, který je o asi 150 let starší než Žižka a nikdy se se Žižkou neviděli.






Dole pod kopcem byla Třemošnice. Tam jsme měli domluvené ubytování, takže jsme vlastně měli pro tento den hotovo. Třemošnice je zvláštní. I tam jsou paneláky a taky domy s těmi slabšími, ale celkově to město vypadá jako takový Kvítečkov z Neználkových příhod. Má moderní náměstí s nevšední radnicí i informačním centrem. A taky tu například nestojí kostel. Jen je tam cedulka, že se na něj vybírá. A pak je tu už jen pravoúhlá síť ulic s rodinými domy a kvetoucími zahradami, Zlatý potok, který dotváří atmosféru města, a sportovní areál, za nímž už město volně přechází do krajiny kolem řeky Doubravy. Balzám na duši. Byli jsme šťastni. Po osmnácti kilomtrech jsme dali sprchu, pak našli restauraci s dobrým jídlem i pitím a krásně jsme spali v postelích za sto sedmdesát korun českých na osobu.






No a pak nedělní ráno. Rychlá snídaně a cesta svěží jarní loukou k soutoku Doubravy a Zlatého potoka. Ještě pár kilometrů nádherným údolím Doubravy se zajímavou památkou, náhonem, který vede několik desítek metrů pod skálou, pak ještě malá zastávka u kostela sv. Kříže a v Ronově na nádraží začíná pršet. Tak to vyšlo akorát. Míla jede z Čáslavi rovnou do Kolína, já ještě omrknu Čáslav.





Líská stráň a rozhledna

29. května 2017 v 15:13 | vítor
S vesničkou Líský mě spojují vzpomínky z dětství, osobní i příbuzenské vztahy. Náš nedělní výlet ale směřoval vlastně mimo obec, do lokality zvané Líská stráň a k rozhledně, která stojí na okraji velké plošiny nad strání. Stráně jsou typickým krajinným prvkem oblasti Džbánu. Už od Slaného a Kladna se západním směrem prudce nad okolní terén zdvihají opukové tabule rozbrázděné potoky, které mezi jednotlivými plošinami vytvářejí údolí. Čím více na západ směrem do centrálního Džbánu, tím zařízlejší a hlubší údolí jsou. Strmým jižním svahům těchto opukových plošin se říká právě stráně. Bývají unikátními lokalitami pro řadu rostlin i živočichů.

To platí i pro Lískou stráň. Je domovem řady vzácných rostlin, zejména vstavačů. My jsme na svém výletě zachytili už pomalu odkvétající vstavače nachové, které se zde vyskytují v hojném počtu. Kromě nich zde rostla spousta jiných rostlin, například jeden z druhů šalvěje s krásnými modrými květy, nebo prosté, ale o nic méně půvabné kopretiny.










Ze stráně se otevírakl krásný pohled na údolí Bakovského (Pozdeňského) potoka. Vesnici Pozdeň vévodí výrazná věž kostela Stětí sv. Jana Křtitele..


Nahoře nad sebou jsme viděli vypínající se věž telekomunikačního stožáru, který slouží zároveň jako rozhledna.


Stožár s vyhlídkovou plošinou, na kterou se vystoupá po 141 schodech, byl postaven v roce 2009. Z plošiny ve výšce 25m může být vynikající rozhled, pokud přeje počasí. My jsme měli štěstí. Přes lehký opar jsme viděli skutečně hodně daleko, a to samozřejmě severním a severozápadním směrem. Viděli jsme nejen celé panorama Českého Milešovského středohoří, ale také Sedlo jako nejvýraznější vrchol Českého středohoří Verneřického, dále Ralskou pahorkatinu, některé vrcholy Lužických hor a pravděpodobně i Ještěd. Bohužel naše technické vybavení neumožňovalo fotit vzdálené obzory. I tak jsme byli výhledem nadšeni a spokojeni.

