Na cestách

Výlet do Krušných hor a do Oseka

19. září 2018 v 9:47 | vítor
Obrovská hradba Krušných hor prudce se tyčících nad západočeskými pánvemi umožňuje výletníkovi dvě možnosti. Buď nastoupat několik stovek výškových metrů na pěti šesti kilometrech a pak pokračovat náhorními pláněmi za svým cílem anebo najít způsob, jak se dopravit někam nahoru, pak zvlněnou krajinou postupovat až k velkému zlomu a tam sejít dolů do krajiny. Naše skupinka o počtu tří osob zvolila druhou možnost. Lýtka a achillovky sice večer pořádně bolely, ale - aspoň pro mě - pořád to bylo snesitelnější než stoupat zezdola nahoru. Ale nepředbíhejme. Nejprve jsme se do Krušných hor museli nějak dostat.

Ranní sobotní autobus ze Slaného nás vyplivnul na jakési dvouproudové magistrále s tramvajovou tratí uprostřed a s moderním obchodním centrem u křižovatky. Jmenuje se to tam 1. náměstí a je to v Mostě. Pár desítek kilometrů a jste v jiném světě. My jsme se tu ale nijak nezdržovali a pokračovali tramvají do Litvínova. První tramvajová trať mezi Mostem a Litvínovem byla postavena už v roce 1901. Už tehdy byla elektrická. V 50. letech a potom při stěhování města v letech 70. byla trať upravována a přemisťována. My jsme jeli úsek 1.náměstí - Litvínov, nádraží, který měří asi 13 km. Pro mě to byl velký zážitek.





V Litvínově jsme za prudké přeháňky přestoupili na autobus a vyvezli se pěkných pár set výškových metrů až k přehradě Fláje. Tady začala turistická část naší cesty. Fláje jsou vodní nádrž postavená v roce 1963. Její hráz je unikátní pilířovou hrází. Přečetl jsem si, co to je, ale stejně to nevím. Okolo nádrže jsme se dostali až do míst, kde stávala vesnice Fláje. Vesnici i nádrži dal jméno Flájský potok, německy Flöha. Z vesnice, která tu stála od 14. století, byli po válce vysídleni Němci, nakonec byla vysídlena úplně, zbořena a zatopena. Na místě bývalé návsi jsme se rozhlíželi po krajině, která vypadala jak krajina někde v povodí Yukonu. Krásnou scenérií jsme pokračovali pláněmi dál.










Došli jsme k silnici, po ní prošli přes bývalou obec Vilejšov, pak jsme u obrovské hromady odřezků kůry ze silnice zase odbočili a směřovali k Vlčí hoře. Několikakilometrový úsek byl poměrně namáhavý, protože se šlo táhlým a v závěru i poměrně otravným stoupáním celou dobu do vrchu. Pak jsme ale dorazili pod Vlčí horu a na zahrádce penzionu na Dlouhé louce jsme si dali pivo. Počasí, které do té doby sekalo dobrotu, se lehce pokazilo.




Za drobného deště jsme za penzionem zahájili klesání k městu Oseku. Otevřely se nám výhledy na České středohoří. Brzy jsme ze silnice sešli na starou vylámanou cestu. Stojí u ní mnohasetletý buk a vede ke hradu Rýzmburku.




Rýzmburk, dnes zvaný i hrad Osek, je mohutná středověká pevnost, postavená pravděpodobně králem Václavem I. a spravována do konce 14. století rodem Hrabišiců, jehož původ je zahalen v mlhách věků. Hrad byl tak rozsáhlý, že byl dokončen až po několika desítkách let. I dnes je to velice rozsáhlý areál a dochované části dávají obraz toho, jak hrad v celé své kráse vypadal. A vše se dá navíc nastudovat na kvalitně vyvedených cedulích lemujících cestu od města k hradu.








V Oseku ve směru od hradu Oseka se projde městskou částí zvanou Hrad Osek. Pak jsme minuli nějaká vodní díla a k našemu překvapení i skokanské můstky. Na samém okraji města u železniční trati Most - Moldava stojí smutný památník na tragickou událost. Na dole Nelson III. Došlo v roce 1934 k obrovskému výbuchu a následné sérii dalších výbuchů. Při tragédii zemřelo celkem 144 lidí a měla samozřejmě další sociální a psychické následky. Působivý pomník znázorňující staré rodiče zahynulého horníka je z roku 1935 a je dílem sochaře Karla Pokorného.





