Poetika

láska

30. dubna 2015 v 6:14 | vitor
jako když foukneš do pudru
jako když rozřízneš srdce
zmizela láska ve větru
není v tom srdci více

až umřu...

3. února 2015 v 18:42 | Francis Giauque
až umřu
pokud možno zítra
pohřběte mě
do vlhké země
ztěžklé teplem
ať prkenná klenba
pokryje hvězdami můj spánek
ať nikdo neoplakává
toho který neuměl žít
budu se moci konečně zvednout
v noci za jasného zvuku

El Viaje Definitivo

6. ledna 2015 v 21:25 | Juan Ramon Jimenez
... a odejdu. Ale ptáci zůstanou a budou zpívat,
a moje zahrada zůstane, a bude v ní zelený strom,
a studna s vodou.
Mnohá odpoledne bude obloha modrá a mírná,
a zvony na zvonici budou vyzvánět
tak, jak vyzvánějí dnes odpoledne.
A lidé, kteří mě milovali, odejdou,
a město bude každým rokem pukat novotou.
Ale můj duch se bude pořád nostalgicky potulovat
ve stejném skrytém koutě mé květinové zahrádky.

Odpověď

2. prosince 2014 v 13:10 | František Halas

Přes šepot tvůj
smrt ke mně hovoří
ne ty mne nelituj
to pokoří

Chci naslouchati jí
a vyzvěděti jen
proč každý patří jí
a zda jsme její sen

tíseň

29. září 2014 v 13:09 | vítor
chtěl bych poslouchat už jen pomalé písně
a celý se tak nějak naložit do tmy
ve tmě si prohlédnout všechny své tísně
a nechat střídat dny noci a dny

věčné trpění

13. září 2014 v 10:54 | vítor

nikdy se neskončí kolotoč iluzí
jež hlava má nosí
a další iluzí
sama sebe krmí

jak jedna zmizí
hned další na sebe vrší
dokola je točí
jak křeček kolo v němž běží a běží

dokud se nezbavím
toho všeho trpění
v pekle a v oblacích
jak demiurg šílený
ve věčných idejích

Madam Hussajn

21. července 2014 v 20:20 | vítor
Jakpak se má dnes Madam Hussajn?

Oční víčka slepená marmeládou a bílým práškem.
Těžká vůně parfémů a střevních plynů,
těžké závěsy zakrývají oblohu,
těžce visí měsíc na vybledlém nebi.

A náhle tropický déšť vše smývá.
Surreal Maghrib se líně protahuje a probouzí se.
Nohy si přehazuje přes zábradlí a zrovna ladně
míhá jimi prostorem.

Pokojem prochází ptactvo a promíchává se se spodním prádlem Madam Hussajn.
Ta stále jemné světlo vyzařujíc prdí a také se těžce probouzí.

Den nový povstal.

je mrtvo všude

20. dubna 2014 v 22:46 | Jiří Karásek
III. Narkózy

Trav hořká zeleň zbledla v bělost chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla.
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou

na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.

Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkózách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...

Zapadající slunce

20. dubna 2014 v 21:27 | Tu - Fu
Slunce se chytlo na hák k závěsům.
Od potoka jen tichý jarní šum:
záplava květů, které voní z břehu,
otýpky klestí, které plní člun.
A vrabci - rvou se, až se sypou snítky.
A brouci - víří, až je plný dvůr.
Kdo vynalezl tohle mladé víno?
Jediný pohár spláchne tisíc chmur.

krása ploskovic

13. dubna 2014 v 21:28 | vítor
... šuměly tam krinolíny fontán,
tam u balustrády někdo stál,
paprskem naň ukázal mi měsíc,
jinak bych tě vůbec nepoznal...
... v tanci můr...
/j.kainar/







 
 

Reklama