Z Vráže do Písku po levém břehu Otavy

22. května 2017 v 20:35 | vítor
Návštěv v okolí Písku je třeba využít k výletům. Vždyť je to kraj na krásnou přírodu tak bohatý! Tentokrát jsme se rozhodli popojet vlakem z Písku do lázeňské obce Vráž, z ní sejít k řece a dojít zpět do Písku po levém břehu Otavy. Vyrazili jsme ve čtyřech bez psíka, který byl tentokrát tím lenochem, který skončil v pelechu, i když v tom byl trochu nevinně. Každopádně počasí nám přálo a my se mohli těšit na zážitky.

Na píseckém nádraží bylo díky jiřičkám živo

Za pár minut jsme byli na nádražíčku ve Vráži

Poradili jsme se kudy dál a vyrazili směrem k lázním

Nejprve jsme ale museli projít Novou Vráž. Je to vesnice z období lesní kolonizace v 19. století, kdy se ve šlechtických lesích ostošest hospodařilo, budovaly se pily a k nim se pro lesní dělníky a dělníky na pile stavěly vesnice. Nová Vráž byla založena až ve druhé polovině 19. století a dodnes je znát její kolonizační charakter. Nicméně víska je to úhledná s pěknými domy.






Nejznámějším vrážským rodákem je agrárník Jan Rataj

O několik stovek metrů dále leží Stará Vráž. V ní okamžitě zaujme oko výletníkovo rozsáhlá stavba zámku ve stylu novogotickém, tedy á la Hluboká. Zámek si postavili Lobkowiczové jako své letní sídlo. Je obklopen parkem s nádhernými stromy. V roce 1926 byl zámek odkoupen a vzniklo zde sanatorium. Funkcionalistická budova sanatoria patří také k zajímavým stavbám této lokality. A ještě jedna stavba z předválečného období se nachází v tomto areálu - je to věžový vodojem.








Když jsme se vymotali z parku, tak jsme ještě narazili na kapličku s příběhem a pak už nás cesta vedla lesem k řece.


Otava byla opět krásná jak bývá. Postupovali jsme úzkou cestičkou podél řeky, míjeli jsme naučné cedule vyprávějící příběhy vorařů, kteří plavívali dřevo směrem ku Praze, procházeli jsme místy, kde stávaly mlýny.




Mariánskou kapli nechal kdysi postavit jeden z mlynářů.

U plynové lávky jsme uvažovali, že přejdeme na druhou stranu a kousek se vrátíme do hospody U Caisů, ale zarazila nás cedulka hostinec U Sejpů 100m, takže jsme v klidu zůstali na levém břehu, dali si U Sejpů jedno pivo a pokračovali dále. Cesta pak vedla převážně chatovými osadami až k Písku. Na okraji města jsme přešli Jiráskův most a vydali se směrem do centra uzavřít výlet u dobrého jídla.




Na vandru z Kosovy Hory do Vysokého Chlumce

25. dubna 2017 v 21:59 | vítor
Při plánování krátkého vandru se spojily tři skutečnosti. První, jako okamžitý impuls, byla žádost kamaráda Ondřeje, ať nějaký vandr vymyslím, k tomu se připojil již několik let starý záměr navštívit skanzen ve Vysokém Chlumci, kde má ředitel slánského muzea známého ředitele příbramského muzea, a nakonec blížící se Velikonoce, které poskytly luxusní čtyři dny volna. Z nich jsme využili první dva, Velký pátek a Bílou sobotu, a vyrazili jsem vlakem na Sedlčansko. Pro většinu z nás neprobádaný kraj jsme shledali čistě a prostě hezkým. Kopcovitá krajina se zalesněnými chlumy, rybníky, loukami a poli je pro vandrování ideální. Z hlavní trati z Prahy na Budějovice jsme přesedli v Olbramovicích na lokálku, takže romantický dojem byl umocněn.

