Na cestách

Svatováclavská dovolená - den třetí - Gotická pevnost na okraji Brd

12. října 2017 v 19:35 | vítor
Pro třetí den krátké dovolené jsem zvolil cestu na jihozápad, za město Hořovice, na okraj Brd, kde jsem chtěl nasbírat ještě nějaké ty houby a navštívit zříceninu hradu Valdek.

Ráno jsem cestou vyzvedl kamaráda Kamila, natankoval jsem benzín do nádrže vyschlé z předchozího výletu na Karlovarsko a vyrazili jsme po dálnici D7 a následně dálnici D5 vstříc krásnému, slunečnému dovolenkovému dni.

Valdek leží na ostrožně vybíhající z kopce Berance ve výšce asi 550 m.n.m. Do nedávné doby patřil do vojenského prostoru a vlastně nebyl přístupný. Dnes jsou na něm cedulky s nápisy Vstup zakázán, ale jak by se člověk mohl udržet, aby si neprohlédnul, co zbylo z kdysi mohutné pevnosti z 13.století. Na nádvoří se zrovna balila parta čundráků, kteří tu spali, tak jsme usoudili, že s tím zákazem to nebude tak horké. Pak už jsme měli klid, abychom hrad podrobně prozkoumali. Zachovala se mohutná bergfrítová věž z první fáze výstavby, zdi oddělující jižní a severní nádvoří a věž, a rozsáhlé části obvodových zdí.





Rozsáhlé území okolo dnešních Hořovic a dále do Brd vlastnil prastarý český rod Buziců, od něhož se odvozuje i známý rod Zajíců z Valdeka, který vlastnil nejen tuto na svou dobu velmi moderní pevnost, ale také nedaleký mladší hrad Žebrák. Valdek se pak stal rodovým sídlem Zajíců. Byl to typický gotický hrad s volně stojící bergfrítovou věží a rozsáhlým zpevněným předhradím na severní straně.




Na prvním nádvoří byla studna a hospodářské budovy. Do vnitřního nádvoří se dalo vstoupit pouze úzkým průchodem mezi hradební zdí a věží. Věž měla čtyři patra a byla přístupná pouze z ochozu přilehlé hradby. Její zdi mají tloušťku 360 cm. Hrad měl dva paláce, severní menší, do něhož se vstupovalo také pouze z patra a plnil tak obranný účel. Na jižní straně stál hlavní palác, čtyřpatrový s pavlačemi, obytný s velkým sálem s krbem. Nádvoří obklopovaly vysoké mohutné zdi.





Na Valdeku se nám moc líbilo. Škoda jen těch náletových dřevin, hrad by bez nich lépe vyniknul. Dlouho jsme s Kamilem zkoumali obranný systém a uvažovali, jakým způsobem se do hradu vstupovalo. Všechny potřebné informace jsme si dohledali později, z trosek hradu nebylo možné vše poznat. S Valdekem jsme se rozloučili pohledem na brdské lesy a sami jsme vyrazili do lesa nasbírat něco hub ve vrcholící houbařské sezóně.



Kostelíčky u Úštěka

8. října 2017 v 20:55 | vítor
Kalvárie je necelých 400 m.n.m. vysoký vrch na dohled od Úštěka nad obcí Ostré, který je známý především díky zdaleka viditelnému baroknímu areálu na jeho vrcholu, kterému se také říká právě Kostelíčky nebo Kapličky. Zatímco vrch je třetihorní neovulkanický suk patřící do Ralské pahorkatiny, tak stavby na vrcholu jsou až z počátku 18. století. Nechali je vystavět liběšičtí jezuité, v té době velice činní v osazování okolní krajiny barokními stavbami. Zde na Kalvarii to je křížová cesta vinoucí se po úbočí ze vsi Ostré, pak terasa symbolizující Getsemanskou zahradu, majestátní schodiště se sochami, dvě oddělené kaple na vrcholu a mezi nimi kaple Božího hrobu.

Celý areál byl donedávna ve velice špatném stavu, naštěstí byl zásluhou Společnosti pro obnovu památek Úštěcka zachráněn a je o něj i nadále pečováno. Občasné divadelní nebo hudební vystoupení zde musí mít úžasnou atmosféru. Z vrcholu je výborný výhled na Úštěk a okolí, přímo naproti se vyjímá impozantní hora Sedlo, na východní straně zase vyčuhuje hora Vlhošť.








Svatováclavská dovolená - den první - Úštěk

4. října 2017 v 21:21 | vítor
Město Úštěk jako by se dotýkalo hned čtyř různých krajin. Od jihu, Litoměřic a Polep, se táhne zvlněná zemědělská krajina, od západu hlídá Úštěk mohutná hora Sedlo, která patří do Českého středohoří, na severu vyčuhuje štíhlý švihák Ronov, který patří už do Ralské pahorkatiny, a nejvíc je město Úštěk zasaženo krajinou hlubokých údolí se skalami a borovicovými porosty, krajinou, jíž je zvykem říkat Kokořínsko, která ale zasahuje daleko na západ od Kokořína a na jejímž okraji leží právě Úštěk, vysoko posazený nad jedním z takových údolí na ostrohu nad potokem Loubním neboli Úštěckým.


Nad údolím potoka se vypínají známé Ptačí domky, dřevěné přístavby na zadních partiích domů, které připomínají ani ne tak ptačí hnízda jako spíš domečky vesničanů v himálajských nebo tibetských údolích.



Údolím se dojde pod židovský hřbitov. Židé žili v Úštěku už od 14. století. Hřbitov byl založen někdy v 15. století a několikrát rozšiřován. Během 20. století byl za obou totalitních režimů ničen, ale nakonec byl vůlí dobrých lidí zachráněn. Dnes je cesta k němu lemována panely s informacemi o dalších židovských památkách v severních Čechách, mnohdy zaniklých už brzy po zabrání Sudet nacistickým Německem, i v pozdějších desetiletích za režimu kounistického.




Zpátky do města lze dojít po hlavní ose, která se táhne celým středem města. Postupně minete novější zástavbu a areál chmelařství, který připomíná, že Úštěk byl v příznivějších časech chmelařskou velmocí, která exportovala i do zámoří. Pak přibývají malebné domky a pěkné městské domy z 19. století. Před vstupem do vnitřního města narazíte na plácek se synagogou.








