Na cestách

Země Keltů aneb Krajem nasavlků

Sobota v 14:26 | vítor
"Bylo jen pár dní po Alban Hefin, svátku Slunovratu. Počasí bylo bouřlivé a deštivé. Druidi s napětím ve tvářích pozorovali každý den zataženou oblohu. Řeky dole v údolích se rozvodnily a zaplavily rozlehlé louky a olšiny. Oslavy byly letos daleko skromnější než v jiných letech. Celý letošní rok je nějaký jiný. Začalo to brzy po Imbolcu, kdy sem jacísi kupci z východu zanesli plicní mor. Museli to být oni, lidé z jejich výpravy byli nemocní, už když na Nasabherg přijeli. Týden po jejich odjezdu začali mít lidé potíže, měli horečky a nemohli dýchat.Týkalo se to hlavně starých. Hodně jich zemřelo, ale z mladých neumřel skoro nikdo a dobytku se nemoc také vyhnula. Na Beltin pálili jsme mnoho ohňů, aby se náš svět pročistil a nemoc odešla. Brzy poté také začala ustupovat. Děkovali jsme bohům, v klidu jsme obhlíželi dobře vypadající úrodu a chystali se na oslavy Alban Hefinu, když začaly ty deště. Po svátku povodně opadly, ale deštivé počasí pokračovalo. Do bouření vzdálených i blízkých hromů se navíc ozývalo vytí vlků. Nejdřív jen v noci, pak i přes den. Smečky šelem dovolovaly si v poslední době stále víc. Byli to nasavlci, tak jim říkáme my tady okolo Nasaberghu. Rozhněvali se snad bohové nadobro na nasaberghské Bóje? Do toho jednou přišli ti čtyři cizinci. Byli tak vysocí, že jsme jim neviděli do tváří. Proti nám byli jak obři. Vypili mnoho piva a spali na strážní věži. Druhý den odešli a od té doby nepršelo. Vyhlížíme sklizeň obilí a čekáme, co bude dál, jaká bude vůle bohů...."




Do Země Keltů, jak se přeneseně nazývá celá oblast Železných hor a povodí Chrudimky a jak zní název keltského skanzenu u Nasavrk, jsem se chystal dlouho. V poslední době vrcholil můj zájem o keltské osídlení Čech, zejména o jazykové pozůstatky tohoto osídlení v názvech řek, hor i obcí. Posedla mě během mého života už několikátá vlna "keltománie". V povodí Chrudimky byl jsem už před lety, dokonce jsme někde poblíž oppida u Nasavrk spali, ale vzhledem k tomu, kolik informací k danému tématu se dalo za posledních dvacet let načerpat, považoval jsem za příhodné se do tohoto malebného koutu s bohatou historií opět vydat.


Výprava se domlouvala nějakou dobu, přibývali a ubývali zájemci, nakonec se vygenerovala čtyřka Gulliverů, kteří se statečně vydali proti proudu Chrudimky do prastarého kraje, kde žijí potomci Bójů a kde je za temných nocí slyšet vytí lítých nasavlků.


Naše výprava začala ve Slatiňanech, kam jsme se poměrně bleskově přesunuli z Prahy. Slatiňany jsou asi čtyřtisícové město roztažené podél hlavní silnice č.37 na dohled od Chrudimi. Ta silnice celkový dojem trochu kazí, ale jinak jsou Slatiňany vcelku příjemné městečko s pěkným zámkem a kostelem, slavným hřebčínem a několika atraktivními místy k navštívení. Zámek tu stojí zásluhou rytíře Bohuslava Mazance z Frymburka a na Mimoni, který nechal zbourat středověkou tvrz a italský architekt Ulrico Aostalli de Sala, který se podílel na mnoha významných stavbách v Praze, na výstavbě zámků v Litomyšli, Pardubicích, Brandýse nad Labem a dalších, postavil renesanční zámek i ve Slatiňanech. Ten pak byl ještě přestavován a upravován, jeho součástí je i rozlehlý park.


Zámek je chodbou propojen s kostelem sv. Martina, původně gotické stavby pocházející ze 14. století. V 90. letech 19. století prošla pseudogotickou přestavbou podle projektu architekta Františka Schmoranze. Tehdy došlo k rozšíření kostela a jeho propojení se zámkem visutou spojovací chodbou. Pod kostelem je vhodně umístěn mariánský sloup, u nějž jsme posvačili a začali si uvědomovat, že máme před sebou krásné tři volné dny, které si hodláme náležitě užít.



Ačkoli jsem celou výpravu vyzkoušel z kvízu "Která známá osobnost se narodila ve Slatiňanech?", až teď při psaní článku jsem našel, že Helena Vondráčková sice prožila dětství ve Slatiňanech, ale narodila se v Praze. Všem testovaným se omlouvám. Poobědvali jsme v restauraci u Mostu knížete Aursperga přes Chrudimku. Aurspergům patřil slatiňanský zámek od roku 1746 vlastně přesně 200 let, než jim ho ukradl československý stát. Podél řeky jsme se pak vydali proti proudu. Prošli jsme okolo místních sportovišť a přišli do vesnice Škrovád. Zvláštních názvů je tu v okolí dost a dost, jsem přesvědčen, že krom těch, které pocházejí ze středověké němčiny, tu stále ještě budou přežívat pojmenování s keltskými kořeny.

Za Škrovádem vytváří Chrudimka malebné údolí, kde stojí chaty a zahrádky, nad nimiž se zvedají skalní útvary. U cesty jsme narazili na zajímavou moderní stavbu, ve které je bistro zvané Kůlna. Bylo bohužel zavřeno, ale my se tam nakonec ještě vrátili. O kousek dál stojí dvě mohutné budovy mlýna Skály, který je tu uváděn už v 16. století. Nad mlýnem je rybník, kde jsme chvíli poseděli, dokud jsme nepřepustili lavičku seniorkám na procházce.





U vsi Svídnice jsme vyšli z údolí do krajiny a shledali ji malebnou, stejně jako náves, kde jsme našli otevřenou hospodu U Chrbolků. Jak jsme pak viděli na blízkých hřbitovech, Chrbolků je v kraji povícero. Poseděli jsme chvíli u studeného piva a pokračovali dále proti proudu řeky. Nad Svídnicí je na řece vodní nádrž Křižanovice II. s vodními elektrárnami Práčov I. a Práčov II. Je to nejníže položená vodní nádrž na Chrudimce.





Nastoupali jsme 50 metrů nad úroveň řeky ke kostelu sv. Jakuba Většího. Kostel byl postaven koncem 14. století a původně býval součástí rozsáhlého klášterního komplexu benediktinů. Klášter byl v roce 1421 vypálen a zbořen chrudimskými husity. Později byl opravován a v polovině 19. století neuroromantizován, vlastně regotizován. Jeho patnáctimetrová špičatá věž netvoří dominantu obce Práčov, protože leží pod ní, ale i tak byla během naší cesty z některých míst k zahlédnutí čouhající z husté okolní zeleně. Kolem kostela se rozkládá pěkný starý hřbitov.





Nad zákrutou, v níž stojí kostel se hřbitovem, leží vesnice Práčov a nad ní na plošině, kde bylo nalezeno hradiště přiřazované ke kultuře slezskoplatěnické, což byly snad poslední pozůstatky lidu kultur popelnicových polí, kteří osídlovali tuto část Evropy v době bronzové a na jejím konci, stojí dnes skutečná místní dominanta viditelná z dalekého okolí, která je sice všeobecně zřejmě považovaná za vodojem, ale není jím. Jedná se totiž o vyrovnávací věž, která slouží k vyrovnávání tlaků a eliminaci vodních rázů v potrubí při uzavírání ventilů na přívodu na turbínu. Celé to souvisí se soustavou vodních nádrží na Chrudimce.


Pod Práčovem jsme se vrátili ke Chrudimce a sešli do Strádovského pekla. Je to název pro hluboký kaňon s přirozeným ekosystémem suťových lesů a také pro přírodní rezervaci. Výše proti proudu navazuje na Strádovské peklo kaňon Krkanka, ale my jsme odbočili od řeky a stoupali podél Debrného potoka k cíli naší dnešní cesty, do města Nasavrky.



Nasavrky jsou zvláštní, magické místo stejně jako je zvláštní název obce. Už jsou snad definitivně opuštěny snahy roubovat na úplně každé pojmenování slovanská slova za každou cenu (dříve jazykovědci uznávané "na sě vrkati" mi přijde stejně nepravděpodobné jako lidové etymologie typu "líto mi měřice") a současní odborníci hledají původ názvu ve středověké němčině. Já bych se jako neodborník nebál jít ještě hlouběji a původ názvu hledal v dobách keltského osídlení místního kraje. Vždyť Nasavrky leží co by kamenem dohodil od jediného známého východočeského oppida! A leží na úplném vrchu celé plošiny, na níž hradiště leželo. Mohlo tam být nějaké významné kultovní místo nebo jen strážní posádka. Dnes je na vršku středověký kostelík sv. Jiljí, u něj lípa a pod lípou hospoda a úřad v jedné budově.




Než se zmožený turista a psychonaut vyškrábe na náměstí, čeká ho ještě jedna místní zajímavost. Kaštanka - nejseverněji položený sad kaštanovníků setých v Evropě. Unikátní sad založil v roce 1776 Jan Adam Auersperg na části zámecké zahrady. Nachází se v něm zhruba sto stromů. Kaštanovník se také dostal do moderního znaku města.



Jinak Nasavrky vrškem u kostela nekončí. Za radnicí s hospodou je renesanční zámek, původně strážní tvrz z raného středověku, a kdo ví, co stávalo na tom samém místě ještě před tvrzí, případně mi není cizí myšlenka, že tvrz je jen přestavbou starého strážního místa při cestě na nedaleké oppidum. Kolem roku 1600 nechal Václav Záruba z Hustířan zbourat nevyhovující tvrz a na jejím místě vystavěl nový moderní dvoupatrový zámek zdobený psaníčkovými sgrafity. Dnes zde sídlí infocentrum a expozice věnovaná životu Keltů, kterou jsme nenavštívili. Nad jádrem obce se zámkem, úřadem, hospodou a kostelem se dále do vršku zvedá náměstí, které prošlo rekonstrukcí, tedy vlastně revitalizací, jak se dnes říká. Ještě pořád dále do kopce leží rybník a ještě dále do kopce skanzen, ale o tom až další den.