A pak už Osek. Ubytovali jsme se v kempu, který se honosí titulem nejlepšího kempu v kraji za minulý rok, ale my jsme si to nemysleli. Následovala návštěva dvou pivovarů, jednoho restauračního a jednoho klášterního. V jednom jsme se výborně najedli a v druhém strávili skvělý večer. Do kláštera jsme zaskočili ještě před odjezdem a já jsem si za světla mohl vyfotit krásné barokní budovy v areálu. Klášter byl hybatelem zdejšího dění už od konce 12. století, kdy se zde usadili cisterciáčtí mniši vyhnaní z jiného kláštera jakýmsi zlým feudálem. Klášter měl pestré a dramatické dějiny To už ale byla naše rozlučka s výletem do Krušných hor a do Oseka. Byl čas nasednout na motoráček do Mostu a vrátit se domů.





Výprava po Karlovarce V. - Zámecký park v Krásném Dvoře

2. září 2018 v 11:35 | vítor
Obec Krásný Dvůr se známým zámkem s neméně známým zámeckým parkem leží nedaleko Podbořan, tedy od Karlovarky už pěkných 20 kilometrů, ale my jsme se chtěli vracet po sedmičce okolo Loun, takže je vlastně všechno v pořádku. Jenom, že jsme měli v plánu místo seladonského courání po parku navštívit ještě několik hřbitovů, které jsou v tomhle koutu české země hodně zajímavé, ať už se jedná o hřbitovy německé nebo židovské. Jenže ještě jakžtakž snesitelné sobotní počasí se v neděli proměnilo ve žhavou výheň a my jsme neměli na to, abychom chodili vyprahlým Podbořanskem po polních cestách a prolézali křoviska na neudržovaných místech posledních odpočinků lidí, kteří se jen pár let po sobě postupně stali osobami nežádoucími, ba co víc hrubě perzekuovanými. Místo toho jsme po snídani na náměstí v Podbořanech vyrazili seladonsky courat do parku. Na náměstí v Podbořanech stojí kulturáček někdy z pěrestrojkových dob a také se tam volně válí skupinka velice zajímavých kamenů.



Pak už jsme ale zamířili do nedalekého Krásného Dvora. Výstavní zámek si nechali postavit Černínové z Chudenic podle návrhu F.M.Kaňky. My jsme ale do zámku jít nechtěli. Prohlédli jsme si plastiku od Kryštofa Kintěry a zamířili do parku.



Park byl založen koncem 18. století jako jeden z prvních krajinářských parků u nás. Jeho rozloha je zhruba 100 ha. Co se týče zastoupení stromů, najdeme tu přes 100 druhů dřevin. Roste zde řada prastarých dubů, buků, lip, jírovců, platanů, javorů a olší. Nejvýznamnější je Goethův dub , jehož věk se odhaduje na 1000 let a patří tudíž mezi nejstarší stromy v Čechách. Jeho torzo stojí pod zámkem u rybníka.






Park doplňuje několik romantických staveb. Nejstarší z nich je Panův templ, který má podobu antického chrámku s klasickým tympanonem na čtyřech jónských sloupech v průčelí. Nad vchodem a okny jsou tři štukové reliéfy znázorňující Pana, řeckého boha lesů, pastvin, stád a lovců, podle něhož je letohrádek pojmenován. Naproti ve svahu býval umělý kaskádovitý vodopád.


Další drobnou stavbou v parku je malebný gloriet.


Na konci rovné cesty zvané Mílovka stojí mohutný obelisk vysoký 26 metrů. Stojí zde na oslavu rakouského vítězství v jedné z bitev napoleonských válek. Tento typ nadšení pro věci vlastenecké je nám už poněkud cizí.




Nad dnes nefunkčím jezírkem a umělou jeskyní stojí další romantická stavba - osmiboký Čínský pavilon. Ve vrcholu jeho střechy byly umístěny zvonkohry, které zpříjemňovaly návštěvníkům pobyt v pavilonu.


Skutečně unikátní stavbou je Gotický templ. Stavba sloužila od počátku jako vyhlídka a později také jako připomínka úspěšného generála Karla Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem u Lipska v roce 1813. Jeho pískovcová socha od sochaře Josefa Maxe z roku 1847 byla umístěna v interiéru stavby. Jako vyhlídka slouží templ i dnes, lze vylézt po úzkém točitém schodišti na vyhlídkovou lávku. My jsme tak ale neučinili. Gotický templ je výrazným prvkem v horní části parku, kde je velká plochá louka sloužící dnes jako golfové hřiště.



Po parku jsme nachodili zhruba 5 kilometrů. V úmorném vedru nám to docela stačilo. Procházka byla osvěžujícím a estetickým zážitkem. Navíc díky rozloze parku nehrozí ucpání prostoru turistickými výpravami. Teď už ale byl čas ukončit celou expedici v pivovarské restauraci v Žatci a návratit se domů.