Prý je to nejmenší synagoga ve střední Evropě, každopádně byla opět zachráněna jen díky aktivitě konkrétních lidí, protože už byla v naprosto dezolátním stavu, a je unikátní tím, že je postavena v prudkém svahu, takže z údolí vypadá jako obranná věž, přičemž ve spodním patře byla škola a byt kantora. Vedle synagogy stojí rabínský dům a z teras pod ní jsou další výhledy na úštěcký "Tibet".




V Úštěku se i moderní výstavba přizpůsobuje tradici, proto rekonstruované domy připomínají ty gotické, které patří mezi nejcennější památky Úštěka. Štítové domy stojí na severní straně náměstí a podávají přibližnou představu, jak vypadala menší středověká města. Naše představy bývají často ovlivněny pozdějšími renesančními a barokními přestavbami.





Náměstí, které se před vámi otevře, vévodí kostel sv. Petra a Pavla, majestátní stavba z druhé poloviny 18. století. Nechali ho vystavět liběšičtí jezuité na místě gotického kostela sv. Michala. Na výzdobě interiérů se podílel Karel Škréta, ale uvnitř jsem nebyl. Kostel je prý známý z některých filmů, které jsem neviděl, jako třeba Kolja nebo Rebelové.Vedle kostela stojí děkanství od Octaviana Broggia, litoměřického stavitele doby barokní.




Kdekoli směrem na jižní stranu k údolí můžete z náměstí odbočit do úzké uličky a přijít k vyhlídce do údolí nebo třeba do areálu bývalého hradu, který se dnes skrývá uprostřed budov, které se tváří například jako sladovna nebo jako měšťanský dům. Bývalému nádvoří vévodí pěkná bytelná středověká věž, zvaná Pikardská.





Východní část náměstí pokračuje řadou středověkých domů s podloubími se stylovou pivnicí, kde ale bohužel nevaří. V Úštěku bohužel nevaří skoro nikde. Duch Sudet se v Úštěku projevuje i v roce 2017, ač je město samo přemalebné. Před pivnicí stojí neobvyklý pomník. Je na něm pluh. Kdysi tu stával Josef II., ale přednost nakonec dostala památka na rakouského říšského poslance Hanse Kudlicha, který se výrazně zasloužil o zrušení poddanství v roce 1848. Po porážce revoluce byl nucen emigrovat a zemřel v roce 1917 ve věku 94 let v USA, jako poslední žijící z poslanců říšského sněmu z roku 1848, tedy 67 let poté, kdy pomáhal jako nejmladší poslanec sněmu změnit chod dějin.




Naproti pomníku můžete najít pamětní desku na domě, kde se narodil Dr. Klár, po němž je pojmenován pražský Klárov, pak okolo stylového biografu a novorenesanční školy sejdete k restauraci Na Růžku, která má otevřeno od čtvrtka do neděle, a protože je středa, tak si koupíte v bufetu, kde obědvá zrovna osm dělníků u celkového počtu dvou stolů, jitrnici a dva rohlíky a sníte to na náměstí na lavičce u kulturního domu, jedné z mála ohavných budov ve městě, koukáte po místních ženách, po krásných starých domech, na kostel, všechno dýchá takovou starosvětskou atmosférou, vy pak utřete švýcarák, kterými jste si krájeli jitrnici, do papíru od ní a jedete se podívat zas někam dál.



Expedice Anežka 2017 - část čtvrtá - Santini

20. srpna 2017 v 16:37 | vítor
Na závěr naší expedice jsme s kolegou Zdeňkem vyrazili za památkami vytvořenými nebo ovlivněnými stavitelem Janem Blažejem Santinim - Aichlem. Ten tvořil v první čtvtině 18. století a proslul stylem nazývaným barokní gotika. Jednou z nejznámějších památek na jeho mistrovství je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

K němu jsme také po asi dvaceti minutách došli a tady jsme zahájili svou denní dávku kultury. Tentokrát šlo o opravdové laskominy. Kostel sv. Jana Nepomuckého je skutečně krásná stavba, uměřená svou velikostí, nevypínající se pyšně k nebesům, rozkládající svou krásu do dokonalé symetrie, jejíž součástí je i ochoz s věncem kaplí okolo kostela, vynikající v každém detailu, který Santini promyslel. Posvátná geometrie je zde patrná všude. Prostor je klidný, meditační, esteticky vrcholně skvělý. Všude symbol hvězdy. Všemu prospívá i to, že kostel je přístupný pouze v rámci prohlídky celého areálu, takže zde nemohou volně pobíhat zvlčilí potomci upachtěných a rezignovaných matek a upocených, lhostejných fotříků, těšících se na zasloužené pivo. Všemu vévodila průvodkyně, která zahájila prohlídku před vstupní branou, přes ochoz a prostor před kostelem se dostala do kostela samotného. Perfektní, věcný výklad, příjemný zvučný hlas. Atmosféra místa. Horký den. Jazyk. Silný, fascinující zážitek. Santini byl prostě čaroděj.













Zajímavým detailem je to, že musely být z prostoru mezi kostelem a ochozem odstěhovány všechny hroby, aby mohla být památka zapsána na seznam UNESCO. Dobře je to patrné na srovnání starších leteckých záběrů s tím, co jsme viděli my - několik posledních hrobů, přičemž některé významné tam zůstanou.

Ze Zelené hory jsme sestoupili ke Konventskému rybníku a než jsme došli k zámku - bývalému klášteru, ještě jednou jsme se pokochali malebností poutního kostela.


Klášter zde byl založen pomuckými cisterciáky v polovině 13. století. Až do husitských válek prosperoval a s ním i celé okolí. Další dobré období zažívá v 17. a 18. století. Tehdy se na stavebních úpravách podílel i Santini. Přímo v areálu kláštera vystavěl vstupní část prelatury a konírny, podílel se na přestavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, který má dnes označení bazilika minor. Na stavebních úpravách kláštera se v té době podílelo více stavitelů, po Santinim například také věhlasný architekt a Santiniho vrstevník František Maxmilián Kaňka. Santini měl dále prsty ve výstavbě hospodářského dvora Lyra a tzv. Dolního hřbitova.




Sousoší Panny Marie s Ježíškem je pravděpodobně dílem sochaře Matěje Václava Jäckela z Horní Lužice.Ten je i autorem sochy anděla posledního soudu na Dolním hřbitově. Ten byl vystavěn roku 1709 podle Santiniho návrhu. Půdorys hřbitova má připomínat lidskou lebku. Hřbitov nebyl nikdy plně využíván a zřejmě se změní na lapidárium barokních soch. Není bohužel volně přístupný.