Teď byl večer, den první. U piva a místních specialit jako třeba smažená niva, jistě ne keltského původu, jsme vymýšleli nejlepší variantu k přespání. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí hrozila trvalým deštěm od noci až do hloubi dne následujícího, hledali jsme variantu s možností úkrytu. Podle fotografií se nám ideálně jevila palisádová rozhledna Bóika jako velice zdařilá reminscence na keltské časy v tomto prostoru. Vedle rozhledny je krytý přístřešek se stolem, sama věž má sice otevřené boky, ale je zastřešená. Stojí na mírném návrší asi jeden a půl kilometru od náměstí a my jsme k ní šli už za tmy. Cestou jsme museli překonat zařízlou úžlabinu přes Debrný potok. Bylo to dobrodužné. Pod přístřeškem u rozhledny jsme se usídlili a z ochozu pozorovali světla měst Chrudim a Pardubice a výstavní blesky v dáli nad Orlickými horami. Ustlali jsme si na tomtéž ochozu a spalo se na něm dobře. Bohužel ráno nás probudil déšť, který nás smáčel ze strany. Uchýlili jsme se opět pod přístřešek a vymýšleli další postup. Předpověď počasí zatím nebyla příznivá. Zatím jsme jako nejrozumnější viděli ústup z pozic a přesun do hospody na pořádnou snídani.


Vzpomněli jsme si na včerejší Kůlnu u Škrovádu a stále s předpovědí celodenního deště jsme volali, abychom se zeptali na ubytování. Pán nám nakonec sehnal ubytování vedle, ve mlýně Skály, každopádně bylo zajištěno. Venku přestalo pršet a v hospodě se udělalo dusno. Vyrazili jsme přes náměstí směrem ke skanzenu a cestou se začalo dělat hezky. Slunečné polojasné počasí, velice příjemné na pěší putování nás pak provázelo celý den. Už ani jednou nezapršelo. Předpověď z více zdrojů v této konkrétní lokalitě zcela zklamala. Nasavrky jsou prostě zvláštní místo.
Došli jsme ke skanzenu a opět jsme museli telefonovat, neboť tu nikdo nebyl. Pracovník je asi na obědě, dozvěděli jsme se a dostali povolení prohlédnout si skanzen sami. Skanzen Země Keltů je budován především nadšenci se zájmem o historii a za to jím patří velký dík. Postupně zaplňovaný prostor má vytvářet představu, jak vypadalo opevnění i rozmístění budov na nedalekém oppidu. Skanzen měl bez dalších lidí velice přitažlivou atmosféru a cítili jsme se v něm dobře. Asi jsme se narodili do špatných časů.




Rozloučili jsme se s Nasaberghem, jak by mohla vypadat jedna z variant původního názvu, a blížili se k již tolikrát zmiňovanému hradišti. Silnička lehce klesala a před námi se otevíraly výhledy do kraje. Ještě před zbytky starých valů stojí dnes vesnička Hradiště s asi 30 obyvateli a přímo pod valy evangelický kostel se hřbitovem. Vedle něj stojí památník Jana Husa a zvonička Jeronýma Pražského. Jako kdyby poslední baštou husitů bylo právě staré keltské hradiště.



Na Hradišti sídlí farní sbor Českobratrské církve evangelické. Je to centrum evangelíků ze Železných hor, kde mělo toto vyznání svůj význam a svou tradici ještě před vydáním Tolerančního patentu. Už v roce 1787 zde stála dřevěná modlitebna, před polovinou 19. století nahrazena zděnou budovou. Roku 1860 byl vedle kostela založen hřbitov. Velice klidné místo, kde jsme rádi chvíli poseděli ve stínu.





Zdolali jsme pár výškových metrů na hradiště a procházeli jeho rozlehlým prostorem. Oppidum keltského kmene Bójů bylo obýváno v posledních dvou stoletích před Kristem. Jeho výměra byla asi 20 hektarů a bylo obchodním centrem oblasti, významnou obchodní stanicí na jedné z odboček jantarové stezky a pravděpodobnou zastávkou na půli cesty mezi Závistí (dnes u Dolních Břežan na jižním okraji Prahy) a Starým Hradiskem (u dnešní Olomouce). Zároveň byla lokalita známá pro svou produkci kovových předmětů, což bylo vázáno na těžbu v Železných horách. Nálezy importovaných a luxusních předmětů svědčí o přítomnosti bohaté elity. Dva tisíce let staré bohaté a významné město je dnes rozlehlým zeleným prostorem, kde se prohánějí srny, kanci a nasavlci, na které číhají myslivci usazení na posedech.



Na chvíli jsme se vrátili k Chrudimce. Přešli jsme hráz vodní nádrže Křižanovice I. Vodní nádrž byla vybudována v letech 1948-54. Betonová hráz o délce 130 m přehradila tok řeky ve výšce 31,5 m. Voda z nádrže vytváří jezero o rozloze téměř 32 ha. Kromě energetických účelů je přehrada zdrojem pitné vody pro část Pardubického kraje, proto tu není povoleno koupání ani plavba. Z hráze se před námi otevřelo krásné jezero s věncem lesů na jeho březích. Nad přehradou nás místo křížku s Ježíšem čekal keltský symbol spirály a cesta nás vedla příjemnou a libou krajinou.




Mířili jsme zpět ke Slatiňanům. Za vesnicí Šiškovice jsme se ponořili do lesa a mířili podél Okrouhlického potoka ke Slatiňanům. Snad abychom nezapomněli, jaký lid obýval tyto kraje před dávnou dobou, míjeli jsme mohutné duby i staré zachovalé dubové pahýly doprovázené nově zasazenými mladými doubky. Les byl krásný a my rázovali po pohodlné cestě za jídlem a pivem do výletní restaurace Monako.




Řádně nasyceni neměli jsme v úmyslu polykat další a další kilometry. Naštěstí nebylo třeba. Stačilo jen mírnou serpentinou dojít k Chrudimce do Škrovádu, dojít do Kůlny a u skvělého piva z pivovaru Mordýř počkat, až si nás vyzvedne majitel objektu, kde jsme měli spát. Tak se také skutečně stalo. Svérázný starý pán nás naložil do Transportera a odvezl do areálu mlýna Skály. Za přiměřený obnos nám poskytnul chatku se čtyřmi postelemi a se sprchou, což ocenil každý z nás. Večer jsme trávili v Kůlně, dokud byl milý pan majitel ochoten nás obsluhovat. Je to skvělé místo a určitě se sem rádi vrátíme. A tím naše výprava vlastně končí. Další den ráno se po výborné snídani opět v Kůlně naše cesty rozdělily. Část výpravy došla pěšky až do Chrudimi, odkud jela vlakem přes Pardubice do Prahy. Ale Chrudim je tak starobylé a bohaté místo, že stojí za podrobnější průzkum a popis. (Mimochodem, ve Slavkovském lese stojí hora Chrudim, jenom že nese starý keltský název Krudum.) Já se s naši výpravou do srdce země Keltů rozloučil pohledem na Chrudimku z lávky u Kůlny ve Škrovádu. Někdy příště zase na shledanou za zběsilého vytí smečky nasavlků!

Procházka k Isidoru a do Budenic na pivo

10. června 2020 v 20:52 | vítor
Plochá tabule mezi mělkými údolími Zlonického a Vranského potoka může se zdát být krajinou fádní a nepříliš zajímavou. Vnímavý pozorovatel ale její kouzlo odhalí. Nabízí se dlouhé výhledy, aleje stromů, drobné sakrální stavby a vrcholky Českého středohoří nad rovným obzorem. Krajina, kterou už několik tisíc let proměňuje člověk a zkulturňuje ji. Není to krása divočiny jako třeba na Šumavě, ale je to meditativní krása poklidně plynoucího času pod dohledem majestátního Řípu.


Náš výlet začal na nádraží ve Zlonicích, ale centru tohoto městečka jsme se vyhnuli a cestičkami za humny domů jsme se dostali až na druhou stranu údolí Zlonického potoka, který pramení v lesích Džbánu u Boru a po 27 kilomtrech se u Nabdína vlévá do Bakovského potoka. Od silnice na Vraný jsme si Zlonice vyfotili.


Pokračovali jsme přes areál česaček a u stánku fotbalových sportů jsme se napojili na kaštanovou alej vedoucí k poutnímu kostelu sv. Isidora a k zámku v Budeničkách. Tříkilometrovou barokní alej nechal vybudovat hrabě Kinský v druhé polovině 18. století. Z aleje jsou krásné výhledy do krajiny, z níž vystupují vrcholky kopců Českého středohoří.



Prvním významným cílem naší cesty byl barokní kostel sv. Isidora, který je obklopený hřbitovem. V areálu se také nachází hrobka rodu Kinských. Raně barokní kostel sv. Isidora Madridského nechal postavit hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna v letech 1680 - 1682. Architekt kostela není znám, podle podobností s křižovnickým kostelem sv. Františka v Praze se uvažuje o autorství Jeana Baptisty Matheye, zajímavé postavy naší barokní architektury a pravděpodobného učitele Jana Blažeje Santiniho. Nepříliš časté je zasvěcení sv. Isidoru. Je to patron zemědělců a tím se hodí do zdejší ryze zemědělské krajiny. Pozdně klasicistní stavbu rodinné hrobky Kinských zadala Vilemína Alžběta, rozená Colloredo-Mannsfeldová, vdova po právě zesnulém knížeti Rudolfu Kinském architektovi Jindřichu Kochovi, který už pro rodinu vystavěl takové skvosty jako letohrádek v Praze na Smíchově nebo zámek v Kostelci nad Orlicí. Hrobka je bohužel v macešských rukách České republiky a je zchátralá. Stav, kdy stát není schopen vrátit hrob rodině, která si jej vystavěla, a zároveň není schopen se o tento hrob postarat, považuji za ostudný. Místo má vynikající atmosféru.






Alej končí po dalším kilometru u zámku v Budeničkách. Výstavba zámku začala v 80. letech 17. století za Matěje Ondřeje Hartmana z Klarštejna a byla dokončena v roce 1694. Následně stavbu odkoupili Martinicové a od prvního desetiletí 18. století sloužila jako jejich sídlo. Současná podoba zámku pochází pravděpodobně z let 1795-96, kdy byli majiteli Kinští. Od roku 1924 byl využíván k sociálním službám až do 90. let 20.století. Nyní je nepřístupný a nedá se ani pořádně vyfotit. Až od cesty dolů do Budenic k Vranskému potoku lze přes pole vyfotit zázemí zámku.