Výprava po Karlovarce IV. - Valeč

2. září 2018 v 9:30 | vítor
Dalším zajímavým místem v okolí hlavní silnice z Prahy na Karlovy Vary je Valeč. Malebnému městečku se spoustou památek vévodí nádherný zámek. Ve Valči se zdá, že se zastavil čas, ale památky bylo nutné hlavně opravit, takže naopak se tam v posledních letech zase čas trochu rozběhl. Atraktivita celého prostoru vynikne při pohledu z protějšího vrchu, kde byla obnovena křížová cesta.


Dominantou Valče je zámek. Impozantní budova prošla mnoha přestavbami z původně pozdně gotického hradu přes renesanční a barokní podobu až do podoby dnešní. Posledním majitelům byl zámek zabaven hned po válce a pak se tu střídala mládež korejská i česká, až zámek v 70. letech vyhořel. S opravami se začalo až po pádu bolševického režimu a pokračuje se v nich dodnes.



Zámek obklopuje park s mnoha zajímavými prvky, ač často již zaniklými nebo zatím neobnovenými. Jedná se například o teatron - bývalý amfiteátr, letohrádek, kaskádový vodopád, samozřejmě množství krásných stromů a také barokní sochy z dílny Matyáše Bernarda Brauna.






K zámku patří i kostel, tedy kostel stojící mimo obec, aby šlechta nemusela chodit na tytéž křesťanské bohoslužby jako prostý lid. Kostel Nejsvětější Trojice je dílem italského architekta Giovanniho Antonia Biana Rossy a byl postaven ve 20. letech 18. století. Zašlá památka byla obnovena teprve před pár lety. Pod kostelem stojí fara neboli dům zámeckých kaplanů. Vizuálně se pěkně s kostelem doplňují. Vedle kostela ještě stojí sloup Nejsvětější Trojice. Je dílem dvou výjimečných osobností - stavitele Františka Maxmiliána Kaňky a sochaře Matyáše Bernarda Brauna.





Městečko samotné leží dole pod zámkem, přímo na náměstí musí být ze zámku pěkný výhled. Zástavba městečka je rozložena kolem trojúhelníkovitého náměstí s kostelem sv. Jana Křtitele a v okolních uličkách. Valeč je od roku 1992 městskou památkovou zónou, na náměstí jsou pěkně opravené domy. Kostel je původně gotický, poté zbarokizován a roku 1708 k němu byla přistavěna hranolová věž se šindelovou střechou.



Od roku 2006 se pořádá ve Valči každé léto víkendový festival Povaleč. O Valči se více ví a má větší šanci nalákat více turistů. Je to boj o přežití jako každý jiný. Fakt je ten, že pokud se procházíte tímhle kouzelným místem sami bez stovek festivalových účastníků, tak si ho užijete asi nejvíc.

Výprava po Karlovarce III. - Zaniklá vesnice Skoky

1. září 2018 v 16:41 | vítor
Skoky jsou to místo, odkud pochází známé rčení o "panence skákavé". Nejprve obyčejná vesnice na Žluticku, která zde pokojně žila od středověku a která s koncem 2. světové války měla 134 obyvatel, 28 domů, dva hostince, faru, školu o obchod. V roce 1717 se začalo se stavbou kaple, do které byla získána kopie obrazu Panny Marie Pomocné z bavorského Passova. Tento obraz okamžitě začal provádět zázraky a místo se rychle stalo vyhlášeným. Začala se množit zázračná uzdravení, kroupami nedotčená pole a další zázraky. Po řádném prošetření komisí se započalo s přestavbou kaple na kostel. Z kostela se pak velice rychle stalo vyhlášené poutní místo. A Panna Maria ze Skoků - tedy panenka skákavá se stala pojmem po celé západní polovině Čech. Vše samozřejmě končí v polovině 20. století. Prudké změny, jaké Evropa mnoho století nezažila, zasáhly i život v českých vesnicích osídlených německým obyvatelstvem. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno. V roce 1950 už zde bylo pouze 43 obyvatel. Poslední ránu dala Skokům výstavba Žlutické vodní nádrže. Tím byla zrušena cesta ze Skoků do Žlutic a z vesnice se dalo dostat pouze do Údrče a ke karlovarské silnici. Do Žlutic je to nyní po silnici 15 kilometrů, před výstavbou nádrže to bylo po staré cestě asi 6 km. Ve Skokách zůstala po roce 1969 již jen jediná obyvatelka, paní Marie Holešová, která odmítla vesnici opustit. Žila zde úplně sama asi 13 let, než tragicky zahynula v místní studni. Tuto smutnou událost připomíná křížek u studny. Od roku 1982 byly tedy Skoky už úplně pusté. V posledních deseti letech o opuštěné Skoky začalo pečovat občanské sdružení. Zahájily se opravy kostela, začaly se konat akce podporující oživení Skoků jako poutního a turisticky atraktivního místa jako zpřístupnění kostela, konání prohlídek, koncertů atd. Tato činnost určitě nese své plody. Když jsme dorazili do Skoků my, bylo tam docela dost lidí, otevřený (a právě zavírající bufet) v sakristii, otevřený kostel s výstavou jak starých fotografií, tak výtvarných děl mladých umělců. Skoky už nejsou tak mrtvé jako byly do konce minulé století. A je to dobře. Místo má velice silný genius loci a určitě stojí za návštěvu.

















