Nauka i óbšestvo

Rychlý průběh dušičkovým hřbitovem

4. listopadu 2018 v 17:44 | vítor
Památka zesnulých neboli Dušičky jsou dnem akceptovaným celou společností a je jen málo lidí, kteří právě v tento den, respektive o víkend, který je tomuto dnu nejbližší, nevyrazí na hřbitov zapálit svíčku a umístit na hrob svých zesnulých blízkých nějakou tu dekoraci. Hřbitov ožije, je plný světel a té správné atmosféry, která k Dušičkám patří. Pro nás, kteří jsme zvyklí chodit na hřbitovy celý rok, je tu trochu rušno, ale ani my nemůžeme vynechat obchůzku hrobů, kde jsme zvyklí zapalovat svíčky. I já jsem se ponořil mezi dav, který ale naštěstí řídl s přibývající vzdáleností od hlavní brány. Podařilo se mi pořídit pár obrázků bez lidí. Dva z toho jsou dokonce použitelné. Nastává období tmy a vnitřních věcí. Tak si ho užijte.


Židovské památky v Přistoupimi

23. září 2018 v 11:10 | vítor
Využil jsem faktu, že jsem sobotu trávil v obci Sibřina, která leží mezi městy Říčany a Úvaly, a také krásného počasí konce léta a navštívil jsem dvě zajímavá místa nedaleko Českého Brodu.
Druhým z nich je obec Přistoupim, ve které byla početná židovská komunita. V obci se tak dodnes nachází pěkně zachovalý židovský hřbitov a také synagoga, ve které dnes sídlí obecní úřad.

Hřbitov byl založen v roce nebo po roce 1713 a v polovině 19. století byl rozšířen. Paradoxně v době, kdy osob židovského vyznání začíná v menších obcích ubývat z důvodu uvolnění zákonů a občanských práv a následnému stěhování do větších měst. Hřbitov byl pak opravován v 7O. letech 20. století, tedy v době, kdy se židovské památky spíš likvidovaly ("tady už stejně žádný židi nejsou"). Pak ještě v roce 1991. Že antisemitsky motivovaný vandalismus stále existuje, dokazuje čin neznámého pachatele, který v roce 2010 povalil na hřbitově v Přistoupimi několik desítek náhrobků.






Na hřbitově jsou dochovány vzácné náhrobky barokní i klasicistní. Já je však zblízka neviděl, neboť jsem si předem na obecním úřadě nedomluvil návštěvu. Hřbitov jsem obešel ze všech stran a pořídil několik fotografií aspoň přes zeď.



Domky místní židovské komunity stály u silnice od Brodu. Hned u hřbitova stál obecní dům, sídlo obce, škola a před výstavbou synagogy i modlitebna. Po druhé světové válce byl přestavěný na rodinný dům.




Jen pár desítek metrů od něj se nachází synagoga z roku 1842. Byla postavena v novorománském slohu. Na zdi vedle vchodu je deska se jmény přistoupimských židů, kteří se stali obětí holocaustu. Po válce byla synagoga upravena pro potřeby místního národního výboru a úřad zde sídlí dodnes.


Bazilika v Tismicích

23. září 2018 v 10:59 | vítor
Využil jsem faktu, že jsem sobotu trávil v obci Sibřina, která leží mezi městy Říčany a Úvaly, a také krásného počasí konce léta a navštívil jsem dvě zajímavá místa nedaleko Českého Brodu. Prvním z nich jsou Tismice. Tismice jsou malá nenápadná obec, ve které by ani nebylo nic zajímavého, nebýt jedné unikátní stavby. Je to výjimečně dochovaná románská bazilika z konce 12. století.


Dnes se neví, kdo stavbu inicioval. Vzhledem k velikosti kostela to musela být významná osoba. Buď to mohl být pražský biskup, jemuž patřilo město Brod, tehdy zvaný Biskupský a ne Český. Mohl to být třeba Přemyslovec Jindřich Břetislav. Anebo dokonce český panovník, nabízí se král Vladislav I. nebo jeden z jeho nástupců Soběslav II. Tento údaj je dnes neznámý.