Ocitli jsme se tedy na druhém konci plošiny mezi oběma potoky. Ten Vranský je posledním větším potokem, který se vlévá do potoka Bakovského. Děje se tak v soustavě rybníků mezi Budihosticemi a Chržínem. Procházeli jsem vesničky Budeničky a Budenice, kde dohromady nežije ani 100 lidí. Budeničky spadají pod Šlapanice a Budenice pod Jarpice. Od začátku Jarpic až na konec Šlapanic jsou všechny čtyři vesnice nahuštěné na pouhých dvou a půl kilometrech. Dominantou Budeniček zdaleka viditelnou je barokní sýpka z roku 1751. Dominantou Budenic je zase prvorepublikový vepřín a také úhledně upravené okolí rybníčku nad potokem.




Dorazili jsme k cíli naší cesty. V bývalé škole v Budenicích se rozhodli dobří lidé vybudovat pivovar. Zatím vaří svůj recept v pivovaru Továrna ve Slaném a čepují ho ve stánku u školy. Posezení u výborného piva bylo velice příjemné.



Jednou z novinek autobusové dopravy na Slánsku od loňského léta je víkendový páteřní spoj Nové Strašecí - Smečno - Slaný - Zlonice - Vraný. V sedm večer jede z Vraného poslední a na ten jsme zamířili na zastávku do vesničky Vyšínek. Prošli jsme okrajem Jarpic a nechali za zády barokní kapličku sv. Jana Nepomuckého. Vyšli jsme znovu na plochou tabuli a opět se před námi otevřely daleké výhledy.



Přešli jsme návrší zlověstně zvané Na Hrobech. To dokládá bohaté nálezy pravěkých hrobů v celém širokém okolí. Jedná se o dobu bronzovou, kulturu únětickou i starší kulturu řivnáčskou. Za kopečkem jsme došli do Vyšínku a na malebné návsi jsme na lavičce pod lipami čekali na náš autobus do Slaného.



2unlimited getting 2 rivers know part 2 - Otava mezi Putimí a Pískem

1. června 2020 v 11:09 | vítor
Začali jsme ale v Ražicích na nádraží. Do Putimi jsme šli okolo rybníka Řežabinec. Ten je významnou rezervací s mnoha vzácnými společenstvími. Hnízdí tu okolo 170 druhů ptáků, četné jsou také druhy obojživelníků, ryb a bezobratlých. Kromě racků chechtavých nebo rybáků poletujících nad hladinou lze spatřit třeba motáka pochopa, ale i orla mořského. Jak nám potvrdil místní správce ornitologické stanice, hnízdí v okolí rybníka tři páry těchto vzácných dravců. Něco velkého létalo vysoko nad námi, usoudili jsme, že je to párek orlů a mohli jsme spokojeni pokračovat dále.




Návrší nad rybníkem, dnes zvané Pikárna, je zároveň významnou archeologickou lokalitou. Před asi 10 tisíci lety tu bylo dlouho využívané sídliště paleolitických a mezolitických lovců. Mokřad na místě dnešního rybníka nabízel hojnost potravy. Lokalita byla osídlena v průběhu asi tří tisíc let. I dnes pěkné návrší s loukou plnou květin láká k rozbití tábora a příjemnému zevlování s výhledem na rybník. Nás ale za vrškem čekala Putim.





Putim je velice stará obec a je docela možné, že tu reliktně přežilo předslovanské obyvatelstvo smíchané s novými osadníky slovanskými a že je tedy osídlení Putimi kontinuální už více než 1500 let. Zvláštní jméno obce by takovou domněnku jen podporovalo. Dominantou obce je kostel sv. Vavřince. Putim byla pro svou malebnost a cenné památky vyhlášena v roce 1995 památkovou rezervací. Nejhezčí pohled je od splavu přes řeku Blanici. Přes Blanici vedou dva mosty, kamenný a železný. Za mostem najdete sochu Švejka, který tu podstoupil výslech na četnické stanici. Ta tu je také, natáčel se tu známý film Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli.





Po občerstvení v restauraci na okraji Putimi jsme vyrazili okolo Podkostelního rybníka dále. Překonali jsme kótu zvanou Mezi vrchy s výškou 397 mnm a scházeli k řece Otavě.



Dorazili jsem k Zátavskému mostu. Stojí asi 1,5 km po proudu za soutokem Blanice s Otavou. Tato technická památka z roku 1927 byla nedávno rekonstruovaná. Na konci 2. světové války sloužil most jako demarkační linie mezi armádami spojenců - sovětskou Rudou armádou a armádou USA. Tuto událost připomínají pamětní desky na obou stranách mostu.





Sešli jsme k řece a čekal nás několikakilometrový velice malebný úsek sevřeným údolím řeky, nad kterou se vypínají prudké skalnaté svahy. Neodolali jsme a vykoupali se. Voda nebyla nijak studená, zato však velice osvěžující. Po posezení na příhodném kameni nad řekou jsme pokračovali k městu.




Netrvalo dlouho a před námi se otevřelo panorama města Písku s dominantní věží kostela Narození Panny Marie. Šli jsme blíže a panorama se nám doplnilo o jez s Křižíkovou elektrárnou. Písek je velmi malebné město.



Nakoukli jsme do pietního parku se zvonicí a bývalým hřbitovem, ale naším cílem bylo přejít na druhou stranu řeky po kamenném mostě. Tato vzácná památka pochází z konce 13. století a po opravách stále drží! Na nábřeží na levém břehu stály sochy z písku, ale my přešli na druhou stranu, abychom mohli výlet zakončit v Palackého sadech za městskými hradbami. Pivo Senátor nám tady už nenačepují, ale Píseckého hradebního piva jsme si na závěr vandru užili dosyta!






2unlimited getting 2 rivers know part 1 - Lužnice mezi Bechyní a Týnem

31. května 2020 v 23:01 | vítor
Kombinace více jevů vždy zafunguje. Nejenže cesta oba dva dny nabitá památkami, ale navíc návaznost na jindy realizované akce, styčný bod vprostřed dění a poznávačka dosud netušeného. Prodloužený víkend nabitý zážitky z prostého chození českou krajinou. Pěšky. Někdy busem. Na počátku přání kolegy Šotka poznat více jižní Čechy a zároveň jít podél řek, nikoli tedy do kopců a do hor. Vše jsem přivítal. Shoda stoprocentní. Čtvrtek ráno vlak do Tábora. Pak bus do Bechyně. Nostalgie po Křižíkově dráze veliká, ale bus pěkně navazoval a je o dvacet minut rychlejší. Bechyni jsme tak proběhli, já tam byl naposledy letos v únoru a měl jsem nastudováno, tak jsem dělal průvodce. Na náměstí jsem se zastavili a sháněli se po obědě. Náměstí vévodí kostel sv. Matěje.



Nakonec jsme se docela příjemně najedli v penzionu, který byl před lety zároveň rodištěm hudebního skladatele Václava Pichla. Nijak jsme se po obědě nezdržovali a serpentinou jsme scházeli pod zámkem k řece Lužnici. Bechyně byla původně založena jako přemyslovský hrad na ostrohu nad soutokem Lužnice a Smutné. V celém městě jsou docela slušně zachované hradby a původní hrad byl ve 2. polovině 16. století za Petra Voka z Rožmberka přestavěn na renesanční zámek. Řeka Smutná má skoro 50 km a myslím, že ji kromě místních nikdo nezná.





Od soutoku se vám naskytne opravdu úchvatný pohled na památky města Bechyně. Dále cesta pokračuje podél Lužnice až do Týna nad Vltavou. My jsme došli jen do Kolodějí nad Lužnicí, kde jsme se zastavili na židovském hřbitově. Cesta nám na asi 7 kilometrech nabídla chůzi po dřevěných chodníčkách obepínajících skály nad hladinou, výhledy na ústí Židovy strouhy i na Červený mlýn a několik tábořišť. Užívali jsme si krásného počasí i pohledů na řeku a hovořili o pravlasti Indoevropanů, praslovanském jazyku, Cyrilu a Metodějovi a podobných tématech.









Před Kolodějemi jsme odbočili od řeky do luk. Vše zářilo barvami a my zažívali jarní omalovánky v plném rozpuku. V Kolodějích jsme si půjčili klíče od židovského hřbitova a teprve pak jsme se usadili k odpočinku na nábřeží pod francouzskými javory. Kolegovi se dokonce podařilo získat dvě piva do skla ze zavřené restaurace, což jsem kvitoval pochvalným mručením.




Nacházeli jsme se v obci, která má dnes necelých 200 obyvatel a spadá pod město Týn nad Vltavou. V Kolodějích je ale několik zajímavých památek. Na pravém břehu Lužnice stojí růžovozlatý dortík aneb malebný zámek Mitrowicz. Barokní zámek vznikl přestavbou renesanční tvrze za Františka Karla z Mitrowicz v letech 1737-41. Současně byla k zámku přistavěna kaple sv. Anny. Tato kompozice je opravdu velice fotogenická.




Na levém břehu stojí také několik budov, které dokládají výstavbu v 18. a 19. století. Je to opravdu moc pěkná obec, ale v úplných iluzích nebudete odjíždět, když si u sochy smutného Kašpárka připomenete, že právě zde zemřela ikona českého loutkářství Matěj Kopecký. Dlužno dodat, že se tu dožil u přítele Šonky solidního věku 72 let. Autobusem jsme dojeli do Týna, který jsme si vůbec neprohlédli, protože jsme byli omezeni odjezdem dalšího autobusu, který nás posunul na druhou stranu Píseckých hor, kde jsme začínali druhou kapitolu naší pouti po jihočeských řekách.





