Na cestách

Do Lískýho nejen za třemi mohykány

Pondělí v 21:35 | vítor
Do Lískýho jsme se jeli podívat na rozkvetlé vstavače vlastně přesně před rokem. Ale letošní jaro nabralo prudší spád, což se projevilo v rozbujelejší zeleni, ale také v pokročilejším stadiu květu vstavačů než jak tomu bylo loni touto dobou, kdy bylo celé jaro výrazně chladnější než to letošní. Letošní výpravu jsme také pojali jinak než jako "jen za vstavači" a udělali jsme si kolem Lískýho pěknou procházku. Ale první na řadě byla přece jen Líská stráň s rozkvetlou květenou. Aspoň jsme v květenu v květu doufali. Ale nejprve jsme se pokochali pohledem na obec Pozdeň malebně položenou v údolí Bakovského potoka a pak už nás cesta vedla na stráň.



Nejprve mě popletly krásně modře kvetoucí šalvěje. Okolo bylo i jiné kvítí, už odkvetlé třešně, další stromky a keře, ale vstavače nikde.







A pak jsem je uviděl. Tři poslední mohykáni se statečně tyčili v trávě. Barvy už vybledlé, květ usychající, ale dokazující přítomnost svého druhu v této lokalitě. Spokojeně jsme na chvíli spočinuli na malém paloučku. Pod námi se vlnila pole svažující se do údolí k potoku, nad námi vyrostla konstrukce telekomunikačního stožáru s vyhlídkovou plošinou.






Rozhledna se nám pak zjevila v celé kráse, když jsme vylezli na cestu vedoucí po náhorní plošině k lesu Spáleniště a dál nad Milskou stráň. Popadajíce a zároveň zatajujíce dech vystoupali jsme po 141 schodech do výšky 25 metrů, abychom se za stálého duetu větru s železem rozhlédli daleko po české krajině. A není výhled z této rozhledny vůbec marný! Ze snímků pořízených mobilním telefonem to není tak patrné, ale měli jsme krásný výhled na panorama Českého středohoří, a to i na jeho zálabskou, Verneřickou stranu, dále na vrchy Ralské pahorkatiny a dokonce na Hvozd v Lužických horách. Za Řípem byl vidět nejen Bezděz, ale i Ještěd. Na jihovýchodní stranu jsme za městem Slaný viděli vrtule větrných elektráren u Pcher. A na stranu Džbánu jen temně zelené, zdánlivě nekonečné lesy.




Zpět po cestě k Lískýmu a po plošině nad ním jsme došli k březovému háji, který vyrostl okolo kapličky nad studánkou známou pod jménem Královka. Na místě plném příjemné energie jsme na chvilku spočinuli a nechali se okouzlit tajemnou atmosférou místa.




Příjemně odpočinuti nasbírali jsme plnou tašku bezových květů, které se po nasušení budou hodit na podzimní nachlazení. Přes místa mých dětských her jsme se vrátili do vesnice. Domky přilípnuté ke skalkám pod strání přípomínají spíš Provence nebo Toskánsko než bramborářské střední Čechy. Nasedli jsme do auta a po hřebeni jsme pomalu sjížděli k Hořešovicím. K nádhernému výhledu do krajiny hrál Neil Young a bylo to jak hudba k závěrečným titulkům krásného filmu.



https://youtu.be/UhkzwdOpKC4

Rumburk a Loretánská kaple

Pondělí v 10:30 | vítor
V Rumburku jsme se stavili jen na skok před koncem víkendu při cestě z Krásné Lípy domů. Nikdy jsem tam vlastně pořádně nebyl, ale lákala mě k zhlédnutí zdejší Loretánská kaple, proto jsem si na Rumburk vyšetřil aspoň hodinu. Co víme o Rumburku? Kromě mediálně vděčných zpráv o problémech s romskou menšinou víme, že Rumburk býval výstavním a bohatým městem s mnoha památkami, továrnami, restauracemi a zábavními podniky. To vše se změnilo po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva. Z celého Šluknovského výběžku se stal vykořeněný a zapomenutý kraj světa. Téměř 30 let po pádu komunistického režimu se dá říct, že Rumburk vypadá celkem k světu. Na náměstí pěkný barokní sloup a opravené domy. Proběhl jsem okolo kostela sv. Bartoloměje a hledal hlavní cíl své cesty: Loretu. Moji společníci se zatím soustředili na kávu a dortík v cukrárně.






Rumburk je známý i jako místo konání vojenské vzpoury v roce 1918. Shodou okolností jsem šel kolem budovy, kde tato vzpoura vypukla. Dnes je tu škola.