Podle pověsti zanechali před husity prchající mniši v kostele sošku Panny Marie, která se pak stala vyhlášenou pro své zázračné a ochranitelské účinky. Já jsem se ale do kostela nedostal, ač zřejmě bylo možné o to poprosit ve faře naproti kostelu.Na fotografii je Tismická Madona z nedaleké Přistoupimi.

Kostel se v 15. století částečně zřítil, ale byl na svou dobu pozoruhodně citlivě opraven tak, aby se nenarušil původní ráz stavby. Přistavěn byl pouze boční portál, nad nímž je znak tehdejších majitelů Vrbíků z Tismic, kteří rekonstrukci kostela nechali provést. Portál je vynikající ukázkou pozdně gotické kamenické tvorby, kdy bez ohledu na neveliký funkční význam tohoto vchodu byly použity nejaktuálnější stylové formy.


Sama bazilika je trojlodní neomítnutá stavba z pískovcových kvádrů, s hladkým dvouvěžovým západním průčelím a třemi apsidami v jedné rovině. Apsidy s původními, dnes zazděnými okny jsou členěny lizénami a ukončeny jsou obloučkovým vlysem s římsou. Loď i věže jsou hladké. Západní průčelí s dvouvěžím není tak zdobné jako východní část s apsidami, ale působí svou strohou krásou.




Okolo kostela byl hřbitov, dnes zrušený. Na volné ploše je jen několik náhrobků. Portál vstupu do kostela je barokní, stejně jako socha Madony nad vstupním portálem a sousoší sv. Jana Nepomuckého před vchodem do areálu.




Památník Berlínské zdi

30. července 2018 v 15:48 | vítor
Památník Berlínské zdi připomíná rozdělení Berlína komunistickým režimem. Původně pouhých 70 metrů zdi na Bernauerstraße bylo na památník upraveno v roce 1998. Památník dnes zahrnuje 1,4 km dlouhý úsek bývalého hraničního pásu. Najdeme zde venkovní expozici, kapli smíření, dokumentační centrum Berlínské zdi, návštěvnické centrum a výstavu v sousední stanici S-Bahn Nordbahnhof. A také okno vzpomínek: 12 metrů dlouhou stěnu ze zkorodované oceli, v níž je 162 oken s portréty 138 lidí, kteří byli zastřeleni nebo smrtelně zraněni při překonávání Berlínské zdi nebo při pohybu v její blízkosti. V některých oknech jsou hvězdy - tam jsou jména osmi pohraničníků, kteří zemřeli ve službě.

Památník je velice působivý. Prosté hrubé materiály jako beton a kov, originální prostor zdi a stěna s portréty obětí vyvolávají mrazení v zádech při vzpomínkách na ještě ne tak dávnou minulost německé metropole.





Černčická věž a kostel sv. Jakuba

22. července 2018 v 20:49 | vítor
Ještě předtím, než Jan Černčický z Kácova založil Nové Město nad Metují, tak sídlil na tvrzi v Černčicích, které zdědil. Tedy čtyři kilometry vzdušnou čarou od novoměstského náměstí. Když Jan Černčický přesídlil do Nového Města, tak tvrz brzy zpustla. Na návrší nad vesnicí dnes na upraveném plošině stojí gotický kostel sv. Jakuba a renesanční zvonice.


Kostel byl postaven pravděpodobně ve 14. století a mnohokrát upravován. Někdy určitě i s kuriozními příhodami. Jak uvádí Wikipedie: "V roce 1907 byla střecha kostela doplněna o sanktusník se zvonkem. V době II. světové války byl zvonek sejmut a ukryt. Nalezen byl v květnu 1970 p. Josefem Ježkem v krmelci pro zvěř " Ve stráni"."





Černčická věž byla postavena v roce 1613 v renesančním stavebním slohu. Hlavní zásluhu na tom měl tehdejší majitel novoměstského panství Rudolf Štubenberk. Nad vstupem do věže v kameni byl vytesán erb tohoto rodu, obrácená kotva, Na věži bývaly tři zvony. Konce první a druhé světové války se dožil jen jeden. V roce 2012 nechala obec věž celkově rekonstruovat. V rámci rekonstrukce byl do zvonice pořízen nový zvon, který byl vytvořen jako co nejvěrnější kopie původního originálu. Zvon sv. Jakub byl ulit v nizozemském městě Asten českým zvonařem Petrem Rudolfem Manouškem.