Za Přelícem a Havlíčkem do Bílého Aujezdce a dál na Smečno

19. května 2020 v 12:15 | vítor
Hlavním cílem malé procházky ze Slaného měl být kostel sv. Petra a Pavla s dřevěnou zvonicí, a aby měla procházka přirozený konec a cíl, prodloužili jsme ji přes bývalé lázně Šternberk až do Smečna, odkud jezdí i v sobotu odpoledne autobusy zpět do Slaného. Přestože jsou tato místa jen několik málo kilometrů vzdálena od mého bydliště, už dlouho jsem je nenavštívil a nikdy jsem si vlastně pořádně neprohlédl nejzajímavější památky této trasy, což je bezesporu právě kostel se zvonicí v Přelíci a také zámek a kostel ve Smečně.


Prvních několik kilometrů jsme se museli potýkat s roztahaným koncem Slaného směrem do Kvíce. Prošli jsme známými místy. Habeší, kde nahoře nad námi probíhala oprava železniční tratě. Kvíčkem s kapličkou nad křižovatkou, dlouhou ulicí Na Chmelnici a navazující betonkou do Kvíce. Z Kvíce se dokonce musí po silnici. Z ní se nám naskytl celkový pohled na Přelíc.



Přelíc je obec, kde dnes žije asi 400 obyvatel. První zmínky jsou o ní až ze 14. století, ale její dominanta, kostel, je zcela jasně starší. Různí autoři se o stáří kostela přou, mně se jeví nejbližší varianta, že je z přelomu 12. a 13. století. V dolní části obce leží její staré jádro položené nad soutok Drneckého a Šternberského potoka. Tady se nacházejí zrekonstruované statky i docela pěkná zákoutí. My jsme zatím usedli na lavičku vedle požární zbrojnice a vydýchávali jsme 4,5 kilometru; byli jsme tedy v polovině trasy.





Když jsme si odpočinuli, vyrazili jsme ke kostelu na prohlídku. Jednoduchý malý kostel je obklopen pěkným a docela rozlehlým hřbitovem s mnoha zajímavými náhrobky. Velice prostý interiér kostela je možné prohlédnout přes drátěnku. V jižním rohu hřbitova stojí dřevěná zvonice s kamennou podezdívkou a šindelovou střechou. Byla postavena pravděpodobně v 17. století a tvoří dominantu malého návrší, ze kterého je pěkně vidět do údolí Šternberského potoka. Zajímavým starým náhrobkem je hrob mlynáře Červeného. Zajímavostí je také hrob jugoslávského partyzána z konce druhé světové války.

Více fotografií k tomuto souboru památek najdete zde.








Cesta pak odbočuje ze silnice na Ledce a pokračuje nad údolím potoka až plynule přejde v parkovou cestu v areálu bývalých lázní Šternberk.




Tady stojí zámeček Šternberk a empírové budovy lázní. Původně zde stála tvrz Bílý Újezdec, přestavěná v 16. století rodem Donínů v renesančním slohu. Ta se v roce 1611 stala součástí smečenského panství Jaroslava Bořity z Martinic a pravděpodobně zpustla. K obnově stavby v podobě jednoduchého pozdně barokního zámku došlo v druhé polovině 18. století, kdy též získala pojmenování Šternberk. Od roku 1801 tady asi sto let fungovaly železité lázně. Léčila se tu spousta známých osobností: František Palacký, Josef Jungmann, Karolina Světlá, Miroslav Tyrš. A také tu těsně před smrtí měsíc pobýval Karel Havlíček Borovský. Po něm se také jmenuje známý turistický pochod, jehož název jsem parafrázoval v názvu příspěvku. Havlíček tu má pamětní desku s reliéfem, který je momentálně využíván jako ptačí hnízdo. V lázeňských budovách sídlí už delší dobu dětský domov. V parku jsou altánky nad prameny a lavičky. Odpočívali jsme na jedné z nich a okolo nás se proháněli cikánští kluci na kolech v dresech se jmény jako Ronaldo nebo Mbappé.





Čekal nás poslední úsek cesty. Přejít návrší k Muclavskému potoku, od něj vystoupat ke smečenskému zámku a podél něj dojít na náměstí na autobus. Na vrchu nad Šternberkem se nám naskytl celkový pohled na Slaný. Za městem vyčníval hory Říp jako klobouk posazený na slánské Háje. Přestože je Říp dalších více než 20 kilometrů za městem Slaný z tohoto pohledu, zdál se být ohromným objektem v nedaleké vzdálenosti od města.



Podél sadů z jedné strany a listnatého lesíka ze strany druhé vystoupali jsme k zadní zdi parku smečenského zámku. Tu jsme obešli a ocitli se na horním konci města Smečna, v jeho nejhezčí části, kde najdeme zámek, kostel a barokní sochy.




Smečno je spojeno s rodem Martiniců, kteří v 16. století přestavěli gotickou tvrz na renesanční zámek, který je perlou města dodnes, včetně nádherného parku. Také dostavěli kostel Nejsvětější Trojice taktéž v renesančním slohu, dosáhli povýšení Smečna na město za Vladislava Jagellonského a po neúspěšném stavovském povstání se stali majiteli obrovského majetku, který zahrnoval mimo jiné i město Slaný. Celkově pod nimi Smečno vzkvétalo. V jejich tradici pokračoval přiženěný rod Clam, který se po spojení rodů psal Clam - Martinicové. V zámku už dlouhá desetiletí sídlí domov pro seniory a další sociální služby. Kostel Nejsvětější Trojice je cennou stavbou nejen svým vnějším vzhledem, ale i vybavením interiéru, což zahrnuje i původní varhany z roku 1587, které tak patří mezi úplně nejstarší varhany u nás. Mezi kostelem a zámkem stojí sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1744 od Ignáce Františka Pltzera, jednoho z nejslavnějších našich barokních sochařů. Na stavbě sousoší se podílel i Kilián Ignác Dietzenhofer, jinak také autor oranžerie v místním zámeckém parku. Kompozici doplňují sv. Jan Nepomucký a památná lípa na křižovatce před kostelem.

Povedený výlet jsme zakončili posezením na lavičce na smečenském náměstí. Zmrzlina byla luxusní a my při čekání na autobus pozorovali množství lidí, kteří se průběžně u okénka s lahodnou pochoutkou zastavovali. Autobus měl sice zpoždění, ale nám to dojem z výletu nezkazilo.





Ze Lštění do Lštění přes hradiště a dva hrady

17. května 2020 v 19:31 | vítor
Desetikilometrový výletní okruh obsahoval řeku Sázavu v části před dosažením městečka Čerčany, kde je několik obcí navazujících na sebe, výstup na hradiště nad Lštěním s převýšením 90 metrů na třech stovkách metrů, dobytí zříceniny Stará Dubá, cestu na přívozu i starý ženijní most. Kromě toho jsme se mohli kochat krásnou jarní přírodou v rozpuku. Počasí bylo teplé a docela dusné, což bylo znát hlavně při stoupání na hradiště. Přesto jsme si výlet užili měrou vrchovatou.


Cesta tedy začala při ústí bezejmného potoka do Sázavy, kde začíná stoupání na hradiště Lštění. Věž kostelíka sv. Klimenta na hradišti jsme zahlédli při stoupání k chatám schovaným v lese na svazích kopce. Nutno dodat, že po řádění kůrovce už některé chaty v lese schované nejsou.



Na hradišti dnes stojí kostel sv. Klimenta a jedna usedlost. Usuzuje se, že hradiště bylo vybudováno na přelomu 9. a 10. století. Já bych se ale nebál si myslet, že tento areál byl využíván i v dřívějších dobách a že celá tato oblast spadá do krajiny s bohatým keltským i předkeltským osídlením. Samotné slovo Lštění je zřejmě předslovanského původu. Kostel sv. Klimenta je zmiňován až během středověku, ale toto patrocinium je typické pro první přemyslovské kostely z přelomu 9. a 10. století. Kostel byl tedy zřejmě postaven na místě mnou hypoteticky předpokládané starší akropole v době, kdy se toto hradiště stalo významným opěrným bodem vzrůstající moci rodu nebo klanu tzv. Přemyslovců. Jeho význam klesá s koncem 12. století, jeho úlohu přebrala další místa, začaly se stavět středověké kamenné hrady a později i města podle německého práva. Pod kostelem je rozptylová loučka a od něj krásný výhled do údolí Sázavy.





Vzhled kostela je dnes barokní včetně cibulovité střechy kryté šindelem. Okolo kostela se rozkládá hřbitov. Nejvýznamnější osobou zde pochovanou je Eduard Grégr. Mladočeský politik, jedna z nejznámějších českých postav druhé poloviny 19. století, zemřel ve Lštění v roce 1907. Na domě, kde žil, jsme našli pamětní desku.




Cesta pak vedla po okraji hradiště a napojila se na silničku vedoucí k osadě Dubsko. Tady byla zřízena v 18. století panská hájovna. Dnes zde stojí několik budov, sídlo lesnického revíru a pěstitelská palírna. Za Dubskem jsme se ponořili do lesa.







Blížili jsme k zřícenině hradu Stará Dubá. Cesta se kroutila nad Dubským potokem, do jehož údolí v serpentinách klesala. Snažili jsme se zůstat na vrstevnici a dostat se co nejpohodlněji k hradu. Nakonec to nějaké úsilí vyžadovalo, ale hrad byl úspěšně dobyt. Stará Dubá byl mohutný hrad postavený okolo roku 1280 Ondřejem z rodu Benešoviců, který se tímto dále psal z Dubé. Od něj se pak rozvíjel rod pánů z Dubé se zavinutou střelou, který se tak lišil od pánů z Dubé jako větve Ronovců, kteří měli ve znaku zkřížené ostrve. Hrad Dubá byl propojen s ohrazeným městečkem Odranec, které leželo nad břehem Sázavy. Pro lepší pochopení situace je třeba si prostor představit nezalesněný. Na zřícenině je umístěna tabule s obrázky, které pomohou fantazii turistově.


Z hradu zbyly jen trosky. Jeho význam definitivně upadl po bojích v 15. století v rámci upevňování královské moci Jiřího z Poděbrad.



Sešli jsme k potoku a přes železniční trať. Byli jsme zpět u Sázavy. Minuli jsme zříceninu zdi opevnění podhradního městečka Odranec a pokračovali ke vsi Zlenice.






Ve Zlenicích jsme nejprve minuli objekt nějakého barokního statku a přišli k občerstvení u přívozu přes řeku. S úlevou jsme si dali čepované pivo i limonádu. Okolo byla spousta lidí a dělali totéž. Na druhé straně řeky, pod zříceninou hradu Zlenice, leží říční lázně. Tam bylo také občerstvení a také spousta lidí. Po krátkém odpočinku jsme se nechali převézt na druhou stranu. Poklidnou jízdu dokumentuje přiložené video.




