Na cestách

Zimní výlet za kamennými řadami

1. ledna 2018 v 13:54 | vítor
"To jsou ty naše hora!" hrdě prohlašuje Krakonoš v podání Františka Peterky ve známých pohádkách. Když my, Slaňáci, chceme něco takového prohlásit, tak jedeme do Džbánu. Možná geomorfologický celek Džbán, který se dělí na Ročovskou vrchovinu a Řevničovskou pahorkatinu, vůbec neznáte. Upřímně, ono by to málokoho napadlo i z těch Slaňáků a po optání by vás automaticky posílali ke známé vodní nádrži v Praze Šárce. Ale Džbán se svými rozlehlými náhorními rovinami, hlubokými údolími mezi nimi, kde se schovávají zapomenuté vesničky s opukovými domy a stodolami, se svou červenou jílovou půdou, chmelnicemi a také lokalitami se vzácnou květenou je nepřehlédnutelným prvkem v krajině na pomezí středních a severozápadních Čech, který má své kouzlo, respektive lépe řečeno má svá kouzla. Jedním z takových kouzel zahalených závojem tajemství jsou kamenné řady na plošině zvané Rovina. Jsou mnohokrát zmiňovány a diskutovány a novější z informačních tabulí u kamenných řad je neváhá určit za zbytky kultovního místa. Kamenů zde prý bylo mnohem více než dnes a tvořily řady a kruhy podle astronomické orientace a pomáhaly tak dávným zemědělcům určovat termíny polních prací.


My tohle všechno nemůžeme vědět, můžeme si to jenom myslet a můžeme si vlastně myslet cokoli. Fakt je ten, že v okolí se nachází desítky dalších velkých kamenů, které složením neodpovídají opukovému podloží. Některé se našly pod svahem Roviny, jiné na dalších místech okolo. U nedalekých vesnic Nečemice a Kluček se pak vyskytují další, méně známé kamenné řady.

My jsme ale jeli vlastně na výlet. Vlak z Loun byl úplně narvaný a my měli obavu, že celou dobu budeme trávit s touto obrovskou skupinou turistů. Ale správně jsem odhadoval, že Louňáci vyrážejí na každoroční ukončení roku na hrad Pravdu. Ta leží jen přes údolí od Roviny a je to také zajímavé, ne-li přímo záhadné místo. Také jsme přes Pravdu měli původně jít, ale zkoumáním plochy s kameny jsme strávili tolik času, že se na Pravdu nedostalo.

V Domoušicích tedy všichni vystoupili a my jeli ještě jednu stanici na nádraží Mutějovice. Tam jsme opustili hořící vlak a začali stoupat na Rovinu. Ač nedaleko od okresních měst Loun a Rakovníka, připadali jsme si skutečně jako v horách. Namrznuto, nasněženo. V kopci nás předjel traktor. A Rovina je opravdu lautr rovina.







Pak jsem se nějakou dobu věnovali průzkumu řad a kamenů. Objevili jsme Pegas a na něm si ověřili, že řady jsou skutečně orientovány v přesné linii od severu k jihu. Pak jsme ještě hledali Gibbon a po okraji srázu došli k hájovně na křižovatce cest. V malebných zimních výjevech tu postávali v ohradě koně.










Cesta nás pak vedla okolo hradiště, jehož význam nebyl nikdy zcela objasněn. Obrovská plocha zhruba 8 hektarů možná nikdy nebyla osídlena trvale a mohla zde být nějaká kultovní souvislost s nedalekými kamennými řadami. Valy hradiště jsou stále dobře patrné. Prudkým svahem plošiny jsme se pak dostali dolů na silnici do údolí mezi Rovinu a Pravdu.



Vrch Pravdu se zříceninou středověkého hradu jsme tedy nedobývali. Vyfotil jsem si ho ze silnice k Pnětlukám. Za Pravdou bylo vidět vzdálenější plošinu Okrouhlík nad Hřivicemi, kde bylo také nalezeno hradiště, a úplně vzadu vrchy Českého středohoří - Oblík a Srdov.



Po úzké silničce jsme obcházeli Pravdu a pak scházeli k Domoušicím. Terén Džbánu nutí vlak, aby dělal velké oblouky, a to jsme právě mohli spatřit na vlastní oči. Podešli jsme viadukt a přímo před sebou jsme měli Domoušice s nádražím. Nad Domoušicemi se tyčil hřbet Roviny, kde jsme se nacházeli ještě před asi hodinou.



Na nádraží v Domoušicích jsme se setkali opět se skupinou, která byla na Pravdě opékat buřty. Jeli jsme stejným vlakem i zpět. Ještě než přijel, stihnul jsem si vyfotit Karlštejn za tratí. Pak už tedy vlak a pivo v Lounech. Vydařený výlet!