No a pak jsme se byli vykoupat v Pilské nádrži, pak se zatáhlo, přišla prudká přeháňka, kterou jsme strávili pod stříškou bufetu u piva a kávy, a pak jsme okolo kláštera přes lávku pro pěší s výhledem na barokní kamenný most se sochami osmi světců vydali zpět do města Žďáru strávit poslední noc v Hotelovém domě Morava.


Expedice Anežka 2017 - část třetí - Žďár

18. srpna 2017 v 21:26 | vítor
Hlavním turistickým tahákem a důvodem k návštěvě Žďáru nad Sázavou je poutní kostel sv. Jana Nepomuckého a další stavby, na kterých se podílel Jan Blažej Santini - Aichel. Město Žďár vlastně celou svou existenci žilo ve stínu kláštera, který tu byl založen cisterciáky v polovině 13. století. Cisterciáčtí mniši přišli z již existujícího kláštera v jihozápadočeském Pomuku, proto i pozdější proměna Černého lesa na Zelenou horu. Klášter pozvedl úroveň celého kraje na česko-moravském pomezí. Začalo se zde využívat nalezišť železné rudy, vznikaly hamry a prováděla se kolonizace lesnatého a kopcovitého území. S rozvojem kláštera stoupal i význam městečka. Bylo založeno nové městské jádro okolo kostela sv.Prokopa, které dodnes patří k nejhezčím partiím města. Klášter i město upadly za husitských válek. Další rozvoj přišel až v 17. století., hlavně tedy po ukončení bojů třicetileté války. Po majetkových peripetiích nakonec klášter zrušil Josef II. Byl přestavěn na zámek a jeho posledním majitelem je v současnosti hrabě z rodu Kinských.


To už si ale město Žďár dávno žilo svým životem. Po druhé světové válce tu došlo k velkému rozvoji průmyslu. Dá se říct, že se tu symbolicky navázalo na činnost, která stála u zrodu hospodářského rozvoje tohoto kraje. Bohužel tento poválečný rozmach byl doprovázen typickými projevy tehdejší doby: rozsáhlými asanacemi, masivní výstavbou panelákových sídlišť a obchodních a společenských komplexů. Prostě z města máte pocit, že bylo postaveno v roce 1984.


V jednom takovém komplexu jsme se s kolegou Zdeňkem ubytovali. Jmenoval se Hotelový dům Morava a půvab 80. let nijak neskrýval. Jako nocležna a hygienické zařízení ovšem posloužil dostatečně. Okolo dalších budov podobného typu můžete projít přes celou jednu stranu náměstí. Další tři strany jsou hezčí a najdete tu i některé kvalitní budovy z různých období. Náměstí zdobí morový sloup a původně renesanční radnice, barokně upravená.





Za radnicí se nachází gotický kostel sv. Prokopa, krásná a vznešená stavba s 53 metry vysokou věží stojící na ostrohu nad řekou Sázavou. Okolo kostela a radnice jsou nejhezčí zákoutí města Žďáru. Stojí tu vedle sebe také sídla církevní a městské správy, fara a tvrz, využívaná rychtáři města.





Zajímavou památkou města Žďáru nad Sázavou je i hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který stojí blízko náměstí Republiky, vlastně přímo naproti hotelovému domu Morava, ve kterém jsme bydleli. Původně renesanční špitální kostel byl barokně přestavěn. Na úpravách se podílel i Santini, což souviselo s jeho prací pro žďárský klášter. Hřbitov okolo kostela je funkční a také kostel je využíván pro církevní obřady.




A tím se dostáváme opět k Santinimu. Ale výpravu skrz panelákový průtah městem směrem k Zelené hoře a dnešnímu zámku si nechám do dalšího, už posledního dílu postřehů k naší Expedici Anežka 2017. Zatím zajdeme se Zdeňkem do Café Bar Revolta, kde si dáme pár výborných piv z místního minipivovaru.

Expedice Anežka 2017 - část druhá - Přes zemskou hranici

10. srpna 2017 v 19:47 | vítor
Mezi Polnou a Žďárem jsme chtěli navštívit pár drobnějších památek a také město Přibyslav, ve kterém jsme ani jeden z nás nikdy nebyli. Dále hrad Ronov, kostnici ve Velké Losenici a funkční hamr na Sázavě.

V úterý bylo největší vedro z celého týdne a my jsme dopoledne strávili prohlídkou chladných místností Rabínského domu a synagogy v Polné. Okolo poledne jsme se ale za smrtícího horka přesunuli autobusem do Přibyslavi. Najedli jsme se v příjemné restauraci U Huberta, navštívili infocentrum ve dvoře městského muzea, kde jsme našli i památník obětem holocaustu za 2. světové války, a bleskově prohlédli náměstí se sochou sv. Václava i nejzajímavější památku města - kostel Narození sv. Jana Křtitele. Původně gotický kostel byl poškozen husity a v 18. století barokně přestavěn. Vedle kostela stojí 31 metrů vysoká věž, pozůstatek gotického opevnění města, a také mariánský sloup z roku 1998, je tedy jediným mariánským sloupem u nás vysvěceným ve 20. století.







Pak jsme se několik hodin váleli na přibyslavském koupališti, neboť nebylo možno dělat cokoli jiného. Z programu jsme vyřadili hrad Ronov, kam jsme se rozhodně nemínili v tom vedru táhnout. Místo toho jsme zamířili rovnou na vlakové nádraží. Cestou jsme minuli zámek, který patří už od 80. let hasičům, a také sochu Jana Žižky z Trocnova, pěknou, jezdeckou, trochu skromnější než je ta na pražském Vítkově. Také byla vlastně zkušebním odlitkem pro tu známou pražskou, protože jejím autorem je Bohumil Kafka, který se takto připravoval na realizaci svého velkého díla.


Vlakem jsme popojeli do stanice Sázava u Žďáru. Tam jsme měli domluvené ubytování. Po nezbytné sprše jsme se vydali na večerní průzkum obce a na pivo. Unikátem Sázavy je tradičně velký podíl evangelického obyvatelstva. Až do dob, kdy to stále byl důležitý statistický údaj, se k evangelické církvi hlásila asi třetina obyvatel obce. A zatímco katolíci měli léta ve vsi jen kapličku a kostel si staví až dnes, zajímavý, moderní, na okraji obce, tak evangelíci si postavili kostel už v roce 1785, tedy hned po vydání tolerančního patentu. U kostela je i evangelický hřbitov. Jinak hospodu mají v Sázavě pěknou.