Vystoupili jsme ještě před konečnou v Sedlčanech, v obci Kosova Hora, bývalém městečku s bohatou historií a hlavně s bohatou historií židovské komunity, která zde patřila k těm početnějším u nás. Kosova Hora byla založena ve 13. století jako horní městečko kvůli povrchové těžbě zlata a stříbra. Ale větší rozkvět nastal až po husitských válkách a následně v době jagellonské, kdy se zde usadili Židé a kdy i díky nim začalo městečko prosperovat. Rozkvět je doložen památkami. Kostel sv. Bartoloměje, několikrát přestavovaný, má zachovalé románské detaily a renesanční sgrafita. Renesanční zámek vznikl přestavbou středověké tvrze. Na náměstí stojí kašna s Janem Nepomuckým. Na hřbitově stojí kaple sv. Michaela archanděla z první poloviny18. století, kdy byl založen i nový hřbitov. Na tomtéž hřbitově je i hrobka šlechtické rodiny Mladotů ze Solopisk, což je dílo Josefa Kotěry, ale já to bohužel nevěděl předem, takže jsem si hřbitov vyfotil jen z venku a spěchal za ostatními do pivovaru Krčín. A pak ještě ty židovské památky. Synagoga a okolo ní dodnes patrné ghetto a židovský hřbitov. Na obec s asi 1200 obyvateli docela dobré.

Kostel sv. Bartoloměje s renesančními sgrafity

Zámek v Kosově Hoře

Most přes říčku Mastník

Synagoga

Židovská škola, dnes informační centrum (otevřené od května)

Obřadní síň židovského hřbitova

Židovský hřbitov v Kosově Hoře


Hřbitov a hřbitovní kaple sv. Michaela archanděla

Cesta pak vedla nad vlakovou tratí pod lesem a opět klesala dolů do údolí Mastníku k Červenému Hrádku. Ten vznikl přestavbou ze středověké vodní tvrze. Před polovinou 19. století se jeho majiteli stali Mladotové ze Solopisk, starý český vladycký rod, kteří nechali hrádek přestavět v novogotickém slohu. Na přestavbě se podílel slavný český architekt Jan Kotěra, který tehdy ještě slavným nebyl. Zatímco exteriéry jsou novogotické, v interiérech převládá vliv secese. Mladotové vlastní zámek i dnes. K malebné stavbě se navíc přichází zámeckým parkem, kterým protéká Mastník, celé je to velice pěkné a romantické.





Kousek odtud už vede cesta přímo do Sedlčan, a to k vlakovému nádraží, za kterým vznikla průmyslovo - zemědělská zóna, které vévodí dvě sila. Pod nimi, v areálu s drůbeží farmou a výběhy se zviřátky, se nachází minipivovar Krčín. Prostředí bylo pro vandrovníky příhodné, sedělo pod stříškou na předzahrádce v country stylu, pivo bylo čerstvé a dobré. Mezi loky chodili jsme se dívat na zviřátka. Nebe bylo šmolkové a my jsme po občerstvení vyrazili okolo nádraží k městu.



Hledíme na zviřátka

Zviřátka hledí na nás

Meditační kozel


Stará průmyslová zóna u nádraží

Dva sedlčanské vrchy od vlakového nádraží - vpravo Cihelný vrch, vlevo Sedlčanský Šiberný. Po jeho úbočí jsme pak pokračovali z města dál na Vysoký Chlumec.

Samotné Sedlčany nejsou žádná přehlídka krásy. Náměstí kazí bolševický Rozvoj, ale nejen to. Je znát, že je to přeci jen trochu periferie. Pár kilometrů od hranic kraje a daleko od větších aglomerací. Ale určitě je tu klid a méně stresu. Ale také zřejmě méně příležitostí k výdělku. Za mě tu mají moc pěkný gotický kostel a několik hezkých modernějších staveb jako třeba budovu spořitelny, dnes využívanou městským úřadem, kterou jsem si, já hňup, nevyfotil. Předměstí působí venkovským dojmem.

Stavby typu Rozvoj patří na okraje měst, pokud by už měly být postaveny, ne na náměstí

Novorenesanční radnice z roku 1903 Slaňákům připomene Okresní dům


Kostel sv. Martina postavili ve 14. století Rožmberkové, kterým město patřilo.