Hlavním lákadlem ale pro mě byl kapucínský klášter s Loretánskou kaplí a kostelem sv. Vavřince. Loretánská kaple Panny Marie v Rumburku byla postavena na začátku 18. století významným rakouským stavitelem Johannem Lucasem von Hildebrandt. Na rozdíl od originální kaple v Italském Loretu není ta rumburská z mramoru, ale z pískovce. Jinak je přesnou kopií originálu a je to zároveň nejsevernější Loreta v Evropě, tím pádem asi i na celém světě... Loretánská kaple se ukrývá na nádvoří prostého barokního kapucínského kláštera a je obklopena ambitem s bohatou výzdobou a kaplemi. Před klášterem na balustrádě stojí barokní pískovcové sochy věštkyně Sibylly a starozákonních proroků od sochaře Franze Bienera.






Před prohlídkou kaple jsem si prošel celý ambit s bohatou výzdobou, mariánskou lurdskou kaplí a výstavou k obnově dalších barokních památek ve Šluknovském výběžku. V chodbě spojující ambit s kostelem sv. Vavřince mě zaujal obraz Poslední večeře Páně.




Dalšími zajímavými prvky v ambitu je kaple svaté Trojice, výklenek symbolizující Boží hrob anebo schodišťová kaple, která symbolizuje schody v paláci Piláta Pontského, kde Ježíš uslyšel rozsudek smrti ukřižováním. Podél těchto schodů i jinde v ambitu jsou pozůstatky zajímavé a expresivní sochařské a malířské výzdoby.







Interiér samotné Lorety je velice prostý a na oltáři stojí socha Černé Matky Boží Loretánské. Socha byla zhotovena v roce 1694 v Římě, požehnána papežem a v roce 1707 umístěna do rumburské Lorety. Tím moje prohlídka této výjimečné památky končí, ale já věřím, že se do Rumburka podívám znovu brzy. Celý kraj Šluknovského výběžku totiž stojí za návštěvu a objevování dalších zajímavých míst.

Poprvé na Lovoši

10. dubna 2018 v 18:26 | vítor
Lovoš je jedna z ikonických hor Českého středohoří. Spolu s nedalekými horami Milešovkou a Kletečnou tvoří typické panorama kuželovitých vrchů v centrální části pohoří. Lovoš je z nich jednoznačně nejnižší (Milešovka 837 mnm, Kletečná 706 mnm, Lovoš 570 mnm), ale působí stejně mohutně a nedobytně díky tomu, že vyrůstá přímo od hladiny Labe a mezi patou kopce a vrcholem je čtyřsetmetrový výškový rozdíl.


Celý tento výškový rozdíl jsme si pěkně vyšlápli. Nechali jsme auto v Lovosicích u zastávky a stoupali jsme vzhůru mezi chatami ulicí - jak jinak - Lovošskou. Za posledními domky se nám hora zjevila v celé kráse. Pokračovali jsme vzhůru příjemným stinným porostem listnatého lesa.





Po dvou kilometrech na nás vykoukl Košťálov a cesta se začínala zakrucovat do prudkých serpentin. Díky tomu jsme poslední kilometr stoupání překonali daleko rychleji než předchozí kilometry dva a za chvilku jsme byli na rozcestí pod vrcholem.


Na vrcholu Lovoše stojí turistická chata, kde mají točené pivo, pohledy a dokonce i poštovní známky, dále vyhlídková plošina na střeše chaty, ještě jedna menší plošina a památný kříž. A taky tam byla spousta lidí. Výhled by byl skvělý, kdyby nebyl opar, tak typický pro slunečné počasí v české kotlince.




Přímo pod Lovošem byly k spatření Lovosice s nádražím, chemickou továrnou, řekou Labe a Píšťanským pískovým jezerem, nad ním Radobýl, za nímž se schovávali naším pohledům Litoměřice.


Na severní straně byla k vidění část Verneřického středohoří na levém břehu Labe. Výhledu vévodila hora Varhošť.


K vidění byly samozřejmě i Milešovka, Kletečná, Hradišťany, Solanská hora a celá část Středohoří táhnoucí se směrem na Louny. Jen škoda toho oparu...



Tím, že jsme vylezli na vrchol Lovoše, ještě ale naše cesta zdaleka nekončila. Scházeli jsme na druhou stranu do vesnice Oparno. Cesta opět vedla příjemným lesem a na stráních se objevovaly první jarní kvítky. Za chvíli jsme byli hluboko dole pod vrcholem Lovoše.





Prošli jsme vsí Oparno pod zříceninou hradu, poté pod viaduktem železniční trati a u Černého mlýna jsme narazili na ohrádku s kozami.