Výprava po Karlovarce II. - Chyše

27. srpna 2018 v 19:35 | vítor
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.
Další naší zastávkou bylo městečko Chyše. Chyše je tedy vlastně městem, ale žije tu asi šest stovek obyvatel, tak se člověk trochu zdráhá slovo město použít... Chyše leží nad řekou Střelou, která ji odděluje od Rakovnické pahorkatiny a zároveň na dohled čedičové stolové hory Vladař. Nejznámější památkou je tu zámek. K němu patří pivovar. A protože jsme věděli, že na prohlídku zámku nemáme čas ani náladu, zamířili jsme rovnou do pivovaru.


Za pivovarem mě zaujala zajímavá oprýskaná kostelní věž. Zjistili jsme, že patří ke kostelu Jména Panny Marie a že ke kostelu se vlastně nedostaneme, protože je propojen s mohutnou budovou, která se nedá obejít. Zpětně jsem dohledal, že jde o bývalý klášter zrušený za Josefa II. Takže původně gotická stavba s několika přestavbami po několika požárech. Zchátralá, dnes opravována.




Tento kostel ale není v Chyši jediný. Na východním okraji města je hřbitov a na něm Kostel Povýšení svatého Kříže (nebo též Zvěstování Panny Marie), krásná raně barokní bazilika. V současné době snad zachráněná. Celý okres Karlovy Vary (a Chyše je jeho nejvýchodnější obcí) je totiž znám obrovským množstvím památek v dezolátním stavu. Ani skoro třicet po změně režimu, který památkám nepřál (respektive přál jen těm vybraným) není tato oblast ještě stále ve stavu, kdy bychom mohli říct: "Ano, zde je civilizace!"


Radnice v Chyši není nijak zajímavá a nejlepší je vyfotit si ji se sluncem za její věžičkou. Ale hned za radnicí jsme se dostali do míst, kde bylo židovské ghetto a synagoga. Kdysi malebnému seskupení domků ve svahu nad rybníkem vévodila klasicistní synagoga s věžovitou střechou. To vše je dávno zničeno.... synagoga se zachovala jen jako torzo.






Kde byla synagoga, byl i židovský hřbitov. V Chyši byly dokonce dva. Ten nový je úplně zničený, byl zlikvidován a zaorán do pole. Ten starý dnes vypadá jako nevyužitá parcela. Nenajdete na něm totiž vůbec nic, co by připomínalo hřbitov. Vždyť ani seniorka, kterou jsme oslovili, neměla potuchy, kde by hřbitov, na který se ptáme, mohl být: "Za padesát let, co tu bydlím, jsem o tom neslyšela!" Ještě starší paní stojící vedle ní vypadala, že ani dokonce neví, kde je a co se děje. Až mladý místní viking s vousy spletenými do copánků nám pomohl s lokalizací. Ano, bylo to to prázdné místo s dvěma vzrostlými lipami, jak jsme si mysleli... Ze Žižkova náměstí jsme se k němu dostali přes malebný Husí plácek.




Do Chyše se ještě určitě vrátím. Spolu s nedalekým Vladařem je tam ještě co k prozkoumání, hlavně starý německý hřbitov u barokní baziliky, která nám z dálky zářila na cestu.

Výprava po Karlovarce I. - Schillerova rozhledna v Kryrech

27. srpna 2018 v 18:44 | vítor
Víkend v polovině srpna jsme s kolegou strávili autovýpravou po silnici č. 6 z Prahy na Karlovy Vary a návštěvou několika zajímavých míst v jejím okolí.

První zastávkou na trase byla rozhledna v Kryrech. Kryry jsou městečko nedaleko jesenické křižovatky na hranicích čtyř krajů. Obyvatelstvo tu bývalo víceméně německé, takže není divu, že rozhledna, kterou se kryrští občané rozhodli vybudovat na kopci nad městem, byla pojmenována po Friedrichu Schillerovi. (Snad nemusím vysvětlovat, kdo byl Friedrich Schiller, ale právě já jsem byl svědkem toho, že se v útrobách rozhledny u Schillerova reliéfu zastavila skupinka slušných Čechů: "Hele, nějakej Šiler. Kdo to je?" "To nevim, tady píšou dramatik a spisovatel." "Aha...")