Synagoga a starý židovský hřbitov v Hořicích

18. července 2018 v 18:59 | vítor
Dějiny židů v Hořicích se počítají určitě od 16. století. Ve století osmnáctém bylo vytvořeno ghetto a postavena dřevěná synagoga. Tu nahradila po několika desítkách let synagoga kamenná, stále ještě barokní, ale s dřevěnou střechou, takže v roce 1859 vyhořela, byla opravena a nakonec novorománsky přestavěna do současné podoby. Od roku 1956 ji využívá Československá církev husitská jako svou modlitebnu.





Necelého půl kilometru na kopečku nad synagogou mezi zástavbou rodinných domů se schovává malý hřbitov, který využívala židovská komunita zřejmě už od 17. století (nevím, kde pohřbívali předtím) až do konce století devatenáctého, kdy byl v souvislosti s výstavbou nového městského hřbitova vybudován i nový hřbitov židovský. Na tento starý se dostanete, když si půjčíte klíče v infocentru. To jsme nezvládali časově, byli jsme u hřbitova až okolo 19. hodiny, proto jsme se jen dívali přes mříž vchodových vrátek na vzorně vyrovnané řady stél náhrobků, které jako by před námi ustupovaly za zeleným pruhem trávníku a bránily se našemu zvídavému focení. S klonícími se paprsky slunce jsme ucítili dotek dávných časů, kdy neexistoval ani Hitler, ani koncentráky nebo rasové zákony.... S pohledem na cedulku s mrazivým textem "cesta bez návratu 1942" jsme se s Hořicemi rozloučili a zanechali tu spoustu zajímavých míst zase na příští návštěvu. Naším dalším cílem bylo Nové Město nad Metují...






Vrch Gothard v Hořicích a starý hořický hřbitov u sv. Gotharda

17. července 2018 v 21:54 | vítor
Pískovcový vrch dnes zvaný Gothard byl osidlován již od pravěku. Je to zajímavé a silné místo. Jsou tu dva hřbitovy. O tom novém, s úchvatnou bránou, až v příštím příspěvku. Teď se zaměřím na starý hřbitov okolo kostela sv. Gotharda.

Ale první, koho jsme potkali, byl barokní sv. Václav z dílny Braunových žáků. Daleko monumentálněji působí Jan Žižka, se sokolským znakem na zádech, tedy na podstavci, vztyčen na umělém tvrzišti s parkovou úpravou, možná na místě skutečné původní tvrze. Je to první socha Jana Žižky na světě a je z roku 1873, kdy místní vzpomínali Žižkova vítězství z roku 1423 nad kališnickou šlechtou, ač ta by jim, myslím, byla ve skutečnosti bližší, než přeci jen hrubší orebitské vojsko. Ačkoli byl Žižka v době bitvy slepý a měl rok před smrtí, je zde znázorněn jako jednooký chlapák s palcátem. To ale na mé fotografii neuvidíte, to si musíte najít někde na internetu.



Svatogothardský kostelík stojí od barokních dob na místě kaple, vystavěné strahovskými řeholníky už někdy ve 12. století. Okolo něj se rozkládá starý hořický hřbitov. Je docela slušně naplněn a milovníci soch od barokních časů po 19. století si tu přijdou na své.








Na hřbitově je i památník padlým vojákům z bitvy u Sadové v roce 1866. Pod pomníkem je pohřbeno neuvěřitelných 1100 vojáků z armád obou válčících stran.



Procházíme hřbitovem a objevujeme další zajímavé náhrobky ze starší doby i z 20. století. Ale hřbitov není velký. Pomalu opouštíme svatého Gotharda a míříme k bráně zvoucí nás na nový hřbitov.