Z Černošic do Dobřichovic

28. prosince 2017 v 10:55 | vítor
Autem se dostanete od vlakové stanice v Černošicích do pivovaru MMX v Dobřichovicích - Letech za nějakých deset minut, ale my jsme si to dali pěkně pěšky nejprve prudkým výstupem vysoko nad údolí Berounky a trasou přes Třebotov a Vonoklasy. Druhý vánoční svátek se opět ukázal jako ideální termín pro vyčištění hlavy a vytrávení přetížených útrob. Vstávání za tmy ještě před sedmou hodinou nebylo příjemné, ale cestou vlakem jsme se všichni probrali a zkonsolidovali. Za okny vlaku se střídaly mlhy se září vycházejícího slunce, červánky a stopami po letadlech na nebi. Po dvou přestupech a dvou hodinách dorazili jsme do Černošic. Cesta od stanice vede vlastně hned prudce vzhůru. Až na vrchol Kulivé hory nad Třebotovem činí převýšení skoro 200 metrů na dvou a půl kilometrech. V Černošicích jsme minuli barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pomník obětem války a pak už jen stoupali a stoupali vzhůru.





Na rovinatém vrcholu Kulivé hory se nachází židovský hřbitov z konce 18. století, který patřil k židovské obci ve Zbraslavi, ale byli zde pohřbíváni židé z dalekého okolí. Oproti informacím na internetu probíhá na hřbitově postupná obnova, vztyčování a restaurování náhrobků a hřbitov je tak při vší bídě, která postihla celé evropské židovské osídlení během 20. století, v docela slušném stavu.



Třebotov je ves s rybníkem a obecním úřadem na návsi, ale také s hezky rekonstruovanou středověkou tvrzí a novorománským kostelem z 19. století.








Za Třebotovem jsme pokračovali pěknou krajinou okraje Českého krasu. Sešli jsme do údolí potoku Majorák k rybníku Pekárek, kde jsme věnovali házením kamínků na zmrzlou vodní plochu fascinováni akustickými efekty, které jsme touto činností byli schopni vyvolat. Nad Pekárkem jsme přešli silnici a začali stoupat. Asi kilometrové stoupání bychom zvládli bez jakýchkoli problémů, kdyby nebylo masivního polomu, který nám z cesty udělal adrenalinovou opičí dráhu. I s tím jsme se ale popasovali a byli jsme odměněni pěknými výhledy z vrchu Homole nad údolí Berounky na hřbet Hřebenů s nepřehlédnutelným vysílačem na Cukráku.








Okolo Vonoklas je vyhlídek více, nám se je ale podařilo úspěšně minout a došli jsme právě do Vonoklas. Tam nás zaujala nefalšovaná roubenka a statek na návsi a také kaple sv. Václava s pseudoladovským betlémem. Posvačili jsme a pokračovali v cestě.






Cesta nás pak vedla mezi loukami do malebného Karlického údolí, které bylo ve středověku střeženo hradem Karlík, ze kterého zbyly jen terénní náznaky. Pod hradem se nachází obec Karlík s funkcionalistickým obecním úřadem a s pěkným kostelem sv. Martina a Prokopa, který stojí na místě románské rotundy, což svědčí o starobylosti místa. Pod kostelem jsme z Karlíku vyšli zase ven, naposledy upřeli své zraky na panoráma Hřebenů a polní cestou došli přímo k našemu cíli, pivovaru MMX, kde jsme spočinuli u zaslouženého piva a kusu žvance.







Vandr z Kutné Hory do Zbraslavic

27. listopadu 2017 v 21:06 | vítor
Nejhorší bylo se vůbec do Kutné Hory dostat. O státní svátek zřejmě lidé nikam necestují, takže dopravní společnosti omezují spoje na minimum. Výsledkem je úplně narvaný autobus do Prahy, který jede přes všechny vesnice 55 minut. Autem by to trvalo asi 20 minut. Dalším zážitkem byl přeplný vlak do Kutné Hory, který sice jel až do Brna, ale všichni jeli právě jen do Kutné Hory, protože téměř všichni cestující byli turisti. A kdo byl někdy vlakem v Kutné Hoře, dokáže asi pochopit zmatek desítek lidí, kteří neumějí česky a kteří ještě musí přestoupit na lokálku, která je přiblíží městu, protože hlavní nádraží v Kutné Hoře je daleko za městem. Lokálka pak všechny vyplivne u nádraží, které je v rekonstrukci, takže to celé zase vypadá moc lákavě. Najít pak blízko nádraží restauraci, kde je možné se 17. listopadu najíst, se také rovná malému zázraku.

Byli jsme rádi, když jsme se na památky Kutné Hory dívali spoza řeky Vrchlice. Tam totiž začínala naše cesta. Přes mostek pro pěší a zajímavým podchodem dostali jsem se k cestě, která vedla nad železnicí pod skalami, kde jsme objevili reliéf "skoroslánského rodáka" Jaroslava Vrchlického.





Měli jsme z těch míst nádherný výhled na Jezuitskou kolej a chrám sv. Barbory. Pak jsme došli na konec této stezky na předměstí a pokračovali jsme podél Vrchlice dále částí zvanou Na Hutích.




Tady se Vrchlice velice malebně zařezávala do skalního terénu. Na jejím toku zde stávalo mnoho mlýnů. Některé byly zbořeny, některé přestavěny, některé zrekonstruovány. Nad řekou se také nacházely štoly a na plošinách nad skalami starověká hradiště.