V rekonstruované budově staré renesanční radnice je dnes muzeum

Cesta stoupala od Sedlčan vzhůru podél Sedlčanského Šiberného, výrazného zalesněného vrchu s nadmořskou výškou 478 mnm. Dal nám docela zabrat. Ani dál se cesta úplně nesrovnala a pokračovala okolo ještě vyššího vrchu s pojmenováním Na Věnci (492 mnm) do malé vísky Ústupenice, kde jsme ve směru vlevo pokračovali okolo Kamenné (515 mnm) ve výšce asi 460 mnm a dále, až se objevil na obzoru Vysoký Chlumec, respektive hrad na jeho vrcholu, a pak znovu a znovu, až jsme údolíčkem okolo skanzenu vystoupali do středu obce. Cesta se po celé své délce vinula úbočími chlumů a skýtala libé pohledy, ať už na sebe samu klesající, stoupající a kroutící se v táhlých stoupáních, či už na město Sedlčany nebo na vzdálenější obzor opatřený patřičnými hřbety ježků s rozčepýřenými vlasy, tak typickými pro českou krajinu.

Sedlčanský Šiberný

Celkový pohled na Sedlčany

Pohled na jih od Sedlčan

Kopec s názvem Na Věnci

Vysoký Chlumec poprvé

Vysoký Chlumec podruhé

A teď třikrát skanzen




A po třetí hrad Vysoký Chlumec nad skanzenem po čtvrté...

Dále následovalo hledání domluveného ubytování, bloudění, protože chyba na mapy.cz, pak ubytování, pak samozřejmě večeře a další spousta a spousta různých věcí.... takže k druhému dni už také nic nenapíšu. Druhý den vandru totiž půlka výpravy nebyla schopna naplnit program a jela (po obstojném obědě) potupně autobusem na vlak. Do této skupiny jsem patřil i já...

Oblík Srdov Brník

3. dubna 2017 v 21:00 | vítor
Krásné jarní počasí v sobotu na apríla vylákalo ven na výlety a procházky spoustu lidí. Stejně tak i mě. Po marném shánění spoluvýletníků jsem vyrazil sám a nelitoval jsem. Byl jsem totiž odměněn nádhernými zážitky. Slunečným počasím, modrou oblohou, i přes opar pěknými výhledy z kopců a rozkvetlými svahy navštívených vrchů.

Vrchy jsem vybral tři. Navazují na sebe a tvoří jakousi hřebenovku. Nejnižší Brník a sousední Srdov jsou odděleny sedlem, nejvyšší z nich, Oblík je od Srdova vzdálen asi kilometr. Autem jsem dojel do obce Chráberce a na jejím dolním okraji jsem auto odstavil a vydal se pěšky. Abych mohl začít na Brníku, musel jsem popojít asi kilometr po silnici ke hřbitovu nad obcí Mnichovský Týnec. Tam jsem zahájil výstup.

Oblík ze silnice od Chráberců

Srdov a Brník ze silnice od Chráberců

Hřbitov nad obcí Mnichovský Týnec. U něj se odbočuje ze silnice směrem na Brník.

Brník má nadmořskou výškou 471 m.n.m. Výstup na něj je podobný jako na jiné vrchy ve Středohoří. Krátký, ale intenzivní. Úzkou kamenitou cestičkou jsem se vydrápal na vrchol a byl jsem odměněn nádherným výhledem na sousední dva vrchy z této trojice, ale i na panorama Milešovského středohoří.

Kamenitým svahem Brníku jsem se vyšplhal na vrchol

Na úpatí rostly prvosenky....

...a také hlaváčky jarní. Těch jsem si pak užil hojně na Oblíku.

Jeden z nejkrásnějších pohledů v Českém středohoří - Srdov, Oblík, Raná.

Milá z Brníku.

Panorama Českého středohoří s Hradišťany, Milešovkou a dalšími vrchy.

Křížové vršky z Brníku.

Přeběhnout na Srdov nebyl žádný problém díky sedlu mezi Brníkem a Srdovem, které leží jen asi o 50 výškových metrů níž než oba vrcholy. Srdov je dlouhý úzký hřbet, který působí dojmem, že má vrcholy dva. Z prvního je pěkný výhled na Brník, z druhého na Oblík.

Brník ze Srdova.

Oblík a Raná ze Srdova.

Koniklec luční pod vrcholem Srdova.

