Než zazvoní budík

Strašlivá neděle

19. června 2015 v 18:17
V bytě, kde to všechno s těmi zvířaty začalo, jsem bydlel zřejmě já a pár - chlapec s dívkou - mých mladších kamarádů. Ti tam sice někde byli, ale aktivně do děje nezasáhli. Tomu bytu jsme říkali "U báby". A já ležel U báby na matraci, která byla položená přímo na podlaze, měl jsem intenzivní pocit prázdnoty a zřejmě jsem se probouzel. Byla zřejmě neděle dopoledne, smutná a bezútešná. Vše okolo vyvolávalo panelákový pocit. Na vybledlém koberci se něco míhalo. Zaostřil jsem na to. Byla to malá žabka. Někam odskákala. Potom snad někdo mluvil z kuchyně, nevím, jestli se to nějak týkalo mě, každopádně po koberci tentokrát skákala bílá sportovní ponožka větší velikosti. Podle tvaru, kterým byla ponožka vyplněna, se jednalo o ropuchu. Ropucha v ponožce! Proskákala mi kolem hlavy. Asi jsem pak zase usnul. Strašlivá neděle!
Později jsem zvonil u domku za přejezdem, kde bydlí můj pradávný kamarád a spolupracovník Berry. Byl slunný příjemný den. Berry kupodivu vylezl ze dveří ven, na hlavě beranici, a divil se, proč tam jsem, prý jsme nebyli domluveni. Ale přesto mě pozval za vrátka. Usedli jsme na trávník na předzahrádce kousek za vrátky. Berry měl s sebou psa, který mi strkal čumák k obličeji. Vnímal jsem ho rozostřeně. Zaostřil jsem pohled přes něj, ale i přes Berryho rameno pod ucho z beranice a spatřil jsem tam hada! Obrovský stočený žlutohnědý had vyplňoval prostor pod nějakým keřem, snad šípkovou růží. Měl bojovně vztyčenou hlavu, kterou kývavým pohybem přibližoval do prostředku prostoru mezi mnou a Berrym. Bylo to minimálně nepříjemné. Nevím, co se dělo dál.

Thriller v hrobnickém domku

19. června 2015 v 18:02 | vítor
Na malém venkovském hřbitůvku, který byl umístěn v mírném svahu a nebyly na něm žádné stromy, stál uprostřed hrobnický domek. Hrobníkem tam byl kamarád Lajba. V domku byla večer nějaká pařba, spousta lidí, prostě party. Nic se nedělo, viděl jsem spoustu těch lidí, jak normálně odcházejí, halíce se do svých plášťů a kabátů.
Ale o pár dní později už se tam odehrávalo pořádné drama. Nějaký muž, který zjevně neměl dobré úmysly, držel mě, Lajbu a ještě jednoho chlapíka, jehož tvář ani jméno si nevybavím, v zajetí v síni toho domku. Chvilkama mi připadalo, že jsme svázaní a ležíme na podlaze, pak zase ne. Hlavně proto, že jsme se pak mohli volně hýbat. K tomu došlo takhle: Ten chlap, co nás tam držel, se rozhodl zvýšit svoji nebezpečnost tím, že se mu podařilo prodloužit si nehty, které mu z prstů visely na nějakých snad šlachách, vypadalo to prostě jako provázky. Těmi nehty točil a hrozil nám jimi podříznutím. Bylo to děsivé a nepříjemné. Potom ale došlo k situaci, kdy Lajba normálně stál a měl toho chlapa snad masírovat nebo co. Jinak nevím, proč by ten člověk ležel dobrovolně na zemi na břiše s odhalenými zády. Lajba k němu přistoupil a praštil ho pěstí do ramene. Vší silou a Lajba má sílu jak tapír! Ten chlap vstal a usoudil, že se tedy musí s Lajbou bít. Odešli do místnosti, která měla být asi vedle této předsíně, ale opticky se zdála být někde dole. Tam se měli boxovat. Jak to ten chlap chtěl dělat s těmi visícími nehty, to nevím. Za prosklennými dveřmi se míhaly stíny a já jsem využil situace a prchnul jsem. Nevím, zdali ten třetí nešťastník vyběhl za mnou, byl však při vědomí a zřejmě i nezraněný, snad si tedy poradil.