Prošli jsme okolo Velkého rybníka a pokračovali podél Vrchlice dál, dokud jsme ji po překonání starého kamenného mostu neopustili a nevystoupali na úroveň otevřené krajiny s poli, kudy jsme polní cestou došli do Malešova.




Malešov je městys s památkovou zónou, opravovanou tvrzí, pěkným barokním kostelem a barokními sochami, ale jinak je to vlastně vesnice. My jsme tam stihli navštívit ještě před začátkem šábesu židovský hřbitov, ale z památek uprostřed obce nemám jedinou fotku. Po ubytování v penzionu, shodou okolností vedle židovského hřbitova, jsme vyrazili posedět do pivovarské hospody. Vše zahalila vlhká mlhavá tma a nemělo smysl foti. Tak mám aspoň jednu rozmazanou fotku z pivovaru.




Druhý den dopoledne jsme rovnou z penzionu vyšli ven z obce a tak jsem opět neměl možnost vyfotit si místní památky. Cesta nás přes rovinatý hřbet vedla zpátky do údolí Vrchlice. Ta zde vytvořila velice malebné lesní údolí se skalami. Cesta vedla ke hradu Sion.





Sion je samozřejmě znám díky husitskému hejtmanovi Janu Roháčovi z Dubé, který i po uzavření Basilejských kompaktát pokračoval ve své odbojné činnosti, načež byl dobýván na Sionu, následně jat, dovezen do Prahy, kde byl mučen a nakonec popraven. Historiografie 19. století z něj udělala hrdinu. V oslavování husitských činů pokračovala jak historiografie prvorepubliková, tak i bolševická, takže Jan Roháč z Dubé je postavou známou a mnohokrát ztvárňovanou a připomínanou. Pod hradem na skále nad řekou je vytesána jeho podobizna. Samotný hrad jsou spíše vykopávky než zřícenina, ale budiž. Je to zajímavé tak jako tak...




U Sionu jsme opustili řeku Vrchlici, která nás příjemně překvapila mnoha pěknými zákoutími na svém toku. Ale vlastně jsme šli pořád proti směru jejího toku a ještě jednou jsme se s ní setkali. Zatím jsme došli do lesa, kterým jsme pak šli ještě několik kilometrů. Pěkné lesní partie byly doplněny viditelnými pozůstatky nedávné bouře Herwart. Lesem jsme došli až k rybníku Vidlák, kde jsme se ještě naposledy setkali s Vrchlicí, aniž bychom to v tu chvíli tušili.







Pak už nám zbývalo jen vyjít z lesa, projít vesnici Hetlín a dojít na dohled od Zbraslavic k židovskému hřbitovu. Už jsme sotva pletli nohama, ale hřbitov jsme si prohlédli a já jsem si ho zdokumentoval. Do Zbraslavic jsme dorazili řádně unaveni. Naštěstí nás čekal hotel v loveckém stylu s atmosférou jak ze starých anglických románů, s pohodlnými postelemi v útulném pokoji a dobrým pivem a jídlem v restauraci.



Svatováclavská dovolená - den třetí - Gotická pevnost na okraji Brd

12. října 2017 v 19:35 | vítor
Pro třetí den krátké dovolené jsem zvolil cestu na jihozápad, za město Hořovice, na okraj Brd, kde jsem chtěl nasbírat ještě nějaké ty houby a navštívit zříceninu hradu Valdek.

Ráno jsem cestou vyzvedl kamaráda Kamila, natankoval jsem benzín do nádrže vyschlé z předchozího výletu na Karlovarsko a vyrazili jsme po dálnici D7 a následně dálnici D5 vstříc krásnému, slunečnému dovolenkovému dni.

Valdek leží na ostrožně vybíhající z kopce Berance ve výšce asi 550 m.n.m. Do nedávné doby patřil do vojenského prostoru a vlastně nebyl přístupný. Dnes jsou na něm cedulky s nápisy Vstup zakázán, ale jak by se člověk mohl udržet, aby si neprohlédnul, co zbylo z kdysi mohutné pevnosti z 13.století. Na nádvoří se zrovna balila parta čundráků, kteří tu spali, tak jsme usoudili, že s tím zákazem to nebude tak horké. Pak už jsme měli klid, abychom hrad podrobně prozkoumali. Zachovala se mohutná bergfrítová věž z první fáze výstavby, zdi oddělující jižní a severní nádvoří a věž, a rozsáhlé části obvodových zdí.





Rozsáhlé území okolo dnešních Hořovic a dále do Brd vlastnil prastarý český rod Buziců, od něhož se odvozuje i známý rod Zajíců z Valdeka, který vlastnil nejen tuto na svou dobu velmi moderní pevnost, ale také nedaleký mladší hrad Žebrák. Valdek se pak stal rodovým sídlem Zajíců. Byl to typický gotický hrad s volně stojící bergfrítovou věží a rozsáhlým zpevněným předhradím na severní straně.