Z cesty pod Srdovem vypadal Oblík majestátně a zdál se být daleko vyšší než ve skutečnosti je. Je jen o něco vyšší než Srdík a Brnov, má namořskou výšku 509 m.n.m. Na jeho úpatí, a jak jsem pak zjistil, i všude na vrcholové plošině rostly hlaváčky. Plno květů pokrývalo i zalesněný severní svah, po kterém vede zeleně značená turistická cesta. Vrcholová plošina Oblíku je impozantní svou rozlehlostí. Množství hlaváčků jarních pokrývalo hlavně jižní a východní partie plošiny. Na samém vrcholu působí jako totem sloup bývalého elektrického vedení, na kterém divoce vlála česká vlajka...

Pestrá květena na severním svahu Oblíku.

Na vrcholové plošině všude zářily hlaváčky.

Impozantní plošina Oblíku

Sloup s vlajkou na vrcholu hory.

Srdov a Brník z Oblíku.

Pohled na lom Chráberce, v dálce Házmburk.

A ještě jednou hlaváčky jarní.

Raná z Oblíku.

No a pak už jen zbývalo zase sejít po zelené značce zpět pod Oblík a polní cestou se dostat k Chrábercům. Cesta mě dovedla přímo k autu. Věnoval jsem Oblíku poslední pohled a odjel do Loun na oběd.

První jarní výlet

27. března 2017 v 11:44 | vítor
Výlet zároveň poslední v zimním čase. Ne moc dlouhý, celkem 11 kilometrů pěkně pěšky. Naším krajem, Pražskou plošinou s dalekými výhledy. Krajinou kousek od Prahy, konkrétně od letiště. Místy, která všichni Slaňáci znají z dálnice z cesty do Prahy, ale která nikdy nenavštívili.
Za pěkného slunečného počasí jsme s kolegou Honzou Čečrdlem vyrazili v sobotu odpoledne zastávkovým autobusem směrem na Prahu a dojeli jsme do Stehelčevsi. Honza z pozice ředitele Vlastivědného muzea okamžitě začal zkoumat stav vrat u statků, které jsme míjeli cestou ze vsi ven. Před podjezdem pod dálnicí jsme vpravo zahlédli nenápadný kopec. Je to Homolka, archeologické naleziště z doby eneolitu, konkrétně řivnáčské kultury. Poté jsme byli přivítáni ve Stehelčevsi a následně tuto obec opustili.



Prošli jsme okolo rybníka, který si oblíbilo početné ptactvo a začali stoupat ke dřetovickému kostelu sv. Václava. Ten byl postaven už v románských dobách, goticky přestavěn a nakonec upraven v barokním slohu. Hezký kostelík působí velice malebně hlavně zdálky.







Do Dřetovic do obce jsme vůbec nesešli a zůstali na vrstevnici. Prošli jsme po horním okraji obce a napojili se na žlutou turistickou značku ve směru na Libochovičky. Cesta vedla prostředkem rozsáhlé plošiny, nabízela daleké výhledy a pohodový výšlap bez terénních nerovností. Tady jsme se cítili opravdu dobře.



Kde nám pak bylo také dobře, byly Libochovičky. To je na přípražské poměry malebná a klidná obec nedaleko známého hradu Okoř. My jsme ale měli žízeň. Hospoda ve vesnici není, ale prý tam je pivní automat! O jejich existenci vím, ale s žádným jsem se nikdy nesetkal. Je tedy čas pivní automat vyzkoušet. Je umístěn ve stěně obecního úřadu nad molem s posezením nad rybníkem. Moc hezké místečko! Přečetli jsme instrukce, naházeli drobné a protáhli občanku čtečkou. Bohužel moji občanku nechtěla čtečka akceptovat a kolega ji s sebou pro jistotu neměl vůbec. Naštěstí se objevili lidé, kteří také šli automat okouknout a protáhli čtečkou svoji občanku. Tak jsme byli zachráněni a mohli jsme si na příjemném místě s hezkým výhledem na rybník vychutnat dobrou koutskou desítku.







Uspokojeni vydali jsme se pak dále. Nejprve údolím Buštěhradského potoka, od rozcestí u Podholí pak údolím potoka Zákolanského. Pomalu se šeřilo. Slunce vytvářelo barevné efekty na nebi. Nad námi na hřbetu jsme v soumraku rozeznali kostelík na Budči a pomalu jsme se blížili k cíli své cesty.