Druhý den jsme vyrazili pěšky do Velké Losenice. Cesta vedla příjemnou, málo frekventovanou asfaltkou a my jsme mohli nerušeně filozofovat. To nám vydrželo až do rozlehlé a velké vesnice Velké Losenice. Tam nás jako první zaujala pamětní deska na jednom z domků, která nám odhalila jeden údaj z dob, kdy Karel Havlíček Borovský ještě nebyl na světě. Odpočinuli si a občerstvili jsme se na lavičce před samoobsluhou. Okolo obchodu panoval čirý ruch. Pozorovali jsme typologii místních žen, které tvořily většinu pozorovaného materiálu, snažili se odposlechnout nějaký ten dialektismus. Pak jsme volali na telefon paní, která nám měla ukázat kostnici u kostela. Paní jsme se nedovolali, ale nakonec jsme zjistili, že kostnice je otevřená a zamřížovaná a že je tak malá, že si ji bez problémů dostatečně prohlédneme i tak. Kostnice u původně gotického, několikrát upravovaného kostela sv. Jakuba byla postavena v 70. letech 18. století. Jsou zde uloženy kosterní pozůstatky obětí válek s Prusy, ale i obětí strašného hladomoru z druhé poloviny 18. století.







Z Losenice jsme pokračovali po červené turistické značce okolo místní dominanty, kopce Peperek. Kráčeli jsme po úzké asfaltce stoupající lesem k samotě Samotín. Cestou jsme potkali zajímavého zástupce místní fauny, zmiji obecnou.


Za Samotínem cesta začala klesat a my se ocitli na místě, které symbolizovalo starou zemskou hranici Čech a Moravy. V tu chvíli jsme tedy vstoupili na území Moravy.



Okolo nás se rozkládala malebná krajina Žďárských vrchů a my klesali prudce k řece Sázavě. Narazili jsme těsně nad řekou na skalní útvar se jménem Rozštípená skála. Je to puklý skalní blok, jímž se dá projít. Schladili jsme se tu v místě, kde se od řeky odpojoval náhon vedoucí k blízkému hamru. Pak jsme odpočívali u betonové hlavy mamuta, kterou vytvořil v roce 2006 žďárský sochař Michal Olšiak.





Asi půl kilometru od místa s mamutem se nachází velice speciální muzeum. Je to zachovaný hamr pod správou Technického muzea v Brně, takže jsou zde prohlídky s průvodcem a celé je to opravdu velmi zajímavé. Tomuto hamru se říká šlakhamr od německých slov pro ránu a kladivo, tedy jakési bouchací kladivo. Rozvoj hamrů souvisel s kolonizací tohoto území nově založeným cisterciáckým klášterem ve Žďáru. Kraj byl bohatý na naleziště železné rudy, kterou hamry zpracovávaly. V pozdějších dobách se z hamrů stávaly mlýny. Tak i z tohoto. Součástí expozice je historie těžby železné rudy a vývoje jejího zpracovávání, ukázka činnosti samotného kladiva, vodního kola a zemědělských strojů.







Pak jsme ještě prošli pod Štěnicí a z obce Hamr jsme se svezli autobusem do Žďáru.

Expedice Anežka 2017 - část první - Polná

7. srpna 2017 v 22:57 | vítor
Po našem loňském putováním částí Vysočiny jsme se letos s kamarádem Zdeňkem, takto váženým slánským středoškolským profesorem, rozhodli pokračovat poznáváním další části tohoto zajímavého kraje naší vlasti. Tentokrát se hlavním cílem naší výpravy stalo město Polná, známé jako dějiště tzv. hilsneriády, kdy byl z vraždy mladé venkovské dívky Anežky Hrůzové obviněn a nakonec na doživotí odsouzen člen místní početné židovské komunity Leopold Hilsner. Proti Hilsnerovi nepadl jediný přesvědčivý důkaz, přesto byl za doprovodu celonárodní antisemitské hysterie odsouzen, původně dokonce k trestu smrti, a vězněn celých 19 let. Po propuštění neměl zdaleka takovou podporu a přijetí, jaké se dostalo nedávno propuštěnému Jiřímu Kajinkovi.

Každopádně zmíněná nešťastná Anežka dala naší vlastivědné expedici jméno. Po Polné chystali jsme se dobýt Přibyslav a Žďár nad Sázovou, včetně menších míst v okolí. Ve Žďáru měla výprava vyvrcholit návštěvou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře od slavného Santiniho, památky zapsané na seznamu UNESCO.

Ale vraťme se k Polné. Bylo by nespravedlivé toto město vnímat jen jako dějiště hilsneriády. Polná má bohaté dějiny, velké množství památek světských, církevních i židovských, příjemnou maloměstskou atmosféru, krásné ženy a přívětivé obyvatelstvo. Procházeli jsme městem a nemohli se nabažit genia loci, který nás obklopoval.

V letním horku jsme po několikahodinové cestě rádi odložili v místním infocentru naše batohy a vydali se na oběd do zámecké restaurace. Ta se nachází na nádvoří zámku, který byl původně mohutným středověkým hradem. Na zámek byl přestavěn pány z Hradce na konci 16. století. Další úpravy přišly za Dittrichsteinů.




Po obědě jsme se museli nutně projít, jinak bychom úplně odpadli. Bylo opravdu horko a my se těšili, jak se po procházce půjdeme koupat do rybníka Peklo. Vyrazili jsme ze zámku branou směrem ke Kateřinskému předměstí, kterému vévodí kostel sv. Kateřiny se hřbitovem. Krásná gotická stavba se vypíná vysoko nad městem a údolím říčky Šlapanky.


Šlapanku jsme pod Kateřinou překročili a vešli do lesa Březina. Nad námi se tyčil zalesněný vrch, my jsme směřovali úbočím kopce k silnici z Polné na Věžničku, kde se nachází místo vraždy Anežky Hrůzové a také symbolický hrob.



Po návštěvě tohoto smutného místa jsme pokračovali v prohlídce Polné. Viděli jsme opravenou, ale nefukční budovu měšťanského pivovaru, kde strávil část dětství Bohumil Hrabal. Pak jsme prošli úzkou uličkou na náměstí a pokračovali prohlídkou židovského ghetta. Návštěva synagogy a Rabínského domu nás čekala druhý den.




V Polné je všechno jen pár minut od sebe, tak jsme hned mohli zamířit ke hřbitovu s kostelem svaté Barbory. Cestou se nám ukazovaly krásné průhledy na město a na kostel Nanebevzetí Panny Marie na Husově náměstí.