Na prvním nádvoří byla studna a hospodářské budovy. Do vnitřního nádvoří se dalo vstoupit pouze úzkým průchodem mezi hradební zdí a věží. Věž měla čtyři patra a byla přístupná pouze z ochozu přilehlé hradby. Její zdi mají tloušťku 360 cm. Hrad měl dva paláce, severní menší, do něhož se vstupovalo také pouze z patra a plnil tak obranný účel. Na jižní straně stál hlavní palác, čtyřpatrový s pavlačemi, obytný s velkým sálem s krbem. Nádvoří obklopovaly vysoké mohutné zdi.





Na Valdeku se nám moc líbilo. Škoda jen těch náletových dřevin, hrad by bez nich lépe vyniknul. Dlouho jsme s Kamilem zkoumali obranný systém a uvažovali, jakým způsobem se do hradu vstupovalo. Všechny potřebné informace jsme si dohledali později, z trosek hradu nebylo možné vše poznat. S Valdekem jsme se rozloučili pohledem na brdské lesy a sami jsme vyrazili do lesa nasbírat něco hub ve vrcholící houbařské sezóně.



Kostelíčky u Úštěka

8. října 2017 v 20:55 | vítor
Kalvárie je necelých 400 m.n.m. vysoký vrch na dohled od Úštěka nad obcí Ostré, který je známý především díky zdaleka viditelnému baroknímu areálu na jeho vrcholu, kterému se také říká právě Kostelíčky nebo Kapličky. Zatímco vrch je třetihorní neovulkanický suk patřící do Ralské pahorkatiny, tak stavby na vrcholu jsou až z počátku 18. století. Nechali je vystavět liběšičtí jezuité, v té době velice činní v osazování okolní krajiny barokními stavbami. Zde na Kalvarii to je křížová cesta vinoucí se po úbočí ze vsi Ostré, pak terasa symbolizující Getsemanskou zahradu, majestátní schodiště se sochami, dvě oddělené kaple na vrcholu a mezi nimi kaple Božího hrobu.

Celý areál byl donedávna ve velice špatném stavu, naštěstí byl zásluhou Společnosti pro obnovu památek Úštěcka zachráněn a je o něj i nadále pečováno. Občasné divadelní nebo hudební vystoupení zde musí mít úžasnou atmosféru. Z vrcholu je výborný výhled na Úštěk a okolí, přímo naproti se vyjímá impozantní hora Sedlo, na východní straně zase vyčuhuje hora Vlhošť.








Svatováclavská dovolená - den první - Úštěk

4. října 2017 v 21:21 | vítor
Město Úštěk jako by se dotýkalo hned čtyř různých krajin. Od jihu, Litoměřic a Polep, se táhne zvlněná zemědělská krajina, od západu hlídá Úštěk mohutná hora Sedlo, která patří do Českého středohoří, na severu vyčuhuje štíhlý švihák Ronov, který patří už do Ralské pahorkatiny, a nejvíc je město Úštěk zasaženo krajinou hlubokých údolí se skalami a borovicovými porosty, krajinou, jíž je zvykem říkat Kokořínsko, která ale zasahuje daleko na západ od Kokořína a na jejímž okraji leží právě Úštěk, vysoko posazený nad jedním z takových údolí na ostrohu nad potokem Loubním neboli Úštěckým.


Nad údolím potoka se vypínají známé Ptačí domky, dřevěné přístavby na zadních partiích domů, které připomínají ani ne tak ptačí hnízda jako spíš domečky vesničanů v himálajských nebo tibetských údolích.



Údolím se dojde pod židovský hřbitov. Židé žili v Úštěku už od 14. století. Hřbitov byl založen někdy v 15. století a několikrát rozšiřován. Během 20. století byl za obou totalitních režimů ničen, ale nakonec byl vůlí dobrých lidí zachráněn. Dnes je cesta k němu lemována panely s informacemi o dalších židovských památkách v severních Čechách, mnohdy zaniklých už brzy po zabrání Sudet nacistickým Německem, i v pozdějších desetiletích za režimu kounistického.




Zpátky do města lze dojít po hlavní ose, která se táhne celým středem města. Postupně minete novější zástavbu a areál chmelařství, který připomíná, že Úštěk byl v příznivějších časech chmelařskou velmocí, která exportovala i do zámoří. Pak přibývají malebné domky a pěkné městské domy z 19. století. Před vstupem do vnitřního města narazíte na plácek se synagogou.








Prý je to nejmenší synagoga ve střední Evropě, každopádně byla opět zachráněna jen díky aktivitě konkrétních lidí, protože už byla v naprosto dezolátním stavu, a je unikátní tím, že je postavena v prudkém svahu, takže z údolí vypadá jako obranná věž, přičemž ve spodním patře byla škola a byt kantora. Vedle synagogy stojí rabínský dům a z teras pod ní jsou další výhledy na úštěcký "Tibet".




V Úštěku se i moderní výstavba přizpůsobuje tradici, proto rekonstruované domy připomínají ty gotické, které patří mezi nejcennější památky Úštěka. Štítové domy stojí na severní straně náměstí a podávají přibližnou představu, jak vypadala menší středověká města. Naše představy bývají často ovlivněny pozdějšími renesančními a barokními přestavbami.