V Zákolanech z nějakého důvodu stále stojí socha bolševického ksindla Zápotockého a nad továrním komínem zapadalo slunce. Cestou k nádraží jsme se ještě otočili za bývalou továrnou na piána a pak se nechali odvézt vlakem do Kralup nad Vltavou.


Po půlnoční straně hory

30. ledna 2017 v 15:00 | vítor
Pro zimní výlet jsme si s kamarádem Vojtou vybrali Boreč - známou kouřovou horu v Českém středohoří nedaleko Lovosic. Ve vesničce Režný Újezd ale stálo pod odbočkou ke kopci tolik aut, že jsem kategoricky odmítl trávit zimní neděli s rodinkami na Borči a jeli jsme jinam. Na autobusové zastávce v Sutomi jsme se bleskově poradili a odjeli směrem k jedné z nejzajímavějších vyvřelin celého Středohoří - k Lipské hoře.

Mohutný zalesněný znělcový masiv se těžko dobývá i v létě, natožpak na konci ledna. V mrazivé mlze nebyla Lipská hora vlastně skoro vůbec vidět. Dojeli jsme autem do vísky Medvědice a po červené vyrazili. Přes louku jsme se dostali k místům, která jsou na mapě označena jako Půlnoční strana. V mlze se před námi tyčila tmavá masa hory. Stoupali jsme vyšlapanou stezkou plnou psích značek. Překonali jsme 200 výškových metrů a došli na rozcestí. Turistická značka pokračovala dále kolem hory a sestupovala do vesnice Lhota. Neznačená, ale i v tomto počasí prošlapaná cestička mířila na vrchol. Zde se naše cesty rozdělily. Vojta mířil na vrchol, pak zpět do Medvědice k autu, já jsem dokončil okruh kolem Lipské hory a přes Lhotu pokračoval na Mrsklesy. Tam jsme se opět setkali.

Zimní výlet opět dokázal, že ať je jakkoli nepříjemné počasí, uprostřed přírody je vždycky dobře. V lese na svahu Lipské hory jsme se cítili dobře, plni energie a života. Při zastávce v Lounech nás okamžitě sevřel lezavý holomráz a ten nás doprovázel i po návratu do Slaného. Lipská hora nám tentokrát nenabídla nic ze svého přírodního bohatství, pro které byla celá její jižní polovina prohlášena za přírodní rezervaci, ale hlavně únik z věčně do inverze ponořené slánské kotlinky, studené, nevlídné a depresivní.











Z Klášterce na hrad Egerberk a do Kadaně

28. prosince 2016 v 10:27 | vítor
Okolo Vánoc nebo Nového roku se vždycky snažím zorganizovat výlet, který má jako hlavní cíl trochu změnit vánoční rytmus přejídání se a válení u televize. Proto už před mnoha lety dostal poetický název Antisádlo. Letos jsme se v počtu pěti osob vydali do Podkrušnohoří, kde na řece Ohři vyrostla v minulých staletích pevná královská města i šlechtické hrady vysoko nad údolím. Využili jsme jednoho z nejlepších spojů, kterými se dá dostat do oblasti atraktivní na výlety a který jezdí přes Slaný o sobotách a svátcích ráno z Prahy do Jáchymova.

Vystoupili jsme v Klášterci nad Ohří a museli nejprve projít novější část města, tu panelákovou. Až poté jsme scházeli kolem zámku s expozicí českého porcelánu a opět stoupali na historické náměstí s krásnou novogotickou radnicí. Ve sváteční dopoledne jsme procházeli úplně prázdným městečkem, které tady, daleko od hlavní silnice s paneláky, mělo romantickou atmosféru doby, kdy tu vládnul rod Thunů, kdy se zde od roku 1794 vyráběl porcelán a v okolí nebyly ani mohutné elektrárny ani mnohakilometrové díry po těžbě uhlí. Procházku městem jsme zakončili svačinou u malých lázní nad řekou Ohře.





Poté jsme překročili řeku i hlavní železniční trať na Karlovy Vary a začali stoupat. Hned při první zastávce jsme při oddychování mohli obdivovat panorama města Klášterce. Pohybovali jsme se vlastně na samém okraji Doupovských hor. Museli jsme obejít vrch Mravenčák, abychom se dostali k našemu cíli, zřícenině hradu Egerberk neboli Lestkov. Ve stoupání se nám v pěkném pohledu objevily zříceniny dalšího hradu nedaleko Klášterce, Šumburku neboli Šumné. Pak už se před námi skrz bukový les objevil Egerberk.