Ještě nám zbývalo navštívit jeden hřbitov, a to ten židovský. Nachází se v místech, kde Šlapanka opouští Polnou a kde původně malá židovská komunita sídlila. Rozlehlý hřbitov s krásnými náhrobky patřil k vrcholům celé naší výpravy.






Když jsme se okolo klešteru, zachovaném úseku staré zemské cesty, vraceli okolo hradu do města, minuli jsme nádhernou secesní budovu, kterou jsem tipoval na elektrárnu (a měl jsem pravdu), okolo novogotického, ale původně gotického kostela svaté Anny se špitálem, zpět do infocentra pro batohy, měli jsme v nohách deset kilometrů. S úlevou jsme pak spláchli únavu, prach a pot na místním koupališti u rybníka Peklo.




Večerní procházka jen završila naše nadšení z Polné. Natrefili jsme na skupinku místních mužů, kteří nás přátelsky oslovili a vyzvali ke spolubesednictví. Strávili jsme s nimi několik příjemných hodin v družném rozhovoru, který jsme dobře cítili ještě druhý den ráno při probuzení na břehu Pekla. Přejeme všem polenským, ať se jim i jejich krásnému městu daří!

Vandrem z Kralovic do Plas

27. července 2017 v 21:16 | vítor
Toulání českou krajinou nevyžaduje vrcholové výkony, přitom poskytuje vše potřebné: daleké výhledy, romantická zákoutí, cesty podél řek, zalesněné vršky a také hrady, zámky, tvrze a zříceniny toho všeho. V posledních několika letech se navíc výrazně rozrostl počet malých pivovarů, čímž přibyla další motivace k tomu, aby člověk hodil batoh na záda a vyrazil na víkendový vandr po českém venkově.


K mým oblíbeným a pro mě snadno dostupným územím je kraj, kde se setkává Rakovnicko, Rokycansko a severní Plzeňsko. Kraj okolo vodních toků Berounky, Střely a Javornice je plný přírodních i kulturních památek a je potěchou tímto krajem putovat.


Tentokrát moje trasa začínala v pátek odpoledne ve městě Kralovice, které leží na hlavním tahu od Mostu a Žatce do Plzně. Celá oblast okolo Javornice a pravděpodobně i samy Kralovice byly založeny polskými kolonisty z oblasti hradu Hedč, kteří přišli do Čech s knížetem Břetislavem po jeho úspěšné výpravě do Polska. Roku 1289 byly povýšeny na městečko a v novověku se staly přirozeným centrem mikroregionu. Dnes tu žije 3500 obyvatel a také zde je několik zajímavých památek. O jednu z nich Kralovice přišly v roce 1983, kdy zde byl stržen zámek. Na jeho místě dnes stojí obchodní dům.



Nejzajímavější a nejcennější památkou Kralovic je kostel sv. Petra a Pavla. Gotický kostel z poloviny 13. století byl přestavěn renesančně v druhé polovině 16. století. Některé renesanční prvky kostela jsou unikátní, například manýristické rysy průčelí nebo koncepce jednolodního prostoru s tribunami mezi opěrnými pilíři. Autorem přestavby je pravděpodobně Bonifác Wolmut, který působil na dvoře Ferdinanda I.





Pak už byl čas vyrazit, protože mě ve vsi Lednice čekalo setkání s kolegy, kteří byli na cestě autobusem z Plzně. Cesta vedla po málo frekventované silnici přes údolí Bučeckého potoka a Holý vrch, který vůbec nebyl holý.



Pár minut čekání v Lednici v horkém počasí bylo příjemných. Pak jsme už pokračovali ve třech. Přešli jsme údolí Kralovického potoka a po slabé půlhodince dorazili do vesnice s pěkným českým názvem Kozojedy.




V Kozojedech před nedávnem provedli chvályhodnou věc. Přistavili si k obecní hospodě, neboli kulturnímu domu, jak visí nad hlavním vchodem, malou přístavbu a v ní začali vařit vlastní pivo. Díky tomu se nemusíte po cestě trápit s nechutnou desítkou z Plzně, tak obvyklou v tomto kraji, a můžete si vychutnat opravdu moc dobré řemeslné pivo. To byla pro nás pravá oáza.




Bohužel jsem až tady v Kozojedech zjistil, že jsem si v autě nechal spacák i karimatku. Prekérní situace, ale naštěstí kolegové jsou dobře vybaveni a obě noci nakonec přežiju ve zdraví.

Když jsme pak procházeli vesnicí směrem k Liblínu a Berounce, byli jsme překvapeni množstvím moderních soch v obci. Nakonec jsme prošli i okolo kamenictví, kde stály další sochy. Zřejmě místní tradice. Taky tu mají zajímavý husitský kostel, trochu připomíná kostel v Kralovicích od Hanuše Zápala, tak je možná také od něj. Pak jsme ještě přes pole zamávali kostelu sv. Mikuláše, který barokně přestavěl sám Santini, a na kraji obce minuli hodně podivnou stavbu z osmdesátých let 20. století.






Z Liblína jsme nakonec ještě museli nahoru do kopce a už za stmívání úzkou úboční stezkou ke hradu Libštejnu, kde jsme byli odměněni ohništěm i zásobou dřeva. Rychle jsme rozdělali oheň a strávili ještě pár příjemných chvil pod temnou siluetou zříceniny hradu.


Hrad jsme si pak prohlédli až ráno. Byl založen nad pravým břehem Berounky ve 14. století. Byl obléhán husity, také v něm bylo tehdy známé vězení, od konce 16.století uváděn jako pustý, pak ho ještě vypálili Švédové. Zachovala se zejména větší hranolovitá věž, čelní palác v jádře a spodní palác s baštou na západní straně hradu. Ostatní části hradu Libštejna jsou dochovány jen jako torza.



Z Libštejna jsme se museli vracet opět stezkou vysoko nad údolím Berounky a prošli alejí do zámeckého parku, který zdobí řada soch. Zámek sám je využíván jako ústav sociálních služeb.





V Liblíně jsme se najedli, překročili Berounku po mostě postaveném v roce 1929 a došli pk druhém břehu k soutoku Berounky se Střelou. Proti proudu Střely jsme pak procházeli velice malebnými partiemi naší cesty, včetně přechodu Kralovického potoka u jeho ústí do Střely.






Po asi třech kilometrech jsme začali stoupat od řeky do vesnice Dolní Hradiště. Hradiště jsou okolo této malé vsi dvě, jedno pravěké, jedno středověké, ale my jsme jen poseděli chvilku na lavičce u kapličky, která byla přestavěna na památník obětem první světové války.