Nad soutokem potoka Mnichovky se Sázavou leží nejen zmíněné říční lázně, ale hlavně zřícenina hradu Zlenice. Hrad zvaný také Hláska byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století. Zpustl ve stejné době jako Stará Dubá na protějším břehu řeky. Pro mě má hrad zvláštní kouzlo, neboť se tu odehrává historická detektivka spisovatele Radovana Šimáčka z roku 1941 Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318, kterou jsem v určitém věku rád četl. Hrad je v posledních letech udržován, konzervován a opravován. K představě o jeho původní podobě poslouží kresba na tabuli před hradem.




Poslední část cesty jsme trávili pochodem po pravém břehu Sázavy přes Čtyřkoly a jejich místní část Javorník. V Javorníku stojí zvonička obklopená starými lipami, ve Čtyřkolech zase pomník padlým a pěkná hasičská zbrojnice. Původ zajímavého slova Čtyřkoly není zcela jasný. Není jasné, zda byl původní německý název Vierrad nebo zda byl na začátku nějaký starší slovanský název, který by zněl asi Věrady. Nebo název obce odkazuje k mlýnu na Sázavě.




Zpátky do Lštění se ze Čtyřkol dostanete přes unikátní most.Tvoří jej dvakrát dvě řady ocelových příhrad, mezi kterými je dřevěná mostovka. Jde o originální koncept vytvořený za druhé světové války Britem Donaldem Baileyem za účelem urychlení postupu vojenských celků přes vodní toky. Tento most se nachází už jen na několika místech v České republice a tento je nejzachovalejší v originálním provedení. Stojí zde od roku 1949 původně jako provizorium na deset let. Loni to bylo sedmdesát. Z mostu jsme naposledy zahlédli věž kostela sv. Klimenta a symbolicky se tak rozloučili s povedeným výletem.









Oblík ze všech stran

4. května 2020 v 21:33 | vítor
Po nějaké době zase nastal čas vypravit do Českého středohoří. Kraje sopečných vyvřelin, desítek a stovek malých i velkých vypuklin, které se v mladších třetihorách začaly vyzdvihovat z pískovcového podloží. Během následujících 23 milonů let se krajina zformovala do dnešní podoby fascinujících pohádkových hor. Není ale České středohoří všude stejné. Ráz krajiny je jiný ve Verneřickém středohoří, tedy na pravém břehu Labe, jiný okolo Milešovky v Kostomlatském středohoří, a jiný v Ranském středohoří, tedy v tom, které leží za městem Louny ve směru od Prahy (a od Slaného) a které tvoří výrazné, většinou holé nebo málo porostlé vrchy osaměle stojící v krajině nebo tvořící sedly oddělené řady vrcholů. Taková je Raná, trojhora známá jako Mekka paraglidistů, řada menších kuželů s nejvyšším Křížovým vrškem nebo mohutná masa stolové hory Oblíku následovaná svými dvěma menšími bratry, nahrbeným Srdovem a špičatým Brníkem. Nejvyšší vrchol této části Středohoří je Milá, která jako velký ježek nebo kulatý kaktus vystrkuje svou špičku o něco výše než předchozí zmíněné vrchy.


Naším cílem bylo navštívit několik míst s pěkným výhledem nebo míst se sakrálními památkami. Obojího je v Českém středohoří hojnost. Kdekoli odbočíte z hlavní silnice, dojedete po úzkých rozbitých silnicích do zapadlých vísek, jejichž jména jste nikdy neslyšeli, ačkoli neleží dále než 30 kilometrů od vašeho bydliště. A v každé té vísce je kaple nebo kostelík, často ve špatném stavu, a všude z těch silniček jsou skvělé výhledy na okolní kopce. Naše trasa vyšla tak, že jsme objeli zmiňovanou trojici Oblík - Srdov - Brník ze všech stran a ze všech těch stran jsme si ji vyfotili. První vískou, o které jste nikdy neslyšeli, je Sinutec. Jede se přes ní do serpentiny a do kopce, tak ani nemáte čas si ji prohlédnout. Také jste z ní hned pryč. Ale na jejím horním konci se zastavíte u kaple sv. Víta, která je čerstvě rekonstruovaná. Kaple byla postavena až někdy na začátku 18. století nedaleko studánky, jejíž voda byla považována za léčivou. U kaple byla vysazena lípa. Spojení stromu, kaple a studánky má velký energetický potenciál, ale tady bylo mnoho zanedbáno, stejně jako na dalších podobných místech. Kaple dlouho chátrala, nyní je naštěstí zachráněná. Studánka byla umístěna do betonové boudičky v roce 1933, voda v ní je, ale asi bych ji nepil. Malý rybníček kousek pod studánkou zřejmě sloužil k omývání chorých částí těla. Až do josefínských reforem se sem zřejmě chodily omývat davy lidí. Od studánky je krásný výhled na Oblík, Srdov, Brník a Křížové vršky..






Nad křížením silnic Louny - Bílina a Most - Lovosice leží obec Chrámce a nad ní Chrámecký vrch. Chrámce jsou velmi malá obec s necelou padesátkou stálých obyvatel, ale sídlí v ní dvě významné zemědělské firmy, Vinařství Chrámce a Zámecké sady. Navazují na místní tradici sadařství a ovocnářství. Zámecké sady sídlí v zámku, který je dominantou obce. Z původní tvrze vznikl přestavbou renesanční zámek a na konci 18. století další přestavbou dnešní malebný zámeček s mansardovou střechou. Na Chrámeckém vrchu stojí vysílač a díky tomu vede až na vrcholovou plošinu cesta. Pak stačí vyběhnout na dvoumetrový břeh, kde křivá tyčka označuje vrcholovou kótu 392 mnm.



Číčov


Zleva zpředu Záhorní hora, její vrchol překrývá vzadu vrchol Hradišťan, pak dále vzadu Ostrý vrch (neplést s Ostrým, kde stojí zřícenina hradu), vpředu uprostřed dvě polokoule Svinek, mezi nimi Vraník, dále vzadu vykukuje Kamýk, úplně vpravo je Číčov.


Vesnice Kozly, nad ní Dlouhá hora, zleva vzadu Brník, Srdov, Oblík.

Další naší zastávkou byla kaple sv. Jakuba ležící asi dva kilometry za Libčevsí ve směru na Lovosice. Kaple byla postavena na svahu Křížového vrchu proti vesnici Lahovice, na níž a na vrchy nad ní je od kaple skvělý výhled. Člověk ani nemusí takové místo považovat za svaté, aby pochopil, že je dobré. Že je dobře zasazené do krajiny, že působí esteticky a že ve spojení kaple, studánka a stromy, tentokrát jírovce, je skrytá dobrá a užitečná síla. Nyní je toto místo zarostlé a v dezolátním stavu. Je tu podobná dispozice jako u kaple a studánky u Sinutce. Zde byla nejdřív postavena malá kaple přímo nad studánkou po zázračném uzdravení písaře libčevského panství. Několik desetiletí nato byl postaven i kostelík. Po josefinských reformách přestalo být místo využíváno poutníky, ale rozhodně o něj bylo aspoň postaráno až do odsunu německého obyvatelstva. Dnešní stav je tristní.





Lahovice, nad nimi vlevo Hradišťko a vpravo Líska.


Zleva Milá, Dlouhá hora, Číčov, vzadu Chrámcový vrch a Záhorní hora, vpravo nad řepkovým polem Kamýk a za ním Vraník.

Popojeli jsme asi dva kilometry, obkroužili kopec Libiš a ještě před vesnicí Želkovice odbočili po panelové cestě ke kostelu sv. Petra a Pavla. Kostel stojí na návrší nad západním okrajem vesnice a je obklopen hřbitovem. Jména na náhrobcích dokládají smíšené české i německé osídlení obce a jejího okolí. Jádrem kostela je románská rotunda a to z něj činí adepta na naši návštěvu. Rotunda byla postavena někdy po roce 1230. K rotundě byla v polovině 19.století přistavěna novorománská loď s věží v průčelí. Místo s pěkným výhledem a příjemnou atmosférou, kterou umocňuje 800 let starý svatostánek.







Házmburk, za ním Říp, vlevo vpředu Kvítel, pod nímž se schovávají Třebívlice.



Vlevo hora Blešno, pod ní Šepetelská hora, vzadu Jezerka a Sutomský vrch zdánlivě v jednom hřbetu, Košťálov s viditelnou zříceninou hradu, před ním Vršetín s lomem.


Vzadu vlevo Brník se Srdovem, za nimi Oblík, vpředu Křížový vrch.

Lounek a Baba.

Naše cesta se přehoupla do druhé poloviny. V Třebívlicích jsem měl v úmyslu vyfotit si synagogu, kterou jsem při svých předchozích návštěvách tohoto podstředohorského městečka míjel. Židovská obec v Třebívlicích nebyla pravděpodobně příliš početná, přesto tu stála už v 18. století dřevěná synagoga, na jejímž místě stojí současná, postavená po polovině 19. století. Židovská obec zde zanikla už ve 20. letech 20. století a synagoga pak sloužila jako husitský kostel. Ani husitům však v tomto kraji pšenka nekvete, tak je v současné době budova synagogy nevyužívaná, ale zdá se, že stojí na soukromém pozemku, tudíž není předmětem vandalismu a je zřejmě v relativně dobrém stavu.



Z Třebívlic jsme přes Děčany mířili k silnici spojující Libochovice a Libčeves. Tady se nachází geologická památka. Takzvaná kamenná slunce. Jedná se o útvary připomínající neumělé kresby slunce nacházející se ve stěně malého lomu, kde se těžil sopečný tuf používaný jako příměs do cihel, které se vyráběly v nedaleké cihelně. Kamenná slunce jsou dokladem třetihorní sopečné činnosti. Magma vyrážející na povrch vytvářelo jakési trychtýře naplněné žhavou hmotou. Po vychladnutí a rozpraskání materiálu se vytvořily úkazy připomínající paprsky slunce. Z vrcholu terénní vlny nad lomem je pěkný výhled.






Nad polem vyčnívá špička Házmburku.