Náměstí, které se před vámi otevře, vévodí kostel sv. Petra a Pavla, majestátní stavba z druhé poloviny 18. století. Nechali ho vystavět liběšičtí jezuité na místě gotického kostela sv. Michala. Na výzdobě interiérů se podílel Karel Škréta, ale uvnitř jsem nebyl. Kostel je prý známý z některých filmů, které jsem neviděl, jako třeba Kolja nebo Rebelové.Vedle kostela stojí děkanství od Octaviana Broggia, litoměřického stavitele doby barokní.




Kdekoli směrem na jižní stranu k údolí můžete z náměstí odbočit do úzké uličky a přijít k vyhlídce do údolí nebo třeba do areálu bývalého hradu, který se dnes skrývá uprostřed budov, které se tváří například jako sladovna nebo jako měšťanský dům. Bývalému nádvoří vévodí pěkná bytelná středověká věž, zvaná Pikardská.





Východní část náměstí pokračuje řadou středověkých domů s podloubími se stylovou pivnicí, kde ale bohužel nevaří. V Úštěku bohužel nevaří skoro nikde. Duch Sudet se v Úštěku projevuje i v roce 2017, ač je město samo přemalebné. Před pivnicí stojí neobvyklý pomník. Je na něm pluh. Kdysi tu stával Josef II., ale přednost nakonec dostala památka na rakouského říšského poslance Hanse Kudlicha, který se výrazně zasloužil o zrušení poddanství v roce 1848. Po porážce revoluce byl nucen emigrovat a zemřel v roce 1917 ve věku 94 let v USA, jako poslední žijící z poslanců říšského sněmu z roku 1848, tedy 67 let poté, kdy pomáhal jako nejmladší poslanec sněmu změnit chod dějin.




Naproti pomníku můžete najít pamětní desku na domě, kde se narodil Dr. Klár, po němž je pojmenován pražský Klárov, pak okolo stylového biografu a novorenesanční školy sejdete k restauraci Na Růžku, která má otevřeno od čtvrtka do neděle, a protože je středa, tak si koupíte v bufetu, kde obědvá zrovna osm dělníků u celkového počtu dvou stolů, jitrnici a dva rohlíky a sníte to na náměstí na lavičce u kulturního domu, jedné z mála ohavných budov ve městě, koukáte po místních ženách, po krásných starých domech, na kostel, všechno dýchá takovou starosvětskou atmosférou, vy pak utřete švýcarák, kterými jste si krájeli jitrnici, do papíru od ní a jedete se podívat zas někam dál.



Expedice Anežka 2017 - část čtvrtá - Santini

20. srpna 2017 v 16:37 | vítor
Na závěr naší expedice jsme s kolegou Zdeňkem vyrazili za památkami vytvořenými nebo ovlivněnými stavitelem Janem Blažejem Santinim - Aichlem. Ten tvořil v první čtvtině 18. století a proslul stylem nazývaným barokní gotika. Jednou z nejznámějších památek na jeho mistrovství je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

K němu jsme také po asi dvaceti minutách došli a tady jsme zahájili svou denní dávku kultury. Tentokrát šlo o opravdové laskominy. Kostel sv. Jana Nepomuckého je skutečně krásná stavba, uměřená svou velikostí, nevypínající se pyšně k nebesům, rozkládající svou krásu do dokonalé symetrie, jejíž součástí je i ochoz s věncem kaplí okolo kostela, vynikající v každém detailu, který Santini promyslel. Posvátná geometrie je zde patrná všude. Prostor je klidný, meditační, esteticky vrcholně skvělý. Všude symbol hvězdy. Všemu prospívá i to, že kostel je přístupný pouze v rámci prohlídky celého areálu, takže zde nemohou volně pobíhat zvlčilí potomci upachtěných a rezignovaných matek a upocených, lhostejných fotříků, těšících se na zasloužené pivo. Všemu vévodila průvodkyně, která zahájila prohlídku před vstupní branou, přes ochoz a prostor před kostelem se dostala do kostela samotného. Perfektní, věcný výklad, příjemný zvučný hlas. Atmosféra místa. Horký den. Jazyk. Silný, fascinující zážitek. Santini byl prostě čaroděj.













Zajímavým detailem je to, že musely být z prostoru mezi kostelem a ochozem odstěhovány všechny hroby, aby mohla být památka zapsána na seznam UNESCO. Dobře je to patrné na srovnání starších leteckých záběrů s tím, co jsme viděli my - několik posledních hrobů, přičemž některé významné tam zůstanou.

Ze Zelené hory jsme sestoupili ke Konventskému rybníku a než jsme došli k zámku - bývalému klášteru, ještě jednou jsme se pokochali malebností poutního kostela.