Sochařský park u Godharda

17. července 2018 v 20:46 | vítor
Do podkrkonošského města Hořic jsem dorazil s mnoha čerstvými zážitky z cesty od Nymburka přes Křinec, Městec Králové a Nový Bydžov. Chystal jsem se navštívit vyvýšeninu Godhard se sochařským parkem, gotickým kostelem a hřbitovem se známým vstupním portálem. Poobědovali jsme s kolegou, který dorazil ze Slaného po vlastní ose bleskovou spolujízdou, v místním pivovaru, což je skvělá industriální budova z konce 19.století, kde skutečně býval až do roku 1976 pivovar, nyní tedy postupně obnovován.

Hořice jsou městem kamene. Těží se zde vyhlášený pískovec a od 80. let 19. století zde existuje sochařská a kamenická škola. Důsledkem toho všeho můžete v Hořicích vidět neuvěřitelné množství soch na poměrně malém prostoru. Dokonce mají zvláštní sochařské parky. Na jeden z nich jsme mířili okolo funkcionalistických budov nemocnice.

Sochařský park pod vrchem Godhard byl založen roku 1966, kdy se zde konal první ročník sochařského sympozia. Za normalizace byla tradice přerušena, ale po roce 1989 se na ní opět úspěšně navázalo. Park je louka ve svahu, kde stojí mohutné bloky kamenů opracovaných do různých tvarů, či jen nahrubo nebo jsou vztyčeny jako menhiry nebo dokonce tvoří megalitické kruhy menhirů s dolmeny.












Dominantou této části návrší je Riegrův obelisk. Byl zde vztyčen po smrti oblíbeného politika v roce 1907. Kámen na tento pomník byl dobýván v deset kilometrů vzdáleném lomu a přeprava trvala dva týdny. Od vylomení kamene k úplnému dokončení uběhly čtyři roky. Kolem obelisku je příjemná parková úprava s mohutnými stromy a mobiliářem z nějaké dávnější minulosti, vše zde působí tak starosvětsky.




Chvilku jsme poseděli a pak jsme se zase ponořili mezi kamenné bloky, které nám pomalu a trpělivě upravovaly a uklidňovaly vědomí. Procházeli jsme po louce a sledovali sochy ze všech možných úhlů. Uvědomoval jsem si opět, jak často se v poslední době stkávám s kameny, vyhledávám je a pobývám v jejich blízkosti. Vnímám je jako moudré svědky dávných světů, kdy byl člověk plně součástí vesmíru a jeho průvodcem na cestě byl tisíce a tisíce let právě kámen. Prošli jsme horní částí sochařského parku a pokračovali po cestě ke kostelu sv. Godharda a ke hřbitovu.





Město Nový Bydžov (a několik styčných bodů s městem Slaný)

15. července 2018 v 17:48 | vítor
Nejprve vznikl Bydžov, dnes zvaný Starý Bydžov, na staré zemské stezce. Dokonce byl povýšem na město, ale ukázalo se, že výhodnější bude založit nové město nad řekou Cidlinou a tak vznikl Nový Bydžov. Město významné ve středověku je zachováno na pravidelném geometrickém půdorysu s centrálním barokním mariánským sloupem uprostřed náměstí a ulicemi, které prostředky stran vedou z náměstí v téměř přesné orientaci podle světových stran.





Nový Bydžov prodal do šlechtických rukou už Jan Lucemburský. Přesto dál patřil k významným regionálním centrům Českého království. Nelze si nevšimnout několika styčných bodů s městem Slaný. Za prvé byl vystavěn na zeleném drnu pravděpodobně za Václava II., v jehož listině je zmiňován. Tedy stejně jako Slaný. A trpěl velice za účast v protihabsburském povstání a za následné třicetileté války stejně jako Slaný.

Výjimečnou středověkou památkou Nového Bydžova je kostel sv. Vařince. Nebyl nikdy výrazněji barokizován (kromě horních partií věže) ani regotizován (přitom Josef Mocker má tady v Bydžově také kostel) a je zmiňován už roku 1311 jako kostel Matky Boží. Je tedy nejstarší stavbou ve městě.






Nový Bydžov se nakonec stal sídlem kraje po tereziánské administrativní reformě, ale poté bylo sídlo Bydžovského kraje přeneseno do Jičína. (Slaný byl zase sídlem Rakovnického kraje.) Ještě v druhé polovině 19. století se tu staví krásné historizující budovy jako novogotická nová radnice z roku 1865 nebo budova spořitelny, kde našlo své místo i městské muzeum a jejímž autorem je Jan Vejrych, mimo jiné autor Okresního domu ve Slaném.