Příhoda z džungle

7. února 2014 v 21:32 | vítor
Ačkoli pokojně žiji na maloměstě a dokonce mám v něm určitou společenskou pozici, jsem požádán vietnamskými bojovníky o pomoc. Ocitám se s nimi v džungli. Skupinku vedu já. Pronásledovatelé jsou ale blízko. Začínáme prchat. Nastává zběsilý úprk džunglí. Liány a větve stromů se jen míhají, jejich šlehání přes obličej a tělo není ani cítit a jen zázrakem nepadáme na terenních nerovnostech. V okamžiku, kdy se ohlédnu, abych zjistil, jaká je situace, vidím oba bojovníky, kterým pomáhám prchnout, jak nasazují k ramenům krátké luky a střílí po mně šipky. Obě mě zasahují nad oči. Štípne to a zřejmě ztrácím vědomí.
Když se proberu, jsem zpět v městečku a mám pocit, jako by mi obě rány udělaly dobře. Stojím u domu vietnamského obchodníka, který mě žádá, zda bych se za něj přimluvil u premiéra Zemana, který má město brzy navštívit. Bez jakýchkoli okolků mu pomoc slibuji.

Setkání na toaletě

7. února 2014 v 19:29 | vítor
Sedím na židli u umyvadla na společném záchodě na chodbě vedlejšího vchodu domu, kde bydlí moje matka. Vejde můj známý, Honza Z., a udiveně se mě ptá, co tam dělám. "Vybírám tady korunu," a myslím to jako vtip. Honza si pomalu myje ruce a obličej a udiveně žádá vysvětlení. Snažím se to celé obrátit v žert, také si myju ryce, stále sedě na židli.

V Americe

11. března 2013 v 11:03 | vítor

Nevěděl jsem, kde bydlím, jinak by mi to bylo jedno, že jsem v Americe. Bylo hezky slunečno a Honza L. na mě volal ze zastávky tramvaje, kam mám jet. Zastávka vypadala stejně jako ty pražské, ale domy okolo byly opravdu obrovské. Podél jednoho takového jsem prošel doprava a pak jsem zašel dovnitř, do obrovské haly. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli bydlím právě tady. Přivolal jsem si výtah. Byl úplně zaplněný rostlinami. Vmáčkl jsem se dovnitř a stisknul jsem patnáctku. Dveře se nezavřely a výtah se rozjel. Jímala mě úzkost. Ve změti rostlin jsem se tiskl k zadní stěně. Otevřená kabina svištěla nahoru. Zpocený a vyděšený jsem vystoupil v patnáctém patře. Dům neměl společné chodby, všude se bydlelo. Místnosti byly plné tmavě červených koberců, nábytku a hlavně postelí. Všude spali lidé. Lezl jsem po palandách a hledal cestu. Našlapoval jsem těsně vedle spících obličejů, dětí v pyžamách a procházel jsem velkými tichými místnostmi.
Náhle jsem se ocitl opět venku. Okolo šla Petra H. s kamarádkou a vyzvala mě, abych šel s nimi na pivo. Ve stínu obrovské budovy byl schovaný dlouhý bar. Všude jsem viděl rozličné lahve, ale pípu s pivem ne. Starší blondýnky za barem jsem se zeptal: Do you draw beer? Přisvědčila a já objednal tři piva. Postavili jsme se s nimi ke stolečku. Slunce hřálo. Nevím, jestli jsem přemýšlel nad tím, co a proč dělám v Americe. Napil jsem se.