Klášter zde byl založen pomuckými cisterciáky v polovině 13. století. Až do husitských válek prosperoval a s ním i celé okolí. Další dobré období zažívá v 17. a 18. století. Tehdy se na stavebních úpravách podílel i Santini. Přímo v areálu kláštera vystavěl vstupní část prelatury a konírny, podílel se na přestavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, který má dnes označení bazilika minor. Na stavebních úpravách kláštera se v té době podílelo více stavitelů, po Santinim například také věhlasný architekt a Santiniho vrstevník František Maxmilián Kaňka. Santini měl dále prsty ve výstavbě hospodářského dvora Lyra a tzv. Dolního hřbitova.




Sousoší Panny Marie s Ježíškem je pravděpodobně dílem sochaře Matěje Václava Jäckela z Horní Lužice.Ten je i autorem sochy anděla posledního soudu na Dolním hřbitově. Ten byl vystavěn roku 1709 podle Santiniho návrhu. Půdorys hřbitova má připomínat lidskou lebku. Hřbitov nebyl nikdy plně využíván a zřejmě se změní na lapidárium barokních soch. Není bohužel volně přístupný.



No a pak jsme se byli vykoupat v Pilské nádrži, pak se zatáhlo, přišla prudká přeháňka, kterou jsme strávili pod stříškou bufetu u piva a kávy, a pak jsme okolo kláštera přes lávku pro pěší s výhledem na barokní kamenný most se sochami osmi světců vydali zpět do města Žďáru strávit poslední noc v Hotelovém domě Morava.


Expedice Anežka 2017 - část třetí - Žďár

18. srpna 2017 v 21:26 | vítor
Hlavním turistickým tahákem a důvodem k návštěvě Žďáru nad Sázavou je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého a další stavby, na kterých se podílel Jan Blažej Santini - Aichel. Město Žďár vlastně celou svou existenci žilo ve stínu kláštera, který tu byl založen cisterciáky v polovině 13. století. Cisterciáčtí mniši přišli z již existujícího kláštera v jihozápadočeském Pomuku, proto i pozdější proměna Černého lesa na Zelenou horu. Klášter pozvedl úroveň celého kraje na česko-moravském pomezí. Začalo se zde využívat nalezišť železné rudy, vznikaly hamry a prováděla se kolonizace lesnatého a kopcovitého území. S rozvojem kláštera stoupal i význam městečka. Bylo založeno nové městské jádro okolo kostela sv.Prokopa, které dodnes patří k nejhezčím partiím města. Klášter i město upadly za husitských válek. Další rozvoj přišel až v 17. století., hlavně tedy po ukončení bojů třicetileté války. Po majetkových peripetiích nakonec klášter zrušil Josef II. Byl přestavěn na zámek a jeho posledním majitelem je v současnosti hrabě z rodu Kinských.


To už si ale město Žďár dávno žilo svým životem. Po druhé světové válce tu došlo k velkému rozvoji průmyslu. Dá se říct, že se tu symbolicky navázalo na činnost, která stála u zrodu hospodářského rozvoje tohoto kraje. Bohužel tento poválečný rozmach byl doprovázen typickými projevy tehdejší doby: rozsáhlými asanacemi, masivní výstavbou panelákových sídlišť a obchodních a společenských komplexů. Prostě z města máte pocit, že bylo postaveno v roce 1984.


V jednom takovém komplexu jsme se s kolegou Zdeňkem ubytovali. Jmenoval se Hotelový dům Morava a půvab 80. let nijak neskrýval. Jako nocležna a hygienické zařízení ovšem posloužil dostatečně. Okolo dalších budov podobného typu můžete projít přes celou jednu stranu náměstí. Další tři strany jsou hezčí a najdete tu i některé kvalitní budovy z různých období. Náměstí zdobí morový sloup a původně renesanční radnice, barokně upravená.





Za radnicí se nachází gotický kostel sv. Prokopa, krásná a vznešená stavba s 53 metry vysokou věží stojící na ostrohu nad řekou Sázavou. Okolo kostela a radnice jsou nejhezčí zákoutí města Žďáru. Stojí tu vedle sebe také sídla církevní a městské správy, fara a tvrz, využívaná rychtáři města.





Zajímavou památkou města Žďáru nad Sázavou je i hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který stojí blízko náměstí Republiky, vlastně přímo naproti hotelovému domu Morava, ve kterém jsme bydleli. Původně renesanční špitální kostel byl barokně přestavěn. Na úpravách se podílel i Santini, což souviselo s jeho prací pro žďárský klášter. Hřbitov okolo kostela je funkční a také kostel je využíván pro církevní obřady.




A tím se dostáváme opět k Santinimu. Ale výpravu skrz panelákový průtah městem směrem k Zelené hoře a dnešnímu zámku si nechám do dalšího, už posledního dílu postřehů k naší Expedici Anežka 2017. Zatím zajdeme se Zdeňkem do Café Bar Revolta, kde si dáme pár výborných piv z místního minipivovaru.

Expedice Anežka 2017 - část druhá - Přes zemskou hranici

10. srpna 2017 v 19:47 | vítor
Mezi Polnou a Žďárem jsme chtěli navštívit pár drobnějších památek a také město Přibyslav, ve kterém jsme ani jeden z nás nikdy nebyli. Dále hrad Ronov, kostnici ve Velké Losenici a funkční hamr na Sázavě.