Vpravo Líska a Hradišťko, vpředu Křížový vrch, vzadu Číčov, vlevo od něj Dlouhá hora a Milá s Odolickým hřbetem.



Brník, Srdov a Oblík jako vzorová trojhora, vlevo od nich Chožovská hora, vpravo malé kopulky Křížových vršků a Milá jako by chtěla patřit k nim.

Vrátili jsme se na silnici od Děčan směřující k Lounům a zajeli na okraj vesnice Třtěno. Nad ní se do závratné výšky 285 mnm vypíná kopec Syslík. Ten se nám ale pomstil za disrespekt a posměšky. Na jeho prudkém svahu (68 metrů na 250 metrech) nám ztěžkly nohy a v prudkém větru jsme těžko lapali po dechu. Kopeček s nadmořskou výškou slánského náměstí, ale ve vichru na vrcholu jsem se cítil jak na Sněžce při orkánu Kyril. Oblík, Srdov a Brník jsou tu jak dlani, stejně jako další kopce této části Středohoří.





Vyfoukaní jsme se vrátili k autu a pokračovali dál směrem na Louny. Výlet pomalu končil, ale ještě jsem měl v úmyslu vyfotit si unikátní husitský kostel v Chožově. Zastavil jsem u něj a vyměřoval si polohu. Všimla si nás místní paní farářka a velice ochotně nás zvala dovnitř k prohlídce, ráda, že někdo projevil o kostel zájem. Prohlédli jsme si interiér kostela včetně kolumbária a galerie a se sympatickou paní duchovní jsme probrali minulost i přítomnost kostela. Opravdu milé a příjemné setkání. Kostel v Chožově byl postaven v roce 1924, tedy asi deset let před největší érou funkcionalistických husitských kostelů. Je to zajímavá stavba v ne úplně jednoznačném stavebním slohu.





A to je vlastně závěr našeho výletu. Sjeli jsme z kopců dolů k Ohři a okolo elektrárny Vršovice jsme dojeli do Černčic, kde jsem zespoda od řeky vyfotil původně románský kostel sv. Vavřince. Ale k němu více až jindy. Poslední sakrální stavbou vyfocenou na této výpravě byl kostel Českobratrské církve evangelické, který si lounská evangelická obec postavila v roce 1932 ve funkcionalistickém stylu podle projektu lounského architekta Pavla Bareše. Pak ještě tekutý pozdrav z Loun a "Sláva nazdar výletu," jak se říká. České středohoří nikdy neomrzí!




Jarním Džbánem

20. dubna 2020 v 21:25 | vítor
Nedělní odpoledne se po ranním dešti vybralo a nabídlo svěží a slunečné počasí jako stvořené na malý autovýlet. Původní představy o pěší okružní trase na hradiště Dřevíč, případně na hradiště Okrouhlík rychle vzaly za své a byly přesunuty na den, kdy nebudeme vyrážet na výlet po čtvrté hodině odpolední. Cíl zůstal, tedy Džbán, nebo, jak se také říká, Podlesí. Džbán a jeho vlnící se táhlé svahy, prudké stráně s teplomilnou květenou, zalesněné plošiny tvářící se zespoda jako horské štíty, vesnice posazené na skalnatých terasách nad hlubokými údolími, cesty prudce se zvedající od silnice a mizející kamsi za táhlou zatáčku. A chmelnice na červené půdě plné opukových kamenů, ze kterých tu jsou postavené domy, stodoly i kostely.


Vyrazili jsme po sedmičce směrem na Louny. Byl tak nepříjemný provoz, že jsem hleděl co nejdříve z hlavní odbočit. Na Hříškov se mi to nepodařilo, tak až na Smolnici. Chybným odbočením jsem se do Hříškova dostal stejně. A museli jsme zpět ke Smolnici. Cestou jsme si aspoň prohlédli panorama Českého středohoří od smolnického kostela. Byli jsme v tu chvíli osmnáct kilometrů vzdušnou čarou od Slaného a 80 metrů výš a sedm kilometrů od Ohře v Lounech, ale výš o celých 170 metrů!


Ze Smolnice museli jsme přes Smolnický potok na Brodec, pak znovu do kopce na Líšťany, přes Senkov do Zbrašína, přes potok Maruška do kopce na Hořany a zase z kopce k potoku Hasina, který odvodňuje centrální Džbán směrem k Ohři a v jehož údolí leží Hřivice, kde jsme zastavili. Tady jsme původně chtěli vylézt na zmíněný Okrouhlík, ale pohled na něj a na hodinky nás přesvědčil, že se nemáme pouštět do žádných větších akcí.


V Hřivicích nás hned zaujal kostelík na kopečku zářící v odpoledním slunci. Je to kostel sv. Jakuba apoštola postavený v roce 1724 na místě starší, vyhořelé stavby. Kostel je opravený a skvostně zapadal do jarní nálady nedělního podvečera.




Nad kostelem stojí zvonice se zvonem Jakubem. Ten byl ulit v roce 1506, ale zvonice je asi o sto let mladší, postavená někdy na sklonku renesančního slohu a barokně upravená nebo dostavěná. Kostel se zvonicí vytvářejí působivé panorama vesnice.


Pod kostelem stojí ještě zvonice Církve československé husitské z roku 1934, ale tu se mi nepodařilo zachytit. Také tu stojí zajímavý pomník obětem první světové války z řad místních občanů. Jeho autorem byl ve 20. letech Emil Dufek, profesor na kamenické škole v Hořicích, ale rodák z nedalekých Chlumčan u Loun.


Ještě jedním pohledem jsme se rozloučili jak s Hřivicemi, tak s Okrouhlíkem a právě Okrouhlík jsme museli objet, abychom se dostali k naší další zastávce.




Okrouhlík se jevil od silničky mezi Hřivicemi a Konětopy jako mohutná horská masa, hrozivá a nepřekonatelná. Vrchol plošiny byl 170 výškových metrů na asi 650 metrech nad námi. Podél Hasiny, která se po 27 kilometrech svého toku vlévá do Ohře u Postoloprt proti plošině, na které kdysi stálo raně středověké hradiště Drahúš, jsme dojeli až do Solopysk, kde jsme prudkou serpentinou začali stoupat na plošinu Podhora, sedmnáctého nejvyššího vrcholu ve Džbánu. Ze zatáčky nad Solopyskami byl nádherný výhled na Pravdu se zříceninou hradu. Za ní byla vidět východní část plošiny Rovina, kde se nacházejí známé Kounovské kamenné řady. Vpravo vzadu končil dlouhý zalesněný hřbet vrcholovou plošinou Výrova. Pastorálním činily výjev ovce poklidně se pasoucí na zeleném svahu.




Na úzké placce na silnici spojující Louny a Rakovník leží městečko Ročov. Historicky významnější a starší je Dolní Ročov. Horní Ročov, to je ten, který leží na té placce, byl vystavěn po roce 1352 po povolení od Karla IV. Původně byl tedy majetkem pána z Dolního Ročova. Horní Ročov má úhledné náměstíčko s parkem, kde jsem kdysi spal v rámci vandru přes Dřevíč, který jsme s kumpány zakončili v místní pěkné rohové hospodě. Do Dolního Ročova se sjíždí - jak jinak - prudkou serpentinou.



Klášter v Dolním Ročově nahradil svým významem tvrz, která tu stála od začátku 14. století. Zdejší pán Albrecht starší z Kolovrat nechal klášter založit roku1373. Roku 1376 sem přišli první augustináni. Dokončen byl roku 1380. Klášter byl přirozeným střediskem oblasti a mimo jiné byl vyhlášen svým pivem. Doba bolševického teroru mu přinesla zlé časy. V roce 1950 byl zrušen v rámci Akce K a poté přeměněn na věznici duchovních osob pozatýkaných právě při této likvidační akci. Dále tu byla kasárna a v letech 1961 až 1995 zde sídlila dětská psychiatrická léčebna. Poté byl areál vrácen řádu augustiniánů. Skvostem je klášterní kostel, který na místě staršího svatostánku vystavěl Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1746-50 v barokním slohu. Symbolem kostela je Področovská Panna Maria, gotická Madona umístěná ve skleněné vitríně na hlavním oltáři. Za kostelem je malý hřbitov s příjemně stinnou atmosférou. Kromě místních z Ročov nebo Úlovic jsme objevili náhrobek s nevšedními jmény bývalých opatů kláštera.







Po hlavní silnici směrem k Rakovníku jsme dojeli do vesnice jménem Třeboc. Sjíždí se k ní zpět do údolí Klášterního potoka, od kterého jsme před chvílí vyjeli. V Třeboci jsme se krátce zastavili, abychom si prohlédli pěkné statky na návsi a novorománskou kapli sv. Vojtěcha.





Osmedesát čtyři metry na asi dvanácti stech metrech je převýšení od potoka v Třeboci na nejvyšší vrchol Džbánu, tedy samotný Džbán. Tedy vrchol. Ocitnete se na rozsáhlé plošině, která zároveň vypadá, že je všude ve stejné výšce, a zároveň je celá taková zaoblená, že vlastně moc do dálky nevidíte. Navíc je na ní silniční křižovatka. V zimě tu může být docela psí počasí, větrno, sněhové jazyky a tak podobně. Někde v poli se ukrývá cedulka s vrcholovým bodem. Vysílač to není.



Tady jsme symbolicky ukončili náš sluncem prozářený výlet. Na křižovatce jsme odbočili doleva a přes Kroučovou, nedaleko níž v bučinách nad Kalivody pramení Bakovský / Pozdeňský potok, jsme sjížděli k Řevničovu, kde jsme se napojili na hlavní silnici na Slaný a za pár minut byli doma.

Krajem zapomnění III. - Až na hranice újezdu

19. dubna 2020 v 11:19 | vítor
Jak cestovat a poznávat zemi v časech, kdy se občanům státu nedoporučuje cestovat, a pokud ano, tak jen někam, kde budou občané sami, jen ve dvou? Většina Pražáků to pojme tak, že jedou na Křivoklátsko (a Posázaví a Kokořínsko apod.), tam vytvoří husté shluky aut u odboček do lesa jak v nejlepší houbařské sezoně, a chodí po lese. Já volím cestu tam, kde nikdo není nikdy, bez ohledu na vládní nařízení, do kraje, který jsem si pro sebe nazval Krajem zapomnění. Do kraje, kde jen málo památek září na dálku opravenou fasádou, kde ve většině vesnic je chátrající zámek, ruina starého německého statku, torzo kostela, hřbitovy s neudržovanými německými hroby. Kraj pod Doupovskými horami, kde vojáci zabrali pro své účely obrovské území a vytvořili tak umělou hranici, kde končí svět. Za hranici vojenského újezdu se nesmí a hranice se táhne v délce asi 30 kilometrů od severu od Kadaně až po Bochov na karlovarské silnici. Celková délka hranice újezda je asi 70 kilometrů.