Mezi věžáky

10. března 2012 v 10:28 | vítor
Když jedeme někam, kde to neznáme, čekáme tak nějak automaticky, že tam zažijeme nějaké překvapení. Méně překvapení čekáme v místech, která důvěrně známe. Dnes k ránu jsem zažil několik překvapení v prostoru mně dobře známém, mezi mým bývalým a současným bydlištěm, mezi dvěma paneláky, které dělí vzdušnou čarou asi 200 metrů.
Scházel jsem prolukou okolo posledního domu staré Žižkovky, když tu z ní divoce vyrazil malý sveřepý mužík s vousy. V rukách držel nějaké střapaté zviřátko a pelášil vzhůru do kopce. Čekal jsem, že za ním vyběhnou četníci nebo jiný pronásledovatel, ale nikdo za ním neběžel. Namísto toho se před domy v Žižkovce začala vytvářet skupinka lidí. Posedali si na lavičky, já mezi nimi. Za rozsvícenými okny domu, kde se scházejí Adventisté sedmého dne, se oháněla koštětem matka známého slánského gynekologa, moje bývalá sousedka. Někdo ubalil jointa a zapálil ho. Najednou kolovaly jointy tři. A možná víc. Lidí bylo na ulici okolo deseti, vzadu skupinka známých tváří, všechny rozesmáté.
Přímo před sebou jsem měl věžák, kde jsem v tu chvíli měl už bývalé bydliště a kde jsem se chtěl stavit pro nějaké věci. Ale vzal jsem to pěkně oklikou. Nejprve okolo obchodu U Pánka. Na hodinách nad obchodem ručičky ukazovaly půl osmé. Stmívalo se a všude byla spousta lidí. Většina z nich byli senioři, zimně oblečení. Připadalo mi normální, že večer těsně před zavřením si jdou všichni nakoupit. Ale lidí bylo hodně, někdo by řekl, že tam bylo mraky lidu. Obešel jsem obchod a z druhé strany stála dlouhá fronta lidí v zimních kabátech. Celá ta fronta sledovala skupinu lidí, kteří prováděli deratizační práce. Snažil jsem se té frontě vyhnout, ale zapadl jsem po pás do potoka.
"Au, on mě kousnul!" zapištěla za mnou mladá žena, držící odchyceného potkana. Pomyslel jsem si, že by se měla nechat očkovat. Kolem proběhl ten samý malý sveřepý mužík s vousy. V rukách stále držel ono zvířátko. S mokrými kalhotami jsem došel do domu a do bytu. Tam nějaká paní uklízela. "Co že všichni dnes uklízí?" pomyslel jsem si. V bytě už moc věcí nebylo. Pytel celozrnných housek, které byly překvapivě stále měkké. Hromada vypraných ponožek. Pár dalších krámů. Všechno jsem to nahromadil na malý vozíček a vyrazil zpět. Nahoře na Vítězné stál panelák s mnoha patry, mé současné bydliště. Před ním velká vydlážděná plocha a schody dolů do Žižkovky. U dveří stáli nějací lidé a zvonili na můj zvonek.
"Konečně jste tady!" nervózně hlásila paní středního věku s krátce střiženými vlasy. "Vykradli nás!" dodala ještě a já z toho měl pochopit, že to jsou moji domácí, kteří mi pronajímají byt, a taky, že teď asi budou bydlet se mnou. Celá skupinka odjela výtahem nahoru a já pomalu sbíral spadané věci z vozíčku. Najednou se všechno strašlivě pomalu vleklo; pomalu jsem sbíral spadané housky, z nichž teď byly jen části, a další věci. Plynutí času bylo až nesnesitelně vláčné.
Nahoře v bytě už byli zabydleni. Byli to dva muži s kníry a dvě ženy; ta, která mi dole sdělila, že je vykradli, a ještě jedna starší, možná její matka. V bytě byly dvě kuchyně. V jedné z nich mladší z žen drhla troubu a druhá ji pozorovala od stolu. "Zase uklízejí," pomyslel jsem si. V pokoji si zatím opřeli muži o stěny svá sněžná prkna s omluvnými úsměvy.
"Ne, jistěže mi to nevadí," usmál jsem se na ně také a rozsvítil jsem si lampičku na psacím stole.