Rozhledna nevšedního vzhledu byla postavena podle projektu vídeňského architekta Aloise Kaisera v letech 1905-06 na památku stého výročí úmrtí oblíbeného německého básníka. Stojí na strategickém místě přímo nad městečkem a nad kostelem Narození Panny Marie. Rozhledna byla zrekonstruována na počátku 21. století. A je to jedině dobře, je to opravdu velice zajímavá stavba a zřejmě i oblíbený turistický cíl, neboť za půl hodinu, kterou jsme zde strávili, se tu vystřídala spousta lidí.



Rozhledna má ochoz ve výšce 10 metrů a vyhlídkovou plošinu ve tvaru písmene U ve výšce 22 metrů. Sama rozhledna je ještě o 5 metrů vyšší. Je z ní výhled jak na samotné Kryry se zemědělským okolím s typickou půdou "červenkou", tak na okolí: Rakovnickou pahorkatinu na jihu, Skytalský vrch a Doupovské hory za ním na severozápadě.





Za lepšího počasí by určitě bylo vidět i České středohoří a plošiny Džbánu. Každopádně tato rozhledna stojí za zastávku.

Ze Skalné do Soosu

23. srpna 2018 v 16:16 | vítor
Pěším výletem z městečka Skalná, které už neleží v Ašském výběžku, k rezervaci Soos jsme zakončili pochodovou část naší výpravy. Vsadili jsme na postupné zkracování denních tras a vyplatilo se nám to. Po jedné třicetikilometrové a jedné dvacetikilometrové trase jsme naše putování zakončili trasou desetikilometrovou. I tak nám horké počasí dalo docela zabrat a do města Kynšperku, kde jsme měli zamluvené ubytování, jsme dorazili solidně vypraženi.

Přitom ráno na přestupu ve Františkových Lázních poprchávalo a lehce napršeno bylo i ve Skalné, kam jsme autobusem z lázeňského města dorazili během čtvrt hodinky. Nejprve jsme navštívili hřbitov s kostelem sv. Šebestiána a pak jsme se soustředili na hrad Vildštejn.






Vildštejn patří k nejstarším hradům na dnešním území České republiky, je zmiňován už ve 12. století. Byl postaven jako vodní hrad ve stylu štaufské hradní architektury. V jeho držení se vystřídalo několik tehdejších místních šlechtických rodů. Později byl k hradu přistavěn i zámeček. Po druhé světové válce objekt chátral. Na začátku 21. století ho koupil nový soukromý majitel, rekonstruoval, vybudoval restauraci a další služby a atrakce a zpřístupnil hrad veřejnosti. My jsme si prošli nádvoří, dali si polívku, na prohlídku jsme nešli a pokračovali dál okolo ohrádky s místními domestikovanými čerty.




Jen malý kousek od Skalné je Starý Rybník. Malá vesnice s dominující budovou zámku a přilehlého dvora. Zámek byl postaven po požáru hradu na začátku 19. století a dnes je nevyužívaný. Pod zámkem stojí na strategickém místě mezi dvěma rybníky zřícenina onoho gotického hradu, který vyhořel. Je to velice romantické a fotogenické místo.



Cesta pak vedla mezi poli k vesnici Vonšov, kde jsme si odpočali na chladných schodech kapličky zasvěcené Panně Marii. Kaple se tvářila jako barokní, ale je z roku 1926. Odpočinek jsme trávili politologickými hovory.



Za Vonšovem jsme potřebovali přejít železniční trať Luby - Cheb a dojít k Soosu. Nebylo to daleko, ale i tak jsme lehce zakufrovali, kdy cesta, na mapě existující, končila plotem obory. Šťastně jsme však z pomocí stírání rosy na kolejích došli na cestu vedoucí k nádraží Nový Drahov a tím i ke vstupu do rezervace a hlavně k bufetu s chlazenými nápoji. Předtím jsme ale objevili ještě jednu trať, také vlakovou, ale s daleko užším rozchodem kolejí. Trať sloužila nedalekému dolu na jíl a dnes je turistickou atrakcí.



Nejprve jsme s nadšením uvítali dobře vychlazeného Krušnohora, ale pak už jsme se věnovali Národní přírodní rezervaci Soos. Toto divné slovo pochází z chebské němčiny a znamená "močál". Je to vlastně vyschlé slané jezero s evropským unikátem - křemelinovým štítem. Přes území se přechází po dřevěném chodníku.





Z jezera je nyní rozlehlé rašeliniště a slanisko, kde z tzv. mofet vybublává oxid uhličitý. Také tu vyvěrají minerální prameny, jako například Císařský pramen.