Název hradu je odvozen od německého názvu řeky Ohře. Také se používá český název Lestkov podle vesnice, která leží na úpatí kopce s hradem. Doba výstavby hradu není známá, ale došlo k ní pravděpodobně už ve 13. století. Hrad často střídal majitele a byl také samozřejmě svědkem mnoha dramatických událostí. Kdo ví, zdali tam dodnes nestraší Wend z Illburka umučený hlady Vilémem ze Šumburka, s nímž se dostal do sporu. Od konce 16. století hrad pustnul. Jeho původní podoba také není známa. Pomůže nám rekonstrukce na této kresbě Jana Heřmana:


My jsme pak zastihli Egerberk v tomto stavu:







Od hradu byl také pěkný výhled do údolí Ohře a na protější hradbu Krušných hor. I na této nekvalitní fotce z mobilu můžete rozeznat vrch Mědník s kaplí.


Pak už jsme zahájili sestup, zas takové teplo přece jen nebylo, i když počasí připomínalo spíš přelom října a listopadu než druhý svátek vánoční. Pod kopcem ve vesničce Lestkov jsme se ještě jednou přes změť kabelů ohlédli za hradem Egerberk.


Cesta nás dále vedla moc pěkným úsekem nad roklí Rašovického potoka. Nad námi se vypínaly Rašovické skály. Touto cestou jsme došli do Rašovic na silnici, po které jsme pokračovali až do vesnice Zásada u Kadaně.



V Zásadě jsme odbočili na kroutící se serpentinu, která nás dovedla až k Ohři. Cestou byla odbočka k prameni. Když jsem jej chtěl prozkoumat, tak se mi pod nohou překotilo keramické korýtko pod pramenem a já si vymáchal botu v bahně. Nepříjemný zážitek způsobil, že jsem zapomněl i na focení. Podél pravého břehu Ohře vede cyklostezka. Po ní jsme po krátkém odpočinku došli až ke kadaňské vodní nádrži. První kadaňské věže, které jsme spatřili, patřily k františkánskému klášteru s kostelem Čtrnácti svatých Pomocníků.



Po architektonicky velice zajímavě upraveném nábřeží s nevšedním pojmenováním Nábřeží Maxipsa Fíka jsme došli pod kadaňský hrad, okolo kterého jsme vyšli do města. Krátký pohled na nádvoří hradu, který je využíván jako dům s pečovatelskou službou, a pak už jsme vstoupili na krásné kadaňské náměstí, kterému vévodí nádherná gotická věž radnice, morový sloup a farní kostel Povýšení sv. Kříže. Náměstí jsme si prohlédli, pak jsme se šli občerstvit do restaurace a v půl šesté odjížděli autobusem do Slaného, ale Kadaň a její památky určitě stojí ještě za návštěvu.









Po některých minipivovarech Plzeňska III.

7. prosince 2016 v 16:21 | vítor
Spojit v okolí Plzně turistiku s návštěvou nějakého pivovaru je stále menší problém. Pivovary rostou jak houby po dešti nejen v Plzni jako takové, ale i v jejím širokém okolí. Já jsem s kamarádkou Petrou absolvoval v listopadu dvě asi desetikilometrové trasy podél řek, jednu na sever, druhou na jih od Plzně.

První den jsme vyrazili před polednem a autobusem jsme se vyvezli do místní části Bílá Hora. Tam nás nečekal letohrádek Hvězda, ale restaurace Oktan, do které jsme nešli, a pak už cesta z města ven naučnou stezkou Po stopách Františka Malocha. Brzy se před námi otevřel krásný pohled na údolí Berounky a došli jsme k malebné skalce, kde byla umístěna pamětní deska upomínající právě Františka Malocha, středoškolského profesora a nadšeného botanika, který zdokumentoval 2500 druhů rostlin a vydal zásadní knihu Květena v Plzeňsku. Tato skalka se nazývá Malochova vyhlídka.