Kostlivec

26. října 2011 v 20:43 | vítor
Nejdřív ten muž odmítl být s námi. Bylo ale životně důležité být spolu. Choval se k nám pohrdavě a pak utekl. Běželi jsme za ním jeskynními chodbami, dlouhými, s mnoha odbočkami, matně a bledě osvětlenými. Na prostranství mezi chodbami seděl a díval se na nás odmítavě. Hrdý, s vlasy divoce rozčepýřenými nás vybízel, ať jdeme tam a kýval hlavou kamsi do uličky za námi, tam, že uvidíme.
Otevřel jsem dveře do nízké skalní komory. Okamžitě se proti mě zjevil dvoumetrový kostlivec a mechanickým hlasem jako z průměrného tv sci fi seriálu na mě zařval, že mi sežere moje kosti.
Jen tak tak jsem uskočil a vyběhl zběsile postranní chodbou. Cítil jsem, že je mi v patách. Zase jsem prudce uskočil a získal jsem mírný náskok. Běžel jsem chodbou, na jejímž blízkém konci zářilo denní světlo. Na poslední chvíli jsem uhnul vlevo podél stěny na úzkou skalní římsu a přitiskl se k ní. Kostlivec se prohnal kolem mě a zřítil se do hluboké strže. A nejen on. Několik náhle prchajících řítilo se také.
Poslední přiběhl za několik sekund mladý muž v hnědém saku a skočil do hlubiny s rozpřaženýma rukama. Na jeho tváři jsem zahlédl mírný a blažený úsměv.

Stopem do Prahy

14. února 2011 v 17:53 | vítor
Rozhodl jsem se jet do Prahy, a to stopem. Vyrazil jsem na Pražskou ulici. Nezůstal jsem ale stát na zastávce pod Hotelem Praha ani jsem nedošel až na konec města k železničnímu přejezdu. Odbočil jsem do Netovické ulici a došel až k plochodrážnímu stadionu.

Tam už jeden stopař stál. "Kam jedeš?" povídám.
"Do Prahy."
"Já taky, tak já tě vezmu," řekl jsem a vytáhl z kapsy skládací auto. Rozložil jsem ho, nasedli jsme a jeli jsme. Když jsme dojeli do Prahy, zajel jsem ke starému domu s průjezdem. Projel jsem jím až na dvorek s chlívky a kůlnami.
"Tady končím," řekl jsem spolujezdci.
"Dobrý," povídá on a vylezl z auta.

Vystoupil jsem také a auto zase složil a strčil do kapsy. Vyšel jsem ze dvora ven. Přede mnou byla rozlehlá pláň s paneláky na obzoru. Nad nimi zářilo večerní slunce v plné síle.
zamžoural jsem očima a vydal jsem za tím sluncem. Měl jsem namířeno na konec Prahy. Na stopa do Slaného.