V Novém Bydžové žila i židovská komunita, a to zřejmě od samých počátků města. Dokladem je velice starý židovský hřbitov. Na ten jsem se bohužel nedostal, neboť o svátek muzeum neposkytuje přístup k památkám. Navíc je v těsné blízkosti marketu LIdl, kde probíhala za provozu nějaká přestavba, byl tam hrozný chaos a já ani nenašel, kudy se ke hřbitovu přijde. Nevadí, snad se zadaří příště. V Novém Bydžově je i nový židovský hřbitov, a to v areálu městského hřbitova, ale ten je zase uzavřený a vlastně zrušený. O tom ale až v dalším příspěvku. Naštěstí se zachovala synagoga. V malém parku, v těsném, až významově silném sousedství s barokním, původně luteránským renesančním kostelem a památníkem obětem válek, odboje a perzekuce, který ale původně byl podle všeho památníkem osvobození sovětskou armádou v roce 1945. Synagoga je z roku 1719 a nahradila předchozí dřevěnou, která vyhořela. Od roku 1946 zde sídlí Farní sbor Českobratrské církve evangelické.








Ještě na jednu zajímavou stavbu jsem se zajel v Novém Bydžově podívat. Mohutný pětitraktový Husův sbor, tedy kostel Církve československé husitské byl postaven v roce 1926 a stále slouží svému účelu.



Pokud pak navštívíte městský hřbitov, nezapomeňte si na rozloučenou s Novým Bydžovem prohlédnout dřevěné sochy podél silnice od Městce Králové, které připomínají královskou minulost, ale i současnost města, jako třeba socha znázorňující novobydžovské gymnázium. Mě čekaly Hořice, kde jsem si pro změnu užil dosyta soch kamenných.




Hřbitov a svatyně Slunce a Měsíce v Sukoradech u Hořic

10. července 2018 v 21:49 | vítor
Sukorady jsou malá vesnice kousek od Hořic. Na jejím jižním okraji u odbočky na Kouty stojí hřbitov. Pěkný venkovský hřbitov, tichý a vkusný, takový, jaký skýtá krátké osvěžení na cestě. Hřbitovu vévodí centrální kříž a socha sv. Trojice před vchodem.





Hřbitov byl vybudován na začátku 20. století a podnes si drží atmosféru těch časů. Jeho ozdobou je márnice ve tvaru kaple se sanktusníkem na hřebeni střechy. Najdeme tu i několik kvalitních náhrobků z dob počátků hřbitova.





Před rohem hřbitova směrem k hlavní silnice stojí pomník místním chlapcům a mužům, kteří padli v 1. světové válce.


Velké překvapení na mě čekalo na druhé straně silnice ke Koutům. Proti hřbitovu je zde jakási točna, vyasfaltovaný prostor do oblouku, dnes zatarasený z horní strany betonovými květináči. Prostor mi připomínal památníky stavěné po druhé světové válce Rudé armádě. Ale celé je to takové zvláštní. Před nízkou zídkou stojí sarkofág, který mi připomíná evangelické náhrobky, jaké jsem viděl v Německu. Na sarkofágu je z čelní strany připevněný stříbrný Měsíc. Na sloupu za zídkou pak stříbrné Slunce.


Podle všeho jde o využití staršího místa vystavěného k uctívání politického kultu jako svatyně Slunce a Měsíce, podle mě naprosto unikátní moderní kultovní místo v současné střední Evropě. Žádné odkazy, informace ani stopy po jakýchkoli obřadech na místě nejsou. Nepochybně však tohle místo upravili lidé, kteří cítí doteky kosmu a nebojí se pojmenovat věci pravými jmény. Slunce, Měsíc, Země - to je náš svět. Jen za několik desítek minut poté stojím v sochařském parku v Hořicích a zírám na vysochané skupiny megalitů s dolmeny a další magické kameny a vše se mi ještě hlouběji propojuje. Kámen, prostor, krajina, vesmír.


 
 

Reklama