V úterý bylo největší vedro z celého týdne a my jsme dopoledne strávili prohlídkou chladných místností Rabínského domu a synagogy v Polné. Okolo poledne jsme se ale za smrtícího horka přesunuli autobusem do Přibyslavi. Najedli jsme se v příjemné restauraci U Huberta, navštívili infocentrum ve dvoře městského muzea, kde jsme našli i památník obětem holocaustu za 2. světové války, a bleskově prohlédli náměstí se sochou sv. Václava i nejzajímavější památku města - kostel Narození sv. Jana Křtitele. Původně gotický kostel byl poškozen husity a v 18. století barokně přestavěn. Vedle kostela stojí 31 metrů vysoká věž, pozůstatek gotického opevnění města, a také mariánský sloup z roku 1998, je tedy jediným mariánským sloupem u nás vysvěceným ve 20. století.







Pak jsme se několik hodin váleli na přibyslavském koupališti, neboť nebylo možno dělat cokoli jiného. Z programu jsme vyřadili hrad Ronov, kam jsme se rozhodně nemínili v tom vedru táhnout. Místo toho jsme zamířili rovnou na vlakové nádraží. Cestou jsme minuli zámek, který patří už od 80. let hasičům, a také sochu Jana Žižky z Trocnova, pěknou, jezdeckou, trochu skromnější než je ta na pražském Vítkově. Také byla vlastně zkušebním odlitkem pro tu známou pražskou, protože jejím autorem je Bohumil Kafka, který se takto připravoval na realizaci svého velkého díla.


Vlakem jsme popojeli do stanice Sázava u Žďáru. Tam jsme měli domluvené ubytování. Po nezbytné sprše jsme se vydali na večerní průzkum obce a na pivo. Unikátem Sázavy je tradičně velký podíl evangelického obyvatelstva. Až do dob, kdy to stále byl důležitý statistický údaj, se k evangelické církvi hlásila asi třetina obyvatel obce. A zatímco katolíci měli léta ve vsi jen kapličku a kostel si staví až dnes, zajímavý, moderní, na okraji obce, tak evangelíci si postavili kostel už v roce 1785, tedy hned po vydání tolerančního patentu. U kostela je i evangelický hřbitov. Jinak hospodu mají v Sázavě pěknou.





Druhý den jsme vyrazili pěšky do Velké Losenice. Cesta vedla příjemnou, málo frekventovanou asfaltkou a my jsme mohli nerušeně filozofovat. To nám vydrželo až do rozlehlé a velké vesnice Velké Losenice. Tam nás jako první zaujala pamětní deska na jednom z domků, která nám odhalila jeden údaj z dob, kdy Karel Havlíček Borovský ještě nebyl na světě. Odpočinuli si a občerstvili jsme se na lavičce před samoobsluhou. Okolo obchodu panoval čirý ruch. Pozorovali jsme typologii místních žen, které tvořily většinu pozorovaného materiálu, snažili se odposlechnout nějaký ten dialektismus. Pak jsme volali na telefon paní, která nám měla ukázat kostnici u kostela. Paní jsme se nedovolali, ale nakonec jsme zjistili, že kostnice je otevřená a zamřížovaná a že je tak malá, že si ji bez problémů dostatečně prohlédneme i tak. Kostnice u původně gotického, několikrát upravovaného kostela sv. Jakuba byla postavena v 70. letech 18. století. Jsou zde uloženy kosterní pozůstatky obětí válek s Prusy, ale i obětí strašného hladomoru z druhé poloviny 18. století.







Z Losenice jsme pokračovali po červené turistické značce okolo místní dominanty, kopce Peperek. Kráčeli jsme po úzké asfaltce stoupající lesem k samotě Samotín. Cestou jsme potkali zajímavého zástupce místní fauny, zmiji obecnou.


Za Samotínem cesta začala klesat a my se ocitli na místě, které symbolizovalo starou zemskou hranici Čech a Moravy. V tu chvíli jsme tedy vstoupili na území Moravy.



Okolo nás se rozkládala malebná krajina Žďárských vrchů a my klesali prudce k řece Sázavě. Narazili jsme těsně nad řekou na skalní útvar se jménem Rozštípená skála. Je to puklý skalní blok, jímž se dá projít. Schladili jsme se tu v místě, kde se od řeky odpojoval náhon vedoucí k blízkému hamru. Pak jsme odpočívali u betonové hlavy mamuta, kterou vytvořil v roce 2006 žďárský sochař Michal Olšiak.





Asi půl kilometru od místa s mamutem se nachází velice speciální muzeum. Je to zachovaný hamr pod správou Technického muzea v Brně, takže jsou zde prohlídky s průvodcem a celé je to opravdu velmi zajímavé. Tomuto hamru se říká šlakhamr od německých slov pro ránu a kladivo, tedy jakési bouchací kladivo. Rozvoj hamrů souvisel s kolonizací tohoto území nově založeným cisterciáckým klášterem ve Žďáru. Kraj byl bohatý na naleziště železné rudy, kterou hamry zpracovávaly. V pozdějších dobách se z hamrů stávaly mlýny. Tak i z tohoto. Součástí expozice je historie těžby železné rudy a vývoje jejího zpracovávání, ukázka činnosti samotného kladiva, vodního kola a zemědělských strojů.