Tady začínal úsek cesty, který vedl malebným Oparenským údolím Milešovského potoka. Tedy nejen malebným, ale i hojně navštěvovaným. I tak jsme si to užili. Cesta byla opravdu hezká a příjemná a šlo se dobře nám, dvounožcům, i našim čtyřnohým psím kamarádům.





Zúženou vozovkou jsme došli do Malých Žernosek, které leží na břehu Labe a ze kterých jsme měli zpět k autu posledního jeden a půl kilometru. I ten jsme šťastně zdolali a mohli si odvézt zážitek z pěkného jarního výletu zpět do Slaného.

Na Lipské hoře

6. dubna 2018 v 10:39 | vítor
Lipská hora je mohutný a výrazný trachytový masív v Českém středohoří, méně známý příbuzný Milešovky nebo Kletečné. S nadmořskou výškou 689 m.n.m. patří mezi deset nejvyšších vrcholů Středohoří. Je to hora s pozoruhodným asymetrickým tvarem, který zdáli může připomínat žraločí ploutev nebo také ženské ňadro. Na strmých svazích se nacházejí kamenná moře a suťové sesuvy.

K zahájení výstupu jsme zvolili vísku Lhota, která leží přímo pod monumentální horou, která zezdola působí nezdolatelným dojmem. Ze Lhoty je na vrchol 1300 m s převýšením více než 200 m. Cesta stoupá od vesnice po červené turistické značce vzhůru až do malého sedla, kde je u informační tabule odbočka přímo na vrchol.




Cesta k vrcholu stoupá velice strmě a připomíná spíš kamzičí stezku. Výstup nám dal pořádně zabrat a při zpáteční - neméně náročné - cestě jsem nevěřil, že jsem se na vrchol skutečně vyškrábal. Ale skutečně se podařilo a my jsme mohli vydechnout na vrcholu pokrytém skálou, která se deskovitě láme a vytváří schodovité stupně i pohodlné "lavice" k sezení. Několik minut jsem vydýchával výstup, než jsem se mohl začít kochat výhledem.





Výhled z Lipské hory není kruhový, je víceméně omezen na východ a jihovýchod, ale je nádherný. Můžete vidět nejen nejbližší vrcholy Středohoří jako jsou Hradišťany nebo Solanská hora, blízké zříceniny hradů Oltářík a Košťálov, ale i výhled do části Českého středohoří okolo Rané a Oblíku a daleké pohledy do rovin okolo řeky Ohře se solitérem Klapým - Házmburkem. Když se trochu vykloníte na severní stranu, tak můžete zahlédnout Milešovku.





Na vrcholu Lipské hory jsme strávili krásný čas. Obklopeni konejšivým lůnem přírody nabírali jsme sil z pomalu se k západu klonícího sluníčka i z čerstvého jarního vzduchu plného kyslíku. Osvěženi a nabiti energií rozloučili jsme se s touto nádhernou horou a vydali se sestupovat zpět do Lhoty k našemu zaparkovanému autu.


K soutoku Skalice s Lomnicí

5. dubna 2018 v 18:54 | vítor
Skalice je řeka dlouhá 52 km, která pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5km od pramene Lomnice, protéká Březnicí, až kam se jí říká Vlčava, už jako Skalice potom Mirovicemi a nedaleko Zvíkova spojuje své vody s Lomnicí.

Lomnice je řeka dlouhá asi 59 km, pramení v Brdech pod Třemšínem, vzdušnou čarou asi 1,5 km od pramene Skalice, až do Blatné teče jako Smolivecký potok, pak už jako Lomnice protéká Miroticemi a na svém asi 52 km (tedy sedmém říčním km, jak to má být správně) přijímá vody Skalice a nedaleko Zvíkova se vlévá do Otavy.

Pak poznejte, která je která, a zkuste si k tomu ještě vzpomenout, která protéká Mirovicemi a která Miroticemi. My jsme ale začali náš výlet ve Smetanově Lhotě, kam jsme dojeli autem. Tato úhledná jihočeská víska s rybníkem na návsi leží nedaleko Čimelic a je známá díky bývalému reprezentačnímu fotbalistovi Janu Kollerovi. Toho jsme ve vsi nepotkali a nikoho jiného také ne. Až dole u řeky za mostem starého pána s kolem, který se ptal, kam máme namířeno. Jistě to byl dobrý duch, strážce mostu. Magii místa doplňovala kaplička nad silnicí. Loukami podél řeky jsme došli do osady Podelhota, kde nás zvědavě pozorovala ovčí rodina.