My jsme jeli až do obočky na Žiželice u Žatce po sedmičce, potom ze Žatce na Kadaň přes Chbany a jiná podivná místa, před Kadaní jsme odbočili na jih a sjížděli jsme pod hřbet Kolina (507 mnm), patřící k Úhošťanské vrchovině. Za Kolinou se před námi na chvíli otevřelo panorama Doupovských hor s táhlými vrchy různých nadmořských výšek, od pětistovek po sedmistovky, ale to už jsme sjeli do údolí a přes Blov a Miřetice jsme dojeli pod Vintířovský vrch, na němž v jasném slunečném dnu zdáli zářila poutní kaple Panny Marie Pomocné.


Vintířov je malá vesnice spadající pod vedlejší Radonice, ale mají tam dva zámky, zámecký park, barokní kostel a výše uvedenou poutní kapli. Vintířov vlastnili různí majitelé, v 16. století to byli Šlikové, kteří přestavěli tvrz na renesanční zámek. Dalšími významnými majiteli byli Losyové z Losynthalu, méně známý rod původem z Tyrolska nebo Švýcarska, od konce třicetileté války usazený v Čechách, kteří nechali panství zvelebit, postavili zámek v Radonicích, už dvakrát zmíněnou poutní kapli, ovčín, hospodářský dvůr a také pivovar. Jan Antonín Losy z Losynthalu také začal stavět nový zámek, ale po jeho smrti se stavba zastavila. Zámek v klasicistním duchu dokončil až nový majitel Josef Mikuláš hrabě z Windischgrätzu. K zámku přiléhal park s kamenným letohrádkem a třemi rybníčky, dále zelinářská zahrada, zvěřinec, bažantnice, tři vinice a obora, která navazovala na park. Dnes vše vypadá jinak. Z obou zámků jsou vlastně už zříceniny, je zřejmě nemožné je zachránit. Z hospodářských objektů jsou často také jen torza. Ale park je zřejmě udržovaný. Je to okouzlující prostor s mnoha starými stromy, zejména mohutnými košatými duby. Zastavili jsme u barokní kaple svatého Šebestiána, která stojí před krajem Vintířova u silnice, a vyrazili jsme parkem k zámku.






Za zámkem jsme prošli okolo jedné z budov, které dříve patřily k areálu, přešli potok a před námi se do výšky 386 mnm vypínal Vintířovský vrch, solitérní vyvřelina jako dělaná k nějakému posvátnému nebo duchovnímu využití. Kapli nechala na vrchu postavit Marie Polyxena Losynthalová v roce 1685. Doba osvícenská přinesla jí pohromu. Nejprve do ní v roce 1781 udeřil blesk a následně byla úplně zrušena v rámci josefínských reforem. Ale už ve 30. letech 19. století byla obnovena díky velké lidové oblíbenosti. Populární poutě se tu konaly až do 60. let 20. století. Pak přišla známá doba temna nejen pro tyto drobné památky, ale pro celou zemi a pro tyto kraje na okraji dění obzvláště. Naštěstí i tady se našli dobří lidé, kteří iniciovali záchranu kaple a ta byla od poloviny 90. let postupně rekonstruována. Na vrchol se dá vyjít starou cestou se zbytky barokního schodiště, která je lemovaná moderními sochami ze sochařských sympozií, která se tu konala na začátku století. Na vrcholu je příjemný poměrně velký prostor s dalšími sochami, ať už moderními nebo některými zachráněnými ze zaniklých obcí na Doupovsku.






Pobyli jsme chvilku u kaple a cítili jsme se tam velmi příjemně. Nejenže tam opravdu vůbec nikdo nebyl, jak vyžaduje vládní nařízení, ale hlavně celková kompozice místa usazeného v krajině spolu s velice vydařeným počasím vytvářela pocit silné harmonie. Zpátky jsme šli okružní cestou kolem vrchu a zahlédli kapli ještě zespodu ze zadní strany. Potom opět přes park k autu a pokračovali jsme dále.




Cestou k Mašťovu jsme chtěli odbočit na polní cestu, kterou bychom se přiblížili k vyhlídce na Radechovských skalách. Ale cesta byla bohužel velice kamenitá a pro mou fabii i nebezpečná. Po asi dvou stech metrech jsem ťuknul o kámen a rozhodl se ze situace vycouvat. A to doslova, neboť nebylo, jak se otočit. Za spojeného úsilí celé posádky jsme manévr zvládli a vyhlídku jsme oželeli, protože prašná a kamenitá táhlá cesta k procházce moc nelákala. Dojeli jsme do Mašťova, starého města s mnoha zajímavými památkami, krásnou šlechtickou hrobkou, zámkem a židovským hřbitovem. Dnes tu na okraji civilizace žije jen asi pět stovek obyvatel. Mašťov jsme projeli a pokračovali směrem k terra prohibita. Po asi třech kilometrech jsme dojeli k zátarasům. Obrátili jsme se na jih a po chvilce opustili hraniční zónu. Přes vesnici Dobřenec, kde jsem si vyfotil hrázděný dům, jsme se přesouvali k Podbořanskému Rohozci.


Podbořanský Rohozec se až do roku 1949 jmenoval Německý Rohozec neboli Deutsch Rust. Kadaňský Rohozec pak byl Českým Rohozcem. Až do druhé světové války to byla docela velká vesnice, žilo tu více než 500 lidí. Ještě v polovině století devatenáctého tu byla silná židovská komunita, židé tvořili polovinu obyvatel vesnice. Dnes tu žije asi 150 lidí a je tu klid. Na návsi je zachovaný a opravený barokní kostelík sv. Notburgy. Svatá Notburga je oblíbená hlavně v Tyrolsku. Její příběh je trochu příběhem o Popelce, která svou zbožností a dobrotou konala dobré skutky, až byl její dlouhotrvající lidový kult oficiálně schválen roku 1862 papežem Piem IX., mimochodem papežem s nejdelším pontifikátem v historii, trvajícím 31 let. V údolí Doláneckého potoka leží židovský hřbitov, ke kterému jsme se chystali. Předtím jsme ještě posvačili na lavičce u prázdného hřiště a nechali se nabíjet jarními slunečními paprsky.



První písemné doklady o židech v Podbořanském Rohozci se datují od 2. poloviny 17. století, kdy zde žilo několik židovských rodin. O dvě stě let později to byly skoro tři stovky osob. Nejznámějším rodákem z místní židovské komunity byl Eduard Glaser, v druhé polovině 19. století proslulý orientalista, astronom a cestovatel, který se specializoval na arabské prostředí a zejména na Jemen. V obci stojí ještě jeho rodný dům a několik dalších domů, které se zachovaly po židovských obyvatelích. Vzácná barokně-empírová synagoga byla přestavěna na obytný dům už ve 30. letech 20. století a v roce 1956 zbořena. Hřbitov byl založen v roce 1856 . Obvod tvoří kamenná zeď, která je i se vstupní branou jen částečně zachována. Pochováno tu je zhruba dvě stě osob. Součástí byla márnice. Některé náhrobky jsou z červeného vápence a celkem jich je asi 25 vztyčených. Hodně povalených náhrobků už zarůstá tak, že si nevšimnete jejich obrysů a zakopnete o ně. Ale je vidět, že o hřbitov pečováno je. Je na něm posekaná tráva i náletové stromky a keře, kterých je v okolí dostatek a přes které je těžké se ke hřbitovu dostat. Není to první židovský hřbitov, ke kterému si člověk musí cestu trochu probojovat. Já zvolil trasu s přeskokem potoka, průnikem šípkového porostu, obejitím hřbitova seshora po staré lesní cestě a vstupem z opačné strany skrz chybějící zeď. Později jsme zjistili, že ke hřbitovu vede přes potok lávka. Lávka ovšem tak pofidérní, že někteří členové výpravy přes ni odmítli přejít a spokojili se s fotografováním zdálky. Upřímně řečeno, kvůli silné devastaci za posledních dvou totalitních režimů je tento hřbitov spíše památníkem na tuto devastaci než důstojnou připomínkou židovských obyvatel tohoto kraje. Já jsem nakonec po delším zkoumání lávku překonal lehce jak srnka, jen špičkami kopýtek jsem se dotýkal vachrlatých prken. Krajina okolo se vlnila a my se přes pole vraceli k auta, abychom popojeli zase dál.







Naší další krátkou zastávkou byla zřícenina hradu Křečov. Vrátili jsme se do Podbořanského Rohozce a odbočili na Nepomyšl. Po chvíli jsme zastavili u schované odbočky vlevo. Cesta vedla po úbočí nad údolím stejného potoka, na jehož druhém břehu leží židovský hřbitov. Jenom o skoro 20 výškových metrů výše. Hrad byl postaven zřejmě v první třetině 14. století. Poprvé se v písemných pramenech objevuje v roce 1338 v souvislosti s Rackem z Křečova . Obýván byl do konce 15. století, v roce 1541 se uvádí jako pustý. Byl to malý šlechtický hrad, který sloužil ke kontrole nejbližšího okolí. Jako mnoho jiných neměl šanci na využití v pozdějších staletích. Na místě toho moc nenajdeme, najdete zbytky obvodových zdí, zeď prozrazující, kde byla věž. Ale o zříceninu se někdo stará, u silnice je tabule, na místě hradu druhá, tabulky se směrovkami, odpadkové koše. Pod bývalou věží je kryté posezení, na předhradí zase ohniště s lavičkami. Docela fajn místo, nelitovali jsme té malé procházky. A pak zase dál, sjížděli jsme do zemědělské krajiny v okolí Podbořan a hlavně zámku Krásný dvůr, jehož majitelé krajinu vlastnili a formovali po staletí. Než jsme sjeli 130 výškových metrů na šesti kilometrech, ještě jsem si cestou vyfotil zajímavý kruhový zámeček stojící uprotřed Nepomyšle. Je to v jádru gotická tvrz, od začátku vývoje na nepravidelném půdorysu, renesančně a pak i barokně upravovaná, dlouho vlastněná Šliky, pak ještě déle Dittrichštejny. Za komunistů málem zdemolován, dnes opraven.