Nebo pramen Věra, jehož nasládlá chuť prozrazovala vysoký obsah hořčíku. Stezka má asi 1200 metrů a je to skutečně nevšední zážitek. Malý kousek krajiny a jak unikátní! Návštěvou Soosu jsme ukončili náš třídenní program na Ašsku a Chebsku a na poslední noc jsme se přesunuli do města Kynšperku.




Ašským výběžkem k Trojstátí (a pár slov o Aši)

20. srpna 2018 v 18:06 | vítor
Druhou výpravu v Ašském výběžku jsme naplánovali k místu, kde se stýkají tři historické země. Čechy, Sasko, Bavorsko. Ale nejprve jsme se chtěli trochu projít po Aši, protože město nám svou strukturou připadalo trochu záhadné. Před válkou tu žilo přes 30 000 lidí a bylo to bohaté centrum textilního průmyslu. Po válce, odsunu a dosídlení se počet ustálil na dnešních asi 13 000 lidí. Kdo vyrůstal a žije v typickém středočeském královském městě, tak bude v Aši překvapen. Dnešní hlavní náměstí se jmenuje Masarykovo, na jedné straně je nefukční obchodní dům Prior, na druhé straně přes křižovatku jsou dva supermarkety, benzinka a komín, který tu zbyl po zbourané továrně. Prostor volně a neuzavřeně přechází v Poštovní náměstí s muzeem v budově bývalé hasičské stanice a s pěknou kašnou se třemi lipany, kteří jsou symbolem města minimálně od 17. století. Dlouhou hlavní ulici od nádraží lemují staré výstavní domy, často s novými plastovými okny a sociálně slabším obyvatelstvem, střídají se s rozsáhlými prolukami, pak zase s novou zástavbou z 90. let. Je to pěkný kočkopes. Divoký západ. Během 60. let bylo v Aši zbouráno velké množství starých domů, které byly nahrazeny panelovými domy. Vzniklo tak množství sídlišť rozmístěných všude po městě. Zbouráno bylo také původní centrum, které jsme objevili, když jsme šli na autobusovou zastávku s názvem Aš, Sídliště. Nad nově upraveným náměstím se sochou J.W.Goetheho se tyčí historická radnice. Ještě výš nad ní stával kostel. To byla asi nejvýznamnější památka Aše. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Ašska byl kostel po celá staletí luteránský, stejně jako naprostá většina místních obyvatel. Katolický kostel sv. Mikuláše se dochoval, ten starý evangelický vyhořel v roce 1960 při opravách. Nad místem, kde stával, stojí socha Martina Luthera, jediná v České republice. Martina Luthera najdeme zpodobněného i na zdi místní knihovny.










Pak už jsme tedy na zastávce Aš, Sídliště sedli na autobus a jeli do nejzápadnějšího města České republiky, do Hranic. Moc jsme se tam nezdrželi. Nad náměstím se tyčil evangelický kostel, ale jinak nás nic nenutilo zde prodlévat. Tady chcíp pes, řekly seniorky klábosící před krámem. Řekl jsem jim, že jsme si to mysleli, a vyrazili jsme za město. Cestou jsme minuli repliku smíčího kříže těsně u rohu jednoho z paneláků. Nad městem jsme v nadmořské výšce 628 mnm přešli silniční obchvat a pokračovali podél pastvin k zaniklé obci Trojmezí.






Trojmezí je jednou z osad, které zanikly po roce 1945 a nikdy nebyly úplně dosídleny, a to hlavně kvůli těsné blízkosti státní hranice, která byla brzy neprodyšně uzavřena. Ves měla nepravidelnou zástavbu bez návsi a a patřilo k ní několik osad v okolí a mlýny na hraničním potoce Rokytnici. Celkem tu žilo asi 1000 obyvatel. Nás cesta dovedla na místo, kde stojí památníky obětem války v roce 1866 a první světové války. Na fotografii na vedle stojící informační ceduli je vidět za oběma památníky škola. Dnes toto místo stojí uprostřed pastviny.


Podél lesíka jsme došli až na cestu směřující přímo k bodu, kde se stýkají tři země. Cestou jsme minuli pojízdnou pozorovací budku, památku na časy železné opony a pak jsme měli k hranici už jen tři kilometry.




Je to zvláštní představa. Jdete úzkým pruhem země, vlevo za potokem je Bavorsko, vpravo za potokem je Sasko. V nejužším místě je šířka pásu české země 300 metrů! Cesta schází k potoku Rokytnice. Zde jsou znatelné ruiny jednoho z bývalých mlýnů, kousek od nich je studánka, kde místní brávali vodu, nad ní stojí dřevěný Perun, který zde působí jako pěst na oko.