Za vesnicí jsme minuli secesní vodní dílo a přes louku pokračovali k lesu, který se ukázal být rozsáhlým polesím s cestami rovnými jak pravítko. Uprostřed lesa jsme prošli Čečínem, zaniklou středověkou vesnicí a pozdějším klášterním dvorem, též zaniklým. Dnes je zde bývalá hájovna, sady a pastviny, nedaleko lesácká budova lesní školky a dva kilometry dál hájovna Richardka. Les končí prudkým klesáním do vsi Nebřeziny, kde jsme se vrátili ke Střele a došli podél ní až do Plas.








Plasy byly cílem naší cesty a nutno poznamenat, že jsme toho měli po sobotních osmnácti kilometrech docela dost. Naštěstí obsluha v pivovaru měla pro nás absolutní pochopení a nenechala nás žíznit. Zcela občerstveni vydali jsme se strávit noc v příjemném areálu přírodního koupaliště za rybníkem. Večerní koupelí jsme spláchli prach z cesty a uložili se ke spánku. Noc byla sice chladnější než ta páteční, ale zase jsme spali pěkně na rovince. Hodiny na místním gymnáziu svítily nad údolíčkem s koupalištěm jak malý obecní měsíc. Ráno v 7h nás probudil déšť a já se po snídani v krytém altánku za milé přítomnosti mnoha kachen a tří nutrií z vedlejšího rybníka rozloučil s krásným barokním areálem plaského kláštera na zastávce, kam za pár minut přijel autobus a odvezl mě do Kralovic.






Koncepce jednolodního prostoru s tribunami mezi opěrnými pilíři

Více zde: http://www.gryspek.cz/historie-kostela/
Koncepce jednolodního prostoru s tribunami mezi opěrnými pilíři

Více zde: http://www.gryspek.cz/historie-kostela/

Cestou do Stanic aneb pár zajímavých míst na Rokycansku

28. června 2017 v 9:04 | vítor
První letní víkend sliboval pěkné počasí a byla by skutečně škoda zůstávat ve městě, i když to slibovalo poměrně pestrý víkendový program. Lákala nás voda lesy voda lesy, jak kdysi zpívala skupina Vltava. S dvěma kamarády jsme se narychlo dohodli, já vytipoval lokalitu. Nakonec z toho vyšel kemp s veselým názvem Veselý Habr, který leží pěkně položen u rybníka na okraji lesa asi 9 kilometrů severovýchodně od Rokycan. Chatka s dvěma palandami, ledničkou a malou verandou se stala naší základnou. Přemístili jsme se v pátek a cestou nakoupili dobrá domácí piva U Stočesů v Rokycanech.

Páteční večer jsme se pak při jídle a pití srdečně bavili nad postupně se opíjející společností štamgastů na terase restaurace. Hrálo jim rádio Blaník, starší ženy se smály krákoravě jak straky úplně všemu, poté objevili megafon a zábava byla ještě zábavnější. Ale druhý den nás čekal celodenní výlet, tak jsme se stěsnali na palandy a za chvíli nás pohltil duch zapomnění.


Druhý den jsme začali na žluté turistické, která od rybníka směřovala přímo nahoru do lesa do přírodního parku Radeč k vrchu Rumpál. Ale už po jednom a půlce druhého kilometru jsme odbočili směrem k červené, protože jsme nechtěli na Rumpál, ale na Hradiště. Zatím jsme šli úhledným a uspořádaným lesáckým lesem, který se jevil místy být opravdu starým, jak jsme usoudili podle starých cest a alejí podél nich. Pod Hradištěm se charakter lesa změnil. Smrk plně nahradil buk a jiné listnáče smíchané s jehličnany. Hradiště dokázalo zaujmout na první pohled i pocit. Skrz zbytky mohutných valů a přírodní skalky jsme se dobrali k vrcholu. Pohodlný altán na něm nám poskytl vítaný odpočinek, nikoli však bohužel výhled, neboť stromy pod vrcholem už vrchol přerůstaly.






Hradiště je doloženo jako slovanské, z doby po 8. století. Zmínky o hradišti halštatském jsou navzájem kopírovány, ale nenašel jsem jediný seriozní záznam na internetu, který by to potvrzoval. Stejně tak je kopírována historiograficky zastaralá zmínka o nejzapádnější výspě říše Slavníkovců. O jakou říši by mělo jít a kde by se vzala zrovna tady, nikdo nevysvětluje. Více jsme se soutředili na zábavné prohlížení vrcholové knihy, kam jsme také vepsali náš pozdrav.

Pak nás čekala cesta z vrchu k zámku Březina. Ten dnes nepůsobí nijak výstavně, ale proti zámku v Radnicích je to ještě docela dobré. U zámku se rozkládá zámecký park s mnoha opravdu parádními stromy všech možných druhů. Viděli jsme nádhernou lípu i americké jehličnany. Celé to všechno včetně dalších aktivit v okolí mají na svědomí zástupci rodů Šternberků, kteří se tu usídlili, konkrétně a hlavně hrabě Kašpar Šternberk. To byla významná postava české vědy, jeden ze zakladatelů Národního muzea a hlavní dodavatel jeho prvních přírodovědných sbírek. Zemřel právě na zámku Březina v docela úctyhodném věku na dobu 19. století, a to ve věku nedožitých 78 let.





Hrabě Šternberk také stojí za přestavbou starého gotického hradu na romantický altán. Na skalnatém ostrohu stojí mohutný donjon, dnes je zrestaurovaný a ve velice pěkném stavu. My jsme k altánu, kterému se říká Salon, přišli od zámeckého parku, takže jsme neměli ten nejhezčí pohled zespoda z údolí Korečnického potoka, kde je dnes koupaliště se sportovním areálem a sochami vodníků.





Následovala polněhospodářská část cesty. Okolo farmy Březina, kde jsme viděli zvláštní zvíře, které vypadalo jako mladý pakůň a které se mi nepodařilo pořádně vyfotit, jsme putovali klasickou polní cestou k obci Přívětice, kde jsme očekávali přívětivé přijetí. Zatím jsme se kochali přívětivou českou krajinkou, tou zahrádkou naší. V Přívěticích byli lidé poněkud svérázní, ale chovali se k nám dobře, hospodu měli otevřenou, pivo dobré, vesničku úhlednou, takže vše v pořádku. Nechyběl ani koňský povoz s koněm Javorem a ještě jedním, který nebyl vozkou jménem osloven. Zato Javor byl nazván Šaplinem, poté, co remploval povozem, ukazuje tak svou nespokojenost s vozkovým pitím piva ve stínu budovy hospody v konfrontaci s vlastním stáním na slunci.