Prošli jsme vískou a viděli dvě ženy. Vrátili jsme se k řece a pokračovali k Varvažovu. Před vesnicí jsme prošli okolo opuštěného mlýna.




Ve Varvažově je krásný barokní most, který chrání kaplička se sochou Jana Nepomuckého. Výhledu na Skalici si užíval i pan Baryn. Za Varvažovem jsme přes řeku museli přejít po mostě s hlavní silnicí od Mirotic na MIlevsko. Následovaly partie, kdy se řeka nořila hlouběji do lesa a zase vynořovala na loukách s tábory a kempy. Charakter krajiny se výrazně proměnil. Řeka vytvořila hluboké údolí se skalisky pokrytými jehličnatým lesem. Voda se prudce valila korytem pokrytým mnoha kameny a balvany.








Za rekreačním střediskem Avia jsme přešli na pravý břeh a brzy došli k soutoku obou brdských dvojčat. Místo nijak impozantní, ale pěkné. Chvíli jsme poseděli na pařezu a dopřáli si malou svačinu. Pak jsme se vydali proti proudu Lomnice směrem k Ostrovci. Krajina se zatím neměnila. Z jehličnatých lesů nad údolím řeky se mohlo každou chvíli ozvat ječivé vřeštění indiánských bojovníků toužících po skalpech bílých tváří a po Barynovi coby večeři. Leč nestalo se a my jsme se po necelých třech kilometrech vynořili z lesa.






U Ostrovce jsme toho mělo už docela dost, ale byli jsme teprve ve třech čtvrtinách cesty. Ta naštěstí neztrácela na své kráse a vedla nás nejprve podél mlýnského náhonu a pak podél řeky přes malebné louky.







Poslední dva kilometry jsme stoupali od řeky vzhůru kolem loveckého barokního zámečku Karlov. Nohy už nás nechtěli nést, ale nakonec jsme opravdu dorazili zpět na malebnou náves s rybníkem ve Smetanově Lhotě a za horšícího se počasí jsme vděčně zasedli do čekajícího Citroenu.




Louštín - nebe a stromy

21. března 2018 v 17:29 | vítor
Vrch Louštín je druhým nejvyšším vrcholem ve Džbánu. Zvláště výrazně je patrný z hlavní karlovarské silnice mezi Řevničovem a Krušovicemi. Z Krušovic je na něj také nejprudší výšlap. Naopak nejjednodušší cesta na něj vede od řevničovského nádraží schovaného v lesích. Tak jsme šli dnes i my. Zpět z vrcholu Louštína do Maxovy obory a přes Kluk k nádraží. Dnes to snad ani nebylo o tom, kdo nebo co je nejvyšší, nejbližší nebo nejvzdálenější. Dnes to bylo o prudkém jarním slunci, o azurově modré obloze, o zasněžených cestách a o nádherných stromech. Buky, duby, sosny, modříny i smrky se tyčily k té modré obloze jako kdyby na ni chtěly dosáhnout a do té šmolky se celé ponořit. Tak i my jsme se opájeli nebeskou modří a vděčně nastavovali své tváře slunečním paprskům. První jarní výlet se vydařil!
















Na Bilichově jako na Šumavě

21. března 2018 v 10:13 | vítor
Všichni už čekali jaro a my jsme si naplánovali výlet na brdský Olymp - Plešivec. Ale páteční kalamita trvala i v sobotu ráno a měnila plány asi nejen nám. Do toho se ještě na autě rozbil stěrač a my jsme si netroufali zapojit se do hromadných bouraček cestou okolo letiště a dál na Beroun. Zakoupili jsme nový stěrač a vymýšleli náhradní řešení. Lesy okolo Bilichova přišly nám jako vhodná varianta výletu, kterého jsme se nechtěli vzdát hnáni potřebou chodit přírodou.

Než jsme dojeli k zichoveckému pivovaru, přestalo sněžit. V pivovaru nám nedali na odpoledne rezervaci, neboť měli úplně plno. Ale ani to nás neodradilo. Následovala řádná přezouvací příprava a mohli jsme vyrazit.



Prošli jsme okolo několika místních pamětihodností a přišli do sousedního Bilichova. Tady jsme se napojili na modrou turistickou stezku a sešli do údolí Zlonického potoka k bilichovským rybníkům. Tam jsme značku opět opustili a vydali se po lesní cestě proti proudu potoka. Čerstvým sněhem zapadaná cesta, rybníky pokryté ledovou pokličkou a nad nimi jehličnany pocukrované sněhovým popraškem, to vše vytvářelo dojem, že jsme se vydali na túru po Šumavě a ne okolo nám notoricky známého Bilichova na okraji středních Čech.