K širokému okolí důležitého šlechtického sídla patřilo mnoho staveb a objektů. Jedním z nich je nebo spíše byl i takzvaný Zámecký dvůr, výstavní barokní statek, který pro změnu zchátral až po roce 189. Leží v obci Chotěbudice, která nás ale nezajímala tolik jako nedaleko ležící hřbitov se zříceninou kaple svatého Štěpána. K místu vede od Chotěbudic táhlá rovná cesta.




Po cestě rovné jak pravítko by se dalo dojít až do Mašťova, ale my jsme zůstali zde u kaple na hřbitově. Kaple stávala ve vsi Mladějov, která zanikla už za husitských válek. Samotná kaple zůstala, byla barokně přestavěna a sloužila jako hřbitovní. Za komunistů zchátrala a byla navržena k demolici. Jak často se opakují tyto příběhy staveb v Kraji zapomnění... Na hřbitově jsou neudržované staré německé hroby a náhrobní desky. Českých poválečných hrobů je jen pár. Je to místo s velice osobitou atmosférou.









Čekala nás pětikilometrová cesta k poslední zastávce, shodou okolností také k torzu kostela. Cestou jsme ale míjeli jeden krásný kostelík opravený a malebně posazený na křižovatku cest na kraji Vysokých Třebušic. Byl postaven v polovině 18. století a je zasvěcený sv. Anně.


Poslední naše zastávka byla ve Zlovědicích. Název prý pocházející od středověkého jména Zlověd. Je to vesnice zemědělského rázu, kde zřejmě stávaly statky obhospodařující okolní polnosti. Dnes tu nežije ani 30 lidí. Nad vesnicí se tyčí její dominanta, dnes však jen těžko viditelná přes hustý porost. Kostel sv. Michaela archanděla je barokní stavba z 18. století. Dnes je to zřícenina, která nebyla zbouraná, ale není vlastně ani opravovaná. Jediným novým prvkem je střecha na věži kostela. Kostel má i s nedalekým hřbitovem velice působivou atmosféru.







A to bylo pro dnešek všechno. Strávili jsme krásný slunečný den víceméně bez omezení uprostřed podivné rouškové totality. V ten samý den obyvatelé Prahy posedávali ve skupinách po městských parcích za stálého dohledu strážníků městské policie. My jsme ještě cestou zamávali vrchu Rubín, na který se podíváme někdy příště a přes Žatec a Louny směřovali jsme k domovu.

Lehce rozmázlá výprava do Třebonic

6. dubna 2020 v 20:50 | vítor
Pěší výlety po Praze mají tu výhodu, že člověk vidí to, co při běžném popojíždění autem nebo tramvají nevidí. Projde si část metropole a pozná ji do detailu. Reliéf zastavěné krajiny, hranice čtvrtí, původní vesnická jádra. Projde ulicemi, do kterých by se jinak nikdy nedostal. A vidí památky, o kterých neměl dříve tušení.

Třebonice jsou vesnice na samém jihozápadním okraji Prahy. Na jejím katastru leží třeba metro Zličín i obrovské obchodní centrum Metropole, stejně jako Globus a Ikea. Samotné Třebonice ale stále zůstávají vesnicí. Navíc tam už léta provozuje malý pivovárek s hospodou pan Staněk. A protože jeho pivo je vyhlášené, už po několikáté jsme s kamarádem Srbim do Třebonic naplánovali cestu. Poprvé jsme se ale rozhodli zasloužit si pivo pěším pochodem.

Do Třebonic se dá pěšky dojít různými cestami, ta nejjednodušší je asi od metra Stodůlky přes ultramoderní sídliště a po polňačce přes dvůr Chaby. Za ním se od severu napojuje cesta od Zličína. Po ní jsme nakonec přišli i my. Ale nebylo to tak snadné. Staré cesty jsou přervány moderními výdobytky civilizace, které se často pěšímu poutníkovi těžce překonávají.

Pro nás byl logickým bodem setkání a zahájení cesty dopravní terminál na Veleslavíně. Zpočátku jsme tak kopírovali lednovou výpravu na Bílou horu a do břevnovského kláštera. Ale variabilita cest Prahou je vysoká. Nešli jsme přes starý Veleslavín nahoru do starého sídliště Petřiny, ale podél svahu pod Petřinami jsme plynule stoupali a vyměnovali si novinky z našich životů z poslední doby. Cesta nás vyvedla až za sídliště do čtvrti pěkných vilových domků poblíž konečné tramvaje na konci Petřin. Tato část ale patří katastrálně už k Břevnovu. Je vůbec zajímavé si uvědomovat, že některá místa, ve kterých se člověk ocitne, patří katastrálně k jiné čtvrti než by se zdálo. Tato část a celá půlka Petřin patří k Břevnovu, obora Hvězda s letohrádkem k Liboci, Bílá hora k Ruzyni. Metropole Zličín k Třebonicím. Nádraží Praha - Zličín je otevřené přímo do Řep, ale leží pořád ještě ve Zličíně. A tak dále. My jsme teď byli za točnou tramvaje na okraji Petřin.





My jsme tedy teď byli za točnou tramvaje na okraji Petřin. A já jsem neodolal a opět jsem si vyfotil budovu makromolekulárního ústavu od Karla Prágnera. Moji oblíbenou z období 1945 - 1990. A směřovali jsme k Hvězdě. Tady stojí další zajímavé domy, hlavně v Zeyerově aleji, kterou si někdy také musím projít. My jsme ale zahnuli do Libocké a ve známé restauraci U Holečků jsme si dali jedno plzeňské od cesty.




A pak už do Hvězdy. Prošli jsme ji napříč a moc jsme se v ní nezdržovali. Nebyla hlavním cílem našeho výletu. Pokračovali jsme po chodníku na vnější straně zdi obory. Na hřišti SK Bílá Hora se činili starší žáci. Trenér na ně nervozně pořvával od střídačky. Klub navazuje na tradici založenou v roce 1922 pod názvem SK Viktoria Malý Břevnov. Po jednom kilometru nás za koncem obory čekal malý hřbitov. Je to evangelický hřbitov založený roku 1784 po vydání Tolerančního patentu. Je jediným takovým na území Prahy. Je to hřbitůvek jak dlaň.





Odtud je coby kamenem dohodil na Bílou horu. Přišli jsem na ni od severozápadu. Opět z ní byl krásný výhled na letohrádek Hvězda. I na letadla mířící k letišti Václava Havla.





Do letošního roku jsem nikdy na Bílé hoře nebyl, za prvních deset týdnů nového roku hned dvakrát. Pod horou jsme přecházeli Karlovarskou ulici a také rozhraní Ruzyně a Řep, přičemž klášter beneditkinek, ležící na té straně cesty jako Bílá hora, už patří k Řepám. Byli jsme tedy v Řepách a opět procházeli ulicemi, v nichž stojí skvělé domy staré osmdesát nebo devadesát let, často pěkně a vkusně rekonstruované.





Přešli jsme Slánskou ulici a okolo impozantní budovy úřadu městské části jsme scházeli k areálu řepských hřbitovů. Po levé ruce jsme nechali sídliště Řepy, které jsme vlastně celé obešli. Hřbitovů je v Řepách několik. Občanský hřbitov se sochou Václava Kočky, kterého v roce 2008 zastřelil jiný mafián, úhledný hřbitov řádových sester boromejek z místního kláštera a vězeňský hřbitov s náhrobkem známého loupežníka Babinského, který dožil v klášteře jako zahradník.






Došli jsme do starých Řep. Jádro obce ještě stále prozrazuje přítomnost původní středověké zemědělské vsi. Cenné jsou některé statky zachované v okolí kostela sv. Martina. Ten pochází z konce 12. století a patří tak k těm starším kostelům na území Prahy. O necelého půlkilometru dál stojí budova kláštera, který se oficiálně jmenuje Klášter kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Budova byla postavena v polovině 19. století v přísném klasicistním slohu a vypadá trochu jako kasárna. V minulosti tu byl sirotčinec i ženská věznice. Na dohled od kláštera stojí sokolovna s restaurací. Byl přesně čas na občerstvení a nabrání sil na závěrečnou fázi cesty.



Od chvíle, kdy jsme opustili restauraci v řepské sokolovně, začalo být vše rozmazané. Nebylo to ani tak naší opilostí, neboť po dvou pivech s jídlem se dospělý mužové jen tak neopijí, ale spíše neschopností fotoaparátu umístěného v mobilním telefonu poradit si se ztíženými světelnými podmínkami. Na začátku března se prostě ještě stmívá velice brzy.

Prošli jsme okolo vlakové stanice Praha - Zličín, kde jsem nikdy nenastupoval ani nevystupoval, a zkoumali jsme zvláštní tramvajovou smyčku vedoucí ke kolejišti. Po lávce jsme přešli koleje a nahráli si motorák bzučící ve tmě pod námi. Byli jsme ve starém Zličíně a stoupali ulicí Na Radosti. Tím, že jsme odbočili k autobusovému nádraží a k metru, jsme katastr Zličína opustili a ocitnuli se v Třebonicích.




Čekal nás nejnáročnější úsek cesty. I na fotografiích je vidět, jak složité jsme to v těch chvílích měli. Překonat dálnici, zátarasy, trefit správné místo pro přeběhnutí frekventované silnice, to vše na nás čekalo v následujících několika stovkách metrů. Leč podařilo se a za zbytečným obchodem s koupelnami nebo nábytkem nebo čím jsme stáli na pokraji cesty, která nás měla spolehlivě dovést přímo do Třebonic.


Už bylo na čase. Vše jsme měli úplně rozmazané. Naštěstí měl pro nás pan Staněk připravena skvělá piva i pochutiny. Dorazil ještě starý kamarád Daniel, novinář, se kterým jsme probírali tehdy ještě čerstvou epidemii coronaviru. Dobře se sedělo až do desáté večerní, kdy nás pan Staněk vyhnal, já pořídil poslední rozmazanou fotku a večerním autobusem jsme se odebrali do centra Prahy.


 
 

Reklama