A pak už Trojstátí! Prostor je to poměrně velký, s upravenou plochou s několika odpočívadly na české straně, s mnoha informačními tabulemi a hraničními kameny, u kterých se fotili cyklisté ve svých pestrobarevných dresech. Mně se ale podařilo vše vyfotit bez jediného cyklisty! Je to nepopiratelně zajímavé místo s atmosférou. Chvilku jsme tu poseděli a vyrazili na zbytek cesty do německého města Hofu.





Pár desítek metrů za hranicemi je hrob neznámého vojína. Člověk si u toho uvědomí, že i Němci mají neznámé vojíny. Pak jsme opustili údolí Rokytnice a vystoupali do volné krajiny. Cestou okolo sklizených polí, případně přímo přes ně, když najednou nebyla ta cesta, která na mapě byla, jsem si připadal jak uprchlík poslaný alžírskými úřady na patnáctikilometrový pochod přes Saharu. Úplně vypraženi jsme vítali věž kostela v Regnitzlosau jako spasitelku. Ale ani tam útrapy nekončily. Není třeba zabíhat do detailů, byli jsme po marných pokusech Regnitzlosau opustit vysušení jak slanečci. Jak ostatně jinak... Nakonec jsme po nějaké době, osvěženi nápoji a krátkým spánkem v parčíku na Postplatz, odjeli autobusem do Hofu.




Wikipedie píše, že kvůli geografické odlehlosti a drsnému klimatu se Hofu a jeho okolí přezdívá "Bavorská Sibiř". Jinak je to docela pěkné okresní město s asi 45 000 obyvateli. Stihli jsme si projít hlavní třídu, které vévodí mariánský kostel se dvěma vysokými věžemi. Ochutnali jsme místní pivo, já jsem si vyfotil kostel sv. Vavřince, kde mě zaujala dřevěná socha Martina Luthera, ve které je včelí úl. Pak jsme už zamířili na nádraží, kde jsme zplaveni a vyčerpáni spočinuli v klimatizovaném vlaku, který nás vyplivnul zase zpátky v Aši.







Na nejzápadnější západ

17. srpna 2018 v 18:51 | vítor
Ašský výběžek je kout, kam nikdo moc nejezdí. Nás s kolegou lákal i právě proto. A také kvůli zajímavé historii, v mnohém odlišné od "klasických" Čech, kvůli německému spiritu i po mnoha desetiletích zde patrnému a v neposlední řadě i kvůli přírodě. Pár slov o samotném městě Aš si necháme do dalšího příspěvku. Teď se vydáme z města přímo nahoru na kopec Háj, což byl nejvyšší bod, který jsme v Ašském výběžku navštívili, a zároveň je to nejvyšší vrch české části pahorkatiny Smrčiny.

Na vrchu s nadmořskou výškou 758 m stojí kamenná věž zvaná Bismarckova rozhledna. Byla vybudována podle návrhu architekta Wilhelma Kreise a otevřena roku 1904. Po vzniku republiky už nebyla oficiálně nazývána Bismarckovou. Ze zajímavě řešené věže se schodištěm obepínajícím vnitřní tubus, výklenkovými okny v jednom patře a ochozem ve druhém je krásný výhled do celého širokého okolí, na město Aš i na rozhlednu Schönburgwarte na vrchu Großer Kornberg. Než se ale z Aše na rozhlednu dostanete, tak projdete okolo památníku Friedricha Ludwiga Jahna, zvaného otec gymnastiky, tedy takového německého Tyrše, a také památníku věnovanému německému básníkovi Theodoru Körnerovi.






Z Háje jsme se přes les, kde dodnes straší, dostali do vesnice Podhradí. Ta má jeden primát. Stojí tu nejstarší evangelický kostel na území bývalého Rakouska - Uherska. Majitelé ašského panství, rod Zedtwitzů, totiž přestoupili v polovině 16. století na luteránství, a protože Ašsko mělo výjimku z Obnoveného zřízení zemského, nemuseli Zedtwitzové ani jejich poddaní přijmout po porážce českého stavovského povstání katolickou víru. V kostele se tak sloužilo podle evangelického obřadu až do konce druhé světové války, kdy bylo původní obyvatelstvo odsunuto. Kostel Dobrého pastýře je zajímavou památkou s bohatě zdobeným interiérem, který jsme ale bohužel neviděli. Kostel se opravoval a řemeslníci kroutili hlavami, když jsme se optali, jestli se nemůžeme podívat dovnitř.




V Podhradí býval také hrad. Jmenoval se Neuberg a byl to nejzápadnější hrad na českém území. Neubergové byli loupeživí rytíři, na které si musel posvítit sám Karel IV. Hrad potom přešel do rukou Zedtwitzů, kteří si hned vedle něj začali stavět zámek. Hrad i zámek s pivovarem postupně vyhořely a ze všeho zbyly jen ruiny a štíhlá bergfrítová věž hradu. Od kostela k ní přicházíte bývalou zámeckou zahradou. Je to pěkné místo na posezení a krátký odpočinek.