Na chvilku jsme se zastavili u odpočívadla na rybníkem. Cedule pravila, že se tomu zde říká údolí Gotthard. Nikdy předtím jsem to neslyšel, ale proč ne. Bud tu nechal podpis a šlo se dál.





Cesta vedla hlouběji do lesa a stále výše proti proudu potoka. Bilichovské údolí je známé výskytem ohrožených druhů rostlin jako jsou třeba kýchavice černá, okrotice červená a dlouholistá nebo hnilák smrkový. Nakonec jsme se dostali na plošinu, ze které vede několik cest. Můžete odbočit na Dřevíč, Žerotín, po Zámecké cestě k Bilichovu nebo na druhou stranu na Bor. My jsme došli k rozcestí U křížku a po krátkém uvažování jsme zvolili cestu vedoucí od tabule popisující rozcestí U tří pánů, kterou jsme se chtěli dostat přímo do Zichovce. Nacházeli jsme se v tu chvíli blízko pramene Zichoveckého potoka a scházeli jsme lesem do jeho údolí zvaného též Smradenské.







Další údolí, další přírodní památka, další vzácná květena. Lesy okolo Bilichova a nedaleké džbánské stráně patří k nejzajímavějším lokalitám v širším okolí Slaného. Poskytují životní prostor mnoha formám života a nám lidem umožňují nad svými krásami žasnout a jimi se nechat poučit. Navíc se tu dobře chodí. My jsem došli do osady Samotín a les se s námi rozloučil velkou boulí. Zpátky k pivovaru jsme došli v podstatě přesně na novoluní.



Pěší trasa měřila okolo 14 kilometrů a je naznačena body v mapce.

Českou Sibiří, Českým Meránem

25. února 2018 v 9:33 | vítor
Když jsme z autobusu vystoupili v Miličíně, městečku na hlavní trase z Prahy na Tábor a Budějovice, tak to bylo jasné. Přímo u silnice stojí známý motel Česká Sibiř. Blíže k našemu cíli, k dvojměstí Sedlec - Prčice, jsme se dostali na území, kde se asi dají použít obě pojmenování místní krajiny. Jak k tomu došlo? V roce 1907 použil termínu Česká Sibiř spisovatel Jan Herben jako názvu svého fejetonu. Název sám nevymyslel, ale zpopularizoval ho. Pojmenování kraje mezi Benešovem a Táborem odráželo místní klimatické podmínky. V kopcovitém kraji s vrcholy okolo 700 m.n.m. bývala vždy tuhá zima s vysokými sněhovými srážkami. Sedlecko -Prčicko patří do této oblasti okrajově. Pro okolí tohoto dvojměstí se vžil termín Český Merán. Termín vymyslel profesor táborského gymnázia Václav Křížek někdy na konci 19. století. Údajně mu krajina kolem Sedlce - Prčice připomínala krajinu kolem italského Merana.


Tím jsme se vypořádali s termíny, v restauraci jsme se vypořádali s gulášem a smaženým vepřovým jazykem a mohli jsme vyrazit. Čekal nás výstup na zamlženou horu Kalvárie, která se vypíná nad Miličínem. Cesta vedla okolo místního hřbitova a brzy jsme potkali první zastavení křížové cesty. Na vrchol kopce nebylo ani kilometr, i tak jsme se pěkně zadýchali. Naše kondice nejsou v nejlepších stavech. Křížová cesta má 14 zastavení a byla vybudována v roce 1796. Na vrcholu hory stojí kaple Utrpení Kristova. Moc hezké místo na procházku s výhledem na městečko a okolí. Pokud tedy zrovna není taková mlha, jakou jsme tam zažili my.






Poté jsme sešli k zamlženému lomu na kámen, okolo kterého byly staré polorozpadlé cedule se zákazem vstupu, ale přímo pod jednou tou cedulí vedla turistická značka. Cesta pak vedla zasněženým lesem až k silnici blízko obce Třetužel.



Tady jsme si pomohli malou nábližkou, ze zelené jsme sešli na modrou značku a ponořili se do ticha přírody, z jedné strany okraj lesa s mokřinami a břízami, z druhé rozsáhlý lán, ze kterého na obzoru vyčuhovala věžička jednoho z mnohých místních posedů. Bejlí na okraji cesty bylo pokryté jinovatkou a nehybnost stavu věcí narušovaly jen tmavé tečky srn prchajících před čímkoli do bezpečí lesního porostu. Vše naplňoval mrazivý bělavý klid. Postupně jsme sešli do údolí Mastníku, který je zde ještě malým potokem, daleko menším, než jak jsem ho poznal loni v Sedlčanech. Všeobecnou pohodu narušil nález mrtvé veverky na silnici. Měla, chudinka, rozbitý čumáček, asi ze srážky z autem. Odklidil jsem ji ze silnice. Život všeho živého končí smrtí.