Krajina i ráz vesnice nám vnucovaly dojem kraje, který známe. To se vnucovalo i při pohledu na holý vrch Na Floriánu nad lomem u silnice do Radnic. Předtím jsme ale prošli malebným údolím potoka Škaredá s rybníkem Jordánek a také jsme zahlédli staré dřevěné lesní úly.





A pak už do těch Radnic. My jsme pořád zkoušeli, jak by to znělo, kdyby to byly Stanice, protože jít do Radnic zní stejně absurdně jako jít do Stanic, navíc jsme se nemohli zbavit dojmu, že tam musí na náměstí stát obrovská radnice, něco jako načinčaná liberecká, ale ještě větší.


Na náměstí v Radnicích nakonec stojí jako dominanta ne radnice ale kostel sv. Václava, barokní s červeno-žlutou fasádou, pěkně oprýskanou. Spolu s kašnou a sochou Jana z Husi (typ hubený se špičatou bradkou) tvoří osu náměstí. Na Radnicích je nejvíc vidět, že to nejlepší mají dávno za sebou. Je tam doslova mrtvo a věřím, že v pracovní dny to není o mnoho lepší. Dnes nemají ani dva tisíce obyvatel, takže je to město, které je vlastně městečkem. Na náměstí kromě kostela, sochy a kašny je i zajímavá restaurace La Boema, kterou založil pan Irving, kytarový virtuos a potomek místní významné podnikatelské rodiny. Za rohem v Pivovarské ulici je vidět budova jednoho ze dvou bývalých pivovarů. V současnosti jsou v Radnicích dva minipivovary. Pivo jednoho z nich jsme našli v hospůdce u tenisových kurtů u Radnického potoka. Přátelsky jsme si popovídali s chlápky u štamgastského stolu a ochutnali místní výbornou dvanáctku. Na náměstíčku u potoka jsem si vyfotil rekonstruovanou synagogu. Pak jsme se vysmáli místnímu zámku a nakonec jsme našli i tu radnici. Nebyla velká, neměla věž, ale byla pěkná secesní. A šli jsme na nádraží na vlak do Rokycan.









Když chcete jet vlakem z Radnic do Rokycan, tak musíte přestoupit v Chrástu na vlak od Plzně. Trať z Radnic do Chrástu je hodně zajímavá. Vede celou cestu z kopce a v obci Stupno, kde má hrobku zmiňovamý hrabě kašpar Šternberk, se mění směr cesty a zpocený strojvůdce musel probíhat skrz vlak.

V Rokycanech mají pěknou nádražní budovu, betonový obchoďák s názvem Žďár (k tomu mě napadá, jestli mají ve Žďáru nad Sázavou obchoďák Rokycan...), a moc pěknou kompozici kostela Panny Marie Sněžné a barokního mariánského sloupu. Pak už jsme nutně potřebovali zapadnout do hospody, takže jsme vyhledali zahradní restauraci, kde jsem sledoval kostelní věž v počínajícím soumraku, zatímco moji kolegové měli výhled na všechny ty krásně oblečené a navoněné paní a dívky, které vyrazily na rokycanskej sobotní rajs, a pili jsme pivo a byli jsme rádi, že se nám výlet podařil.





V neděli pak následovalo opouštění kempu a taky nějaké výlety ještě, ale to všechno zvlášť a postupně v dalších článkách.

Great Iron Mountains Hike

6. června 2017 v 23:03 | vítor
... po několika letech se nám s kamarádem Mílou Jarešů podařilo dohodnout si společný vandr. naposled to bylo před prakticky na den přesně šesti lety, kdy jsme putovali z Českého Brodu do Kouřimi...

Tentokrát jsme více plánovali, setkali se už večer předem a měli vše lépe zmapované. Halt i technologie za sedm let pokročily a práce s mapami je už úplně jiná. Tak jako jsme jiní i my, minimiálně vizuálně.

Každopádně se nám podařilo v sobotu ráno vstát a svižným krokem vyrazit na hlavní nádraží v Kolíně. Tam nás čekalo čekání na zpožděný rychlík. Tak nějak mě znovu napadlo, že nebýt Českých drah, tak by se i docela fajn cestovalo. To mě napadlo samozřejmě znovu, když jsme cestu do Čáslavi absolvovali na chodbičce u záchodku ve společnosti čtyřčlenné rodiny na výletě. Čáslav je naštěstí nedaleko Kolína, takže jsme vyběhli z vlaku a doufali, že lokálka do Třemošnice na ten rychlík čeká. To jsme ještě nevěděli, že lokálka do Třemošnice má vlastní perón s vlastní výpravní budovou a že na tento lokálperón se dostaneme po mostě, který vede nad kolejištěm hlavní tratě, že tento most měří 136 metrů s jedněmi schody nahoru a jedněmi dolů a že se dá jít navzdory zákazu přes koleje, jak to dělají už léta místní. Také jsme nevěděli, že až si udýchaní sedneme do už docela plného vagonu, tak dorazí ještě asi dvacetičlená skupina starších turistů ze svazu neslyšících. Do Žleb jsme tedy dorazili za tichého šermování hbitých rukou před našimi obličeji. To nejhorší jsme měli za sebou.


V sobotu asi polovinu cesty, v neděli pak celou dobu jsme se pohybovali Čáslavskou kotlinou, údolím řeky Doubravy, podél níž jsme šli ze Žlebů do Ronova proti proudu a v neděli pak z Třemošnice do Ronova po proudu. Doubrava byla krásná, vytvářela jak peřeje s balvany, tak tiché úseky se stromy zrcadlícími se v klidné hnědé hladině nebo malebné meandry s místy vybízejícími k meditačnímu zastavení.








Do údolí Doubravy jsme spadli ve Žlebech jako do žlebu. Městečko pod zámkem, bývalým hradem totiž dostalo jméno podle tvaru údolí, ve kterém leží. Jak ostatně dokazuje ve svém veledíle Místní jména v Čechách profesor Profous.


Hrad Žleby založil Jindřich z Lichtenburka v druhé polovině 13. století. Nepřežil útok husitů. Pak byl sice vystaven znovu, ale brzy přestavěn na zámek, pak znovu a nakonec do současné novogotické podoby, která se tváří zase jako hrad, takže okruh se uzavřel. Tato podoba z něj činí mimořádně romantické místo, které láká spousty turistů slyšících i neslyšících. Romantická jsou i místa dole u řeky, s jezem a oborou protkanou cestami.