V Mnichově

18. ledna 2011 v 8:21 | vítor
Ve městě, jež bylo Mnichovem, jsem se octl v rámci jakéhosi výletu nebo zájezdu. Ale ač nás mělo být víc, do města jsem z kopců sestupoval sám. Bohužel, octnul jsem se na okraji města, všude daleko. Dlouhá třída neposkytovala možnosti ubytování ani dopravy. Vlezl jsem do jakéhosi činžáku a ptal jsem se anglicky lidí, kteří vcházeli právě dovnitř, obtěžkáni kufry, kde je nějaká možnost ubytování. Z pána s knírkem, který odložil zavazadla k výtahu, se vyklubal zřejmě barman, který střídal kolegu, se kterým se pustil do družného hovoru.
"Počkejte 15 minut, než vystřídám kolegu, pak vám odpovím," sdělil mi suše a mě to otrávilo. Odešel jsem z domu a náhle měl možnost z perspektivy obhlédnout, kde vlastně jsem. Ať město bylo Mnichovem či jiným městem, rozprostíralo se v soumraku svými světly daleko pode mnou a já byl najednou v prostorné hale, jež nemohla být jinou než nádražní. Přimotal jsem se k jakémusi informačnímu panelu, od nějž jsem si sliboval, že bude informační. Žena, která v tu chvíli též přistoupila k panelu, byla k nerozeznání podobná mé sestře, jen to prostě byl někdo jiný.
Vyběhl jsem na perón a běžel podél stojícího vlaku. Odbočil jsem doprava a běžel dolů. Tempo děje se zrychlovalo. Přiběhl jsem na další nástupiště o podlaží níž. Bylo zpustlé a prázdné. Trať vypadala jako tramvajová. Běžel jsem ještě níž, prudce klesající chodbou s drátěnou výplní místo podlahy. Doběhl jsem do temné místnosti. Přede mnou běželo zhruba desetileté dítě, které se mi pak ztratilo. V místnosti v rohu seděl muž, ale byl nezřetelný a temný. Okolo něj byla jakási hromada, ve které svítila podivná bledá světla fialovou září. Vše působilo velice temně. Skrčeně a bez dechu jsem proběhl touto místností a v rohu viděl jsem železné dveře. Vběhl jsem do nich. Další místnost působila vyloženě hrozivě. Z temných koutů se ozývaly chrčivé zvuky a mráz mi běhal po zádech. Rychle jsem se otočil a mizel odsud.

Cestou na zámek

10. ledna 2011 v 14:14 | vítor
Malá města mají svá kouzla, zvlášť tady v pohraničí. A zvlášť, pokud ranní slunce vrhá stín barokního kostela na zchátralý měšťanský dům, snad bývalý obchod dobytkem nebo obilím. V dlážděné uličce je ještě chladno, ale den slibuje být teplým a slunečným. Muž vedoucí kolo se zubí a kýve na pozdrav. Jeho košile, čepice i kolo prozrazují, že se zde zastavil čas před desetiletími. Je to tu zubožené, ale má své kouzlo, toto městečko v pohraničí.

"Pojďme někam na snídani!" volám na své druhy.
"Ano, pojďme!" souhlasí ostatní.
"Pojďme na zámek!" ukazuji vzhůru nad město, kde se na skále tyčí zámek zalitý sluncem.
"To ne, to je do kopce a daleko," protestují ti pohodlnější.
"To je tak čtvrt hodiny, víc ne," namítám.
Přes ulici z okna se vyklání starší paní. Vlasy má sestřižené nakrátko a na uších jí visí červené náušnice.
"Dobrý den, prosím vás, jak daleko je na zámek....na Kaznějov, na Košťálov..." tápu, jak se vlastně zámek jmenuje. "Tak čtvrt hodinky, ne?"
"A kolik je hodin?" ptá se paní.
"Osm, tam mají asi od devíti, ne?"
"Ne, od sedmi. To půjdete tamhle nahoru po schodech."
"A je to asi čtvrt hodiny, ne?"

A pak vidíme už schody, které se točí v serpentinách cestou nahoru k zámku. Z pootevřených vrátek domku u cesty najednou vybíhá malé zvířátko, snad myš nebo bércoun, ale na sobě má červený obleček, jaký mívají yorkshirští terriéři, běhá tam a sem a poutá zrak. Od schodiště přijíždí brýlatá paní na kole a zvířátko před ní prchá pod vrata. Paní ještě rychle dobíhá k vratům, ale nemá šanci zvíře chytit.

Začínáme stoupat po schodech a z vrat místo malého rychlého zvířátka vychází rozvážným krokem dikobraz, který vypadá zároveň trochu jako skunk, a stoupá před námi po schodech.
Tak v tom slunném ránu stoupáme všichni k zámku na snídani vedeni dikobrazem, který trochu vypadá jako skunk.
 
 

Reklama