Přešli jsme přes železniční trať, po které jsme se chystali druhý den vracet do Prahy. Přejezd přinesl slabé náznaky civilizace reprezentované několika domy, nádražíčkem a vzdálenou vesnicí, kde ovšem hospoda nebyla, jak nám prozradil místní informátor. Proto jsme pokračovali dál a přišli na pěkné rozcestí u vesničky Řikov. Dali jsme pauzu a vyhlíželi další cestu. Průběžně sněžilo, teplota byla okolo nuly, všude byl sníh. Čekal nás přechod ještě jednoho zalesněného hřbetu o nadmořské výšce 588 m a poslední úsek do Prčice.




Zpestření jsme potkali v osobě chlápka řídícího felicii uvnitř plně naloženou dřevem. Zastavil a ptal se nás, jestli nevíme, komu patří les na protějším vztahu. Ujistili jsme ho, že nemáme nejmenší tušení, neboť jsme turisté a jdeme do Prčic. Ani se moc nepodivil a ochotně nám začal vykládat, kudy máme jít. Jeho verze se shodovala s naší, proto jsme ho uznali za spolehlivý zdroj a přátelsky se s ním rozloučili. Na okraji lesa před vískou Vískou jsme odbočili do vrchu a došli k pěkné prosté bíle natřené kapličce, tam se cesta sváděla a přes obec Kvašťov s ukázky lidové architektury jsme zmoženi dorazili do Prčice.






Prčice je známá především díky slavnému pochodu, který se pořádá od roku 1966, a také díky písničce, kterou k pochodu složil Ivan Mládek. Pochodu je věnovaná socha škrpálu na náměstí. Mě ale také zajímalo, jak je to s tím skloňováním. Ta nebo ty Prčice? Podle profesora Profouse a jeho veledíla Místní jména v Čechách je prčice starý tvar jednotného čísla pro femininum od slova prk, podobně jako vlk - vlčice atp. Samotné slovo prk znamená kozlí smrad, Prčice bylo příjmení nebo přezdívka, možná posměšná, to slovo je dost expresivní. Tak tedy v Prčici. V městečku, které má slavnější minulost než přítomnost, jak o tom svědčí téměř hektarové trojúhelníkové náměstí s radnicí s cimbuřím, několika sochami a pomníky a monumentálním kostelem sv. Vavřince. Proti tomu je kontrastní informace, že v samotné Prčici žije jen něco víc než 500 obyvatel. V celém dvojměstí se všemi připojenými osadami jsou to necelé tři tisíce lidských jedinců. Na chvilku jsme se složili v příjemné hospodě na náměstí, které je věnováno nejslavnějšímu místnímu rodákovi, mýtickému zakladateli rodu Vítkovců a pěti větví, které se z něj vyvinuly, Vítkovi z Prčice. A pak už jsme se šli ubytovat na zámek.





Zámek Prčice vznikl v renesančních dobách přestavbou tvrze. Současná podoba je klasicistní a velice úhledná. Zámek koupil za první republiky ing.Hásek, ředitel Škodových závodů. Pak ho ukradli komunisté, ale potomkům ing. Háska patří zámek i dnes. A pod pečlivým vedením pana správce poskytují ubytování v cenové relaci běžného penzionu. Prostorný pokoj s pohodlnými lůžky a horkou sprchu jsme uvítali s nadšením. Stejně tak jsme byli nadšeni interiérem zámku. Odpočinuli jsme si a vyrazili na pivo.






Místní minipivovar se jmenuje - jak jinak - Vítek z Prčice, ale leží v Sedlci. Prčici od Sedlce odděluje most Karla Burky z roku 1815. Karel Burka byl významným měšťanem, který se zasloužil o rozvoj Prčice několika investicemi včetně výstavby tohoto mostu, což ho nakonec úplně zruinovalo. Tak aspoň má v Prčici most a ulici. V Sedlci na náměstí je kostel sv. Jeronýma, těch v Česku moc není. Ale sněžilo a byla už tma, tak bylo lepší zapadnout do hospody než řešit kostely a jejich zasvěcení. Sedlcký pivovar se důsledně věnuje Vítkovcům. Jeho součástí je i muzeum věnované tomuto rodu. Při vstupu do restaurace stojí dřevěný rytíř a stěny jsou zdobeny středověkými výjevy ze života tohoto slavného rodu. Jinak pivo bylo dobré a jídlo výborné. I cestou z pivovaru do zámku stále sněžilo.