Cesta se vinula úbočím svahu nad Berounkou, střídavě klesala skoro až k řece, pak zase vystoupila na plošinu s polesím Háj, ve kterém jsou hojně zastoupeny původní duby a habry.



A pak jsme došli do Druztové. Tam jsme byli už loni v zimě, ale došli jsme tam po druhém břehu od rozhledny na Chlumu a přes Dolanský most. Teď jsme z lesa vyšli přímo na kraji obce. Ale než jsme šli na pivo, ještě jsme došli do údolí pod vesnici, kde je půvabný hřbitovní kostel sv. Máří Magdalény a nad rybníkem z druhé strany zbytky hrádku Věžka, odkud je krásný výhled na Berounku.




Pak jsme už za soumraku spěchali k sídlu pana Ilgnera, kde jsme loni v zimě na dvoře ochutnali několik výborných piv. Ale tam jsme našli jen štěkajícího psíka za vratami a ceduli, která nás vracela do obce k prodejně Coopu, kde jsme měli najít Stodolní hospůdku. A našli! Na čepu několik ležáků, stout a ale od pana Ilgnera a také samozřejmě géčko desítka pro místní konzervativní starousedlíky. Je to skutečně tak, i když k neuvěření. Ti lidé si opravdu nechají raději natočit průmyslový kyseláč než dobré pivo.



Druhý den jsme měli naplánovaný výlet delší, jižním směrem podél řeky Úhlavy. Začali jsme na konečné tramvaje na Slovanech, potom jsme obešli zákrut Úhlavy a pod bývalým hradištěm z doby bronzové jsme k řece sešli. Byl krásný slunečný den a u jezu u plovárny jsme chvilku poseděli a kochali se řekou a krajinou. O pár stovek metrů dále jsme našli neklamné stránky přítomnosti bobrů! Ohryzané stromy okolo lávky pro pěší a pro cyklisty napovídaly, kde se před lidmi bobři schovávají.








Cesta nás pak vedla mezi loukami směrem k Radobyčicím. Nápis na afaltce nám napověděl, že jdeme správným směrem.




V Radobyčích je pivovárek, ale ten měl ještě zavřeno a my se do něj hodlali ještě ten den vrátit. Jinak tam mají také Husův kámen, ale není větší než houpací koník, tak nevím, co by na to Mistr Jan řekl...


V Radobyčích jsme sestoupili zpět k řece, přešli ji a pak stoupali podél zahrádek, chat a rodinných domů na okraji lesa na vrch Valík, který je známý tím, že je v něm vyhlouben tunel, kterým vede dálnice z Prahy na Rozvadov. Na druhé straně kopce už nás čekaly Štěnovice, docela pěkné městečko s krásným zámečkem nad řekou, židovským hřbitovem, mlýnem, bývalou sladovnou a bývalým klášterem. Židovský hřbitov jsme si prohlédli, okolo zámku a sladovny jsme prošli a potom jsme za obcí zase sešli do údolí řeky Úhlavy.







Čekal nás už jen cíl naší cesty, obec Čižice. Jez a mlýn, to už jsme od Úhlavy mohli čekat, za mostem stoupání, na návsi kaplička a o kousek dál Hostinský pivovar U Bizona. Moc pěkná hospoda plná starých cedulí s vynikajícím pivem. Na čepu byla pouze dvě - Karolína Světlá a Red Ale Klíšťák, nám to však bohatě ke štěstí po odšlapaných kilometrech stačilo.










Po odpočinku jsme sedli na autobus a nechali se během několika minut převézt zase zpět do Radobyčic. Pivovárek byl otevřený, ale také plný vzhledem k jeho malé kapacitě. Podařilo se nám vetřít se ke stolu, který byl zarezervován na pozdější hodinu. Dojmy jsou pozitivní. Dobré pivo, domácká atmosféra, majitelé jsou moc příjemní lidé. Snad bude ještě někdy příležitost tento pivovárek navštívit v letních měsících, kdy se kapacita zvyšuje o zahrádku. Potom jsme se přemístili do centra Plzně a ještě ochutnali nějaká pivka, ale to už do tohoto článku nepatří.




 
 

Reklama