Pak jsme ještě prošli pod Štěnicí a z obce Hamr jsme se svezli autobusem do Žďáru.

Expedice Anežka 2017 - část první - Polná

7. srpna 2017 v 22:57 | vítor
Po našem loňském putováním částí Vysočiny jsme se letos s kamarádem Zdeňkem, takto váženým slánským středoškolským profesorem, rozhodli pokračovat poznáváním další části tohoto zajímavého kraje naší vlasti. Tentokrát se hlavním cílem naší výpravy stalo město Polná, známé jako dějiště tzv. hilsneriády, kdy byl z vraždy mladé venkovské dívky Anežky Hrůzové obviněn a nakonec na doživotí odsouzen člen místní početné židovské komunity Leopold Hilsner. Proti Hilsnerovi nepadl jediný přesvědčivý důkaz, přesto byl za doprovodu celonárodní antisemitské hysterie odsouzen, původně dokonce k trestu smrti, a vězněn celých 19 let. Po propuštění neměl zdaleka takovou podporu a přijetí, jaké se dostalo nedávno propuštěnému Jiřímu Kajinkovi.

Každopádně zmíněná nešťastná Anežka dala naší vlastivědné expedici jméno. Po Polné chystali jsme se dobýt Přibyslav a Žďár nad Sázovou, včetně menších míst v okolí. Ve Žďáru měla výprava vyvrcholit návštěvou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od slavného Santiniho, památky zapsané na seznamu UNESCO.

Ale vraťme se k Polné. Bylo by nespravedlivé toto město vnímat jen jako dějiště hilsneriády. Polná má bohaté dějiny, velké množství památek světských, církevních i židovských, příjemnou maloměstskou atmosféru, krásné ženy a přívětivé obyvatelstvo. Procházeli jsme městem a nemohli se nabažit genia loci, který nás obklopoval.

V letním horku jsme po několikahodinové cestě rádi odložili v místním infocentru naše batohy a vydali se na oběd do zámecké restaurace. Ta se nachází na nádvoří zámku, který byl původně mohutným středověkým hradem. Na zámek byl přestavěn pány z Hradce na konci 16. století. Další úpravy přišly za Dittrichsteinů.




Po obědě jsme se museli nutně projít, jinak bychom úplně odpadli. Bylo opravdu horko a my se těšili, jak se po procházce půjdeme koupat do rybníka Peklo. Vyrazili jsme ze zámku branou směrem ke Kateřinskému předměstí, kterému vévodí kostel sv. Kateřiny se hřbitovem. Krásná gotická stavba se vypíná vysoko nad městem a údolím říčky Šlapanky.


Šlapanku jsme pod Kateřinou překročili a vešli do lesa Březina. Nad námi se tyčil zalesněný vrch, my jsme směřovali úbočím kopce k silnici z Polné na Věžničku, kde se nachází místo vraždy Anežky Hrůzové a také symbolický hrob.



Po návštěvě tohoto smutného místa jsme pokračovali v prohlídce Polné. Viděli jsme opravenou, ale nefukční budovu měšťanského pivovaru, kde strávil část dětství Bohumil Hrabal. Pak jsme prošli úzkou uličkou na náměstí a pokračovali prohlídkou židovského ghetta. Návštěva synagogy a Rabínského domu nás čekala druhý den.




V Polné je všechno jen pár minut od sebe, tak jsme hned mohli zamířit ke hřbitovu s kostelem svaté Barbory. Cestou se nám ukazovaly krásné průhledy na město a na kostel Nanebevzetí Panny Marie na Husově náměstí.




Ještě nám zbývalo navštívit jeden hřbitov, a to ten židovský. Nachází se v místech, kde Šlapanka opouští Polnou a kde původně malá židovská komunita sídlila. Rozlehlý hřbitov s krásnými náhrobky patřil k vrcholům celé naší výpravy.






Když jsme se okolo klešteru, zachovaném úseku staré zemské cesty, vraceli okolo hradu do města, minuli jsme nádhernou secesní budovu, kterou jsem tipoval na elektrárnu (a měl jsem pravdu), okolo novogotického, ale původně gotického kostela svaté Anny se špitálem, zpět do infocentra pro batohy, měli jsme v nohách deset kilometrů. S úlevou jsme pak spláchli únavu, prach a pot na místním koupališti u rybníka Peklo.




Večerní procházka jen završila naše nadšení z Polné. Natrefili jsme na skupinku místních mužů, kteří nás přátelsky oslovili a vyzvali ke spolubesednictví. Strávili jsme s nimi několik příjemných hodin v družném rozhovoru, který jsme dobře cítili ještě druhý den ráno při probuzení na břehu Pekla. Přejeme všem polenským, ať se jim i jejich krásnému městu daří!

 
 

Reklama