V neděli nás čekalo asi 6 kilometrů čerstvě napadaným sněhem. Rozloučili jsme se s Prčicí a už jsme se brodili polňačkou k židovskému hřbitovu. Ten byl zbudován v polovině 19. století, pak ho čekaly těžké časy, ale dnes je rekonstruován a vydává svědectví o lidech, kteří tu s námi v české kotlince žili několik staletí. Bylo teplo, vlhko, nám se mlžily brýle a telefon odmítal s pomocí navigace. Za vesnicí Mrákotice nám stačilo přejít zalesněný kopec Kosí a sejít do údolí na vlak. Trošku jsme sešli z cesty, ale vlak jsme nakonec stihli, přežili i útrpné čekání v Benešově a dorazili do svých domovů.






Zimní výlet za kamennými řadami

1. ledna 2018 v 13:54 | vítor
"To jsou ty naše hora!" hrdě prohlašuje Krakonoš v podání Františka Peterky ve známých pohádkách. Když my, Slaňáci, chceme něco takového prohlásit, tak jedeme do Džbánu. Možná geomorfologický celek Džbán, který se dělí na Ročovskou vrchovinu a Řevničovskou pahorkatinu, vůbec neznáte. Upřímně, ono by to málokoho napadlo i z těch Slaňáků a po optání by vás automaticky posílali ke známé vodní nádrži v Praze Šárce. Ale Džbán se svými rozlehlými náhorními rovinami, hlubokými údolími mezi nimi, kde se schovávají zapomenuté vesničky s opukovými domy a stodolami, se svou červenou jílovou půdou, chmelnicemi a také lokalitami se vzácnou květenou je nepřehlédnutelným prvkem v krajině na pomezí středních a severozápadních Čech, který má své kouzlo, respektive lépe řečeno má svá kouzla. Jedním z takových kouzel zahalených závojem tajemství jsou kamenné řady na plošině zvané Rovina. Jsou mnohokrát zmiňovány a diskutovány a novější z informačních tabulí u kamenných řad je neváhá určit za zbytky kultovního místa. Kamenů zde prý bylo mnohem více než dnes a tvořily řady a kruhy podle astronomické orientace a pomáhaly tak dávným zemědělcům určovat termíny polních prací.


My tohle všechno nemůžeme vědět, můžeme si to jenom myslet a můžeme si vlastně myslet cokoli. Fakt je ten, že v okolí se nachází desítky dalších velkých kamenů, které složením neodpovídají opukovému podloží. Některé se našly pod svahem Roviny, jiné na dalších místech okolo. U nedalekých vesnic Nečemice a Kluček se pak vyskytují další, méně známé kamenné řady.

My jsme ale jeli vlastně na výlet. Vlak z Loun byl úplně narvaný a my měli obavu, že celou dobu budeme trávit s touto obrovskou skupinou turistů. Ale správně jsem odhadoval, že Louňáci vyrážejí na každoroční ukončení roku na hrad Pravdu. Ta leží jen přes údolí od Roviny a je to také zajímavé, ne-li přímo záhadné místo. Také jsme přes Pravdu měli původně jít, ale zkoumáním plochy s kameny jsme strávili tolik času, že se na Pravdu nedostalo.

V Domoušicích tedy všichni vystoupili a my jeli ještě jednu stanici na nádraží Mutějovice. Tam jsme opustili hořící vlak a začali stoupat na Rovinu. Ač nedaleko od okresních měst Loun a Rakovníka, připadali jsme si skutečně jako v horách. Namrznuto, nasněženo. V kopci nás předjel traktor. A Rovina je opravdu lautr rovina.







Pak jsem se nějakou dobu věnovali průzkumu řad a kamenů. Objevili jsme Pegas a na něm si ověřili, že řady jsou skutečně orientovány v přesné linii od severu k jihu. Pak jsme ještě hledali Gibbon a po okraji srázu došli k hájovně na křižovatce cest. V malebných zimních výjevech tu postávali v ohradě koně.










Cesta nás pak vedla okolo hradiště, jehož význam nebyl nikdy zcela objasněn. Obrovská plocha zhruba 8 hektarů možná nikdy nebyla osídlena trvale a mohla zde být nějaká kultovní souvislost s nedalekými kamennými řadami. Valy hradiště jsou stále dobře patrné. Prudkým svahem plošiny jsme se pak dostali dolů na silnici do údolí mezi Rovinu a Pravdu.