Okolo úhledného žlebského fotbalového stadionku jsme se dostali vysoko nad řeku, pak zase sešli dolů k ní a došli tak až k Ronovu nad Doubravou. Cesta započala pohodově a od počátku skýtala skvělé zážitky turistické i spirituelní.


Po pravém břehu se jde až k mostu na břeh levý. Toto místo je označeno jako U krajských hranic. Jde o hranice středočeské a pardubické, dříve východočeské. Opět se přejde na pravý břeh těsně před Ronovem po Sádeckém mostě. Zde stojí na břehu junácké centrum, za ním je vidět místo, kde se do Doubravy vlévá potok Kurvice. Neodolal jsem a potok s takto neobvyklým jménem jsem si vyfotil. Výsledkem je bohužel kalná louže s nízkým stavem vody. Přitom 6,5 kilometru dlouhý tok napájí několik rybníků. Nevadí, jde se dál a přijde se na náměstí Antonína Chittusiho.




Ronov nad Doubravou stejně jako hrad Žleby založili pánové z Lichtenburka. Byla to jedna z větví mocného severočeského rodu Ronovců, proto dostalo nové městečko na zdejší poměry exotické jméno. Všechno se zde jmenuje po Antonínu Chittusim, synovi místního starosty a skvělém malíři, jehož obrazy zdejšího nádherného okolí patří k tomu nejkrásnějšímu, co vzniklo v v české krajinomalbě. Jinak tu mají opravdu hezoučké náměstí s parkem, kostelem se špičatou věží, radnicí s cimbuřím, vilu od Františka Bílka a barokní statek. Hezké to je.










Hnali jsme se s Mílou krajinou jak dva terminátoři, ale cesta do těch Železných hor, jak slibuje titulek, nás teprve čekala. A stejně jsme je jen tak štrejchli. Ono je to stejně s těmi Železnými horami složité. Ten název je historický a neodpovídá geomorfologické skutečnosti. Ve skutečnosti je to vrchovina, nikoli hornatina. Je fakt, že ve směru, ve kterém jsme přicházeli, působí zlomový svah, kterým se nad okolní krajinu zvedá Spálavský hřbet s výškovým bodem Krkankou, vyloženě horským dojmem. Ze všeho nejvíce mi připomínal hřbet Hřebenů v Brdech nad Hostomicemi. Převýšení mezi Sádeckým mostem nad Doubravou a výškovým bodem Krkanka je 324 m, ze Žlebských Chvalovic, které leží už přímo pod svahem, pak asi 200 m na 2,5 km. Tak tohle nás čekalo.



Ale nejdřív jsme se ve stoupajícím poledním horku doplazili okolo vlakové zastávky hezkou kroutící se cestou do vesničky Žlebské Chvalovice. Charakterem rekreační podhorská obec jen doplňovala půvab zdejší krajiny. Co ale víc lákalo nás, hladové a sešlé, víc tedy žíznivé a zpocené trampy, bylo místo s názvem Kutílkova palírna a pivovar. Moc milé místo s venkovním posezením a výborným pivem. Tohle nás opravdu osvěžilo! Dobře naladěni jsme mohli vyrazit vzhůru na hřeben.




Na Krkanku jsme tedy krkali krev, by se až chtělo říct. Strmý výstup nám dal zabrat. Ale dali jsme to a pohodlnou lesní cestou jsme došli až k vrcholu, který byl asi tak stejně vysoko jako kilometr čtvereční okolo. Prostě vrcholová plošina. Stojí tam vysílač a taky posezení pro turisty, tak jsme na chvilku usedli. Les okolo umí být nádherný. No a pak už jsme došli pod Lichnici.





Lichnice byla samozřejmě postavena Lichtenburky, ale to jméno je naopak. Nejdřív byl kopec Světlice, podle něj byl módně německy nazván hrad Lichtenburkem a podle hradu pak se začala nazývat odnož Ronovců, kteří tu zapustili kořínek. Lichnice je tedy bývalým Lichtenburkem a navíc i celkově bývalým hradem. Dějiny se s hradem nemazlili a po obléhání husitů a invazi Švédů nakonec získává hrad v roce 1800 Nadace zchudlých šlechtičen.Nevím přesně, jestli se právě zchudlé šlechtičny podílely na konečném zániku hradu nebo jestli ho dostaly už v tomto stavu. Zřícenina je poměrně populární a často navštěvovaná. Letos zde byla otevřena vyhlídková plošina. Bohužel zrovna při naší návštěvě zde měli z mně asi úplně nepochopitelného důvodu sraz jezdci na čtyřkolkách, což je takové rámusící monstrum, ale to asi znáte. Přímo na nádvoří hradu přijelo asi čtyřicet těchto hlučných krámů. Asi jediný stín v tomto ráji, kterým jsme putovali. Utekli jsme ke stánku s pivem, ale ty potvory se za pár minut zase řítily z hradu dolů, takže jsme je chytli podruhé. Pod hradem je ještě Žižkův dub, který je o asi 150 let starší než Žižka a nikdy se se Žižkou neviděli.






Dole pod kopcem byla Třemošnice. Tam jsme měli domluvené ubytování, takže jsme vlastně měli pro tento den hotovo. Třemošnice je zvláštní. I tam jsou paneláky a taky domy s těmi slabšími, ale celkově to město vypadá jako takový Kvítečkov z Neználkových příhod. Má moderní náměstí s nevšední radnicí i informačním centrem. A taky tu například nestojí kostel. Jen je tam cedulka, že se na něj vybírá. A pak je tu už jen pravoúhlá síť ulic s rodinými domy a kvetoucími zahradami, Zlatý potok, který dotváří atmosféru města, a sportovní areál, za nímž už město volně přechází do krajiny kolem řeky Doubravy. Balzám na duši. Byli jsme šťastni. Po osmnácti kilomtrech jsme dali sprchu, pak našli restauraci s dobrým jídlem i pitím a krásně jsme spali v postelích za sto sedmdesát korun českých na osobu.






No a pak nedělní ráno. Rychlá snídaně a cesta svěží jarní loukou k soutoku Doubravy a Zlatého potoka. Ještě pár kilometrů nádherným údolím Doubravy se zajímavou památkou, náhonem, který vede několik desítek metrů pod skálou, pak ještě malá zastávka u kostela sv. Kříže a v Ronově na nádraží začíná pršet. Tak to vyšlo akorát. Míla jede z Čáslavi rovnou do Kolína, já ještě omrknu Čáslav.





 
 

Reklama