Okolo podhradského hřbitova jsme pokračovali příjemnou krajinou s pastvinami. Prošli jsme několik osad a dostali se na kraj obce Krásná. Krásná a malebná byla krajina všude kolem. Vzrostlé, letité stromy na pastvinách prozrazovaly, že takhle se zde hospodařilo už za původních majitelů. Z dáli jsme si prohlédli také vrch Háj, na kterém jsme ráno začínali naši pouť.








V Krásné jsme byli asi v půli cesty a občerstvili jsme se lahvovým Braníkem, který v potravinách U Viktora vytáhla vietnamská paní prodavačka z chlaďáku pod pultem. Tedy podpultové zboží. Byli jsme v ukrutném vedru za Braník rádi. Odtud už vedla přímá cesta přes bývalou obec Újezd k hranicím a nejzápadnějšímu bodu České republiky (a celého Slovanstva, jak trefně poznamenal kolega). Cesta vedla po silnici malebnou alejí.






Újezd byl vysídlen ještě před oficiálním odsunem hned po válce. Obec byla srovnána se zemí - nepočítalo se, že bude dosídlena. Dnes je zde pietně upraven hřbitov a také je tu obnovený památník obětem první světové války. Od památníku lze přehlédnout prostor, kde vesnice stála. Jen stromy a terénní úpravy dávají odhadnout, jak byla obec v krajině umístěna.






Odtud už bylo na hranici jen pár stovek metrů. Scházeli jsme do údolí potoka a začínali si připadat jako v Králi Šumavy. Poslední úsek k nejzápadnějšímu bodu vede úzkou cestičkou. Samotný bod není příliš atraktivním místem, ale má svoji atmosféru. Na německé straně je rybník a u něj chata.






Přes můstek přes potok asi 700 metrů od nejzápadnějšího bodu jsme přešli na německou stranu. V úmorném vedru jsme došli do městečka Rehau, kde jsme sice neviděli nic zajímavého, ale ve vietnamském imbißu jsme si dali na závěr chlazené pivo a unaveni a spokojeni jsme pohodlným a klimatizovaným vlakem odjeli zpět do Aše.

Na čaji v Dobrušce

25. července 2018 v 16:09 | vítor
Na závěr našeho severovýchodočeského víkendu jsme si s kolegou zajeli do Dobrušky na ranní nedělní čaj. Dobruška je přiměřeně malebné město, které je u starších lidí známé tím, že se tu narodil František Vladislav Hek, který byl pro mistra Jiráska vzorem pro literární postavu F.L.Věka, kterou zpopularizoval oblíbený tv seriál ze 70. let. My jsme se na rodnou chaloupku vlastencovu podívat nešli, ale na náměstí je dům, kde Hek bydlel. V roce 1904 tady dvě neděle bydlel i TGM.


Dominantou náměstí je radnice z poloviny 16. století s věží vysokou 45 metrů. Vyhlídkový ochoz je ve výšce 30 metrů. Vyfuněl jsem na věž, zatímco kolega si dával dole v restauraci nejen čaj, ale i pivo, jak pak vyšlo najevo. Z věže je krásný výhled na náměstí i okolí města.




Z obrázků je dobře vidět i druhý významný prvek na náměstí - mariánský sloup z roku 1733. Panna Marie je na něm obklopena čtyřmi postavami - sv. Václavem, sv. Janem Nepomuckým, sv. Františkem Xaverským a sv. Floriánem. Sloup byl postaven v době protireformace na znamení toho, že Dobruška je katolickým městem.




Severozápadně z náměstí vede Kostelní ulice a vede ke kostelu. Ten je zasvěcen sv. Václavu, byl postaven v gotických dobách, barokně přestavěn a po požáru na začátku 19. století pak upraven klasicistně. Vedle něj stojí pěkná zděná zvonice původně z konce 17. století, také upravována po požáru. Vedle sv. Václava stojí i fara.





Na dnešním Šubertově náměstí bylo malé židovské ghetto, jehož součástí byla synagoga i rabínský dům. Synagoga byla po požáru přestavěna v zajímavém novogotickém slohu. V současnosti jsou prostory synagogy využívány Českobratrskou evangelickou církví. Na severním konci města je židovský hřbitov, na který jsme se zajeli podívat. Článěk o něm bude následovat.


Po čaji a prohlídce židovského hřbitova jsme se chystali na cestu zpět domů přes Třebechovice pod Orebem a Vlkov pod Oškobrhem. U nádraží jsme si ještě před výrazem prohlédli další typický funkcionalistický Husův sbor, jakých jsme na naší cestě tímto krajem potkali už několik. Tento pochází z roku 1936.


 
 

Reklama
Reklama