Poetika

Zapadající slunce

20. dubna 2014 v 21