Vrch Pravdu se zříceninou středověkého hradu jsme tedy nedobývali. Vyfotil jsem si ho ze silnice k Pnětlukám. Za Pravdou bylo vidět vzdálenější plošinu Okrouhlík nad Hřivicemi, kde bylo také nalezeno hradiště, a úplně vzadu vrchy Českého středohoří - Oblík a Srdov.



Po úzké silničce jsme obcházeli Pravdu a pak scházeli k Domoušicím. Terén Džbánu nutí vlak, aby dělal velké oblouky, a to jsme právě mohli spatřit na vlastní oči. Podešli jsme viadukt a přímo před sebou jsme měli Domoušice s nádražím. Nad Domoušicemi se tyčil hřbet Roviny, kde jsme se nacházeli ještě před asi hodinou.



Na nádraží v Domoušicích jsme se setkali opět se skupinou, která byla na Pravdě opékat buřty. Jeli jsme stejným vlakem i zpět. Ještě než přijel, stihnul jsem si vyfotit Karlštejn za tratí. Pak už tedy vlak a pivo v Lounech. Vydařený výlet!

Z Černošic do Dobřichovic

28. prosince 2017 v 10:55 | vítor
Autem se dostanete od vlakové stanice v Černošicích do pivovaru MMX v Dobřichovicích - Letech za nějakých deset minut, ale my jsme si to dali pěkně pěšky nejprve prudkým výstupem vysoko nad údolí Berounky a trasou přes Třebotov a Vonoklasy. Druhý vánoční svátek se opět ukázal jako ideální termín pro vyčištění hlavy a vytrávení přetížených útrob. Vstávání za tmy ještě před sedmou hodinou nebylo příjemné, ale cestou vlakem jsme se všichni probrali a zkonsolidovali. Za okny vlaku se střídaly mlhy se září vycházejícího slunce, červánky a stopami po letadlech na nebi. Po dvou přestupech a dvou hodinách dorazili jsme do Černošic. Cesta od stanice vede vlastně hned prudce vzhůru. Až na vrchol Kulivé hory nad Třebotovem činí převýšení skoro 200 metrů na dvou a půl kilometrech. V Černošicích jsme minuli barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, pomník obětem války a pak už jen stoupali a stoupali vzhůru.





Na rovinatém vrcholu Kulivé hory se nachází židovský hřbitov z konce 18. století, který patřil k židovské obci ve Zbraslavi, ale byli zde pohřbíváni židé z dalekého okolí. Oproti informacím na internetu probíhá na hřbitově postupná obnova, vztyčování a restaurování náhrobků a hřbitov je tak při vší bídě, která postihla celé evropské židovské osídlení během 20. století, v docela slušném stavu.



Třebotov je ves s rybníkem a obecním úřadem na návsi, ale také s hezky rekonstruovanou středověkou tvrzí a novorománským kostelem z 19. století.








Za Třebotovem jsme pokračovali pěknou krajinou okraje Českého krasu. Sešli jsme do údolí potoku Majorák k rybníku Pekárek, kde jsme věnovali házením kamínků na zmrzlou vodní plochu fascinováni akustickými efekty, které jsme touto činností byli schopni vyvolat. Nad Pekárkem jsme přešli silnici a začali stoupat. Asi kilometrové stoupání bychom zvládli bez jakýchkoli problémů, kdyby nebylo masivního polomu, který nám z cesty udělal adrenalinovou opičí dráhu. I s tím jsme se ale popasovali a byli jsme odměněni pěknými výhledy z vrchu Homole nad údolí Berounky na hřbet Hřebenů s nepřehlédnutelným vysílačem na Cukráku.








Okolo Vonoklas je vyhlídek více, nám se je ale podařilo úspěšně minout a došli jsme právě do Vonoklas. Tam nás zaujala nefalšovaná roubenka a statek na návsi a také kaple sv. Václava s pseudoladovským betlémem. Posvačili jsme a pokračovali v cestě.






Cesta nás pak vedla mezi loukami do malebného Karlického údolí, které bylo ve středověku střeženo hradem Karlík, ze kterého zbyly jen terénní náznaky. Pod hradem se nachází obec Karlík s funkcionalistickým obecním úřadem a s pěkným kostelem sv. Martina a Prokopa, který stojí na místě románské rotundy, což svědčí o starobylosti místa. Pod kostelem jsme z Karlíku vyšli zase ven, naposledy upřeli své zraky na panoráma Hřebenů a polní cestou došli přímo k našemu cíli, pivovaru MMX, kde jsme spočinuli u zaslouženého piva a kusu žvance.







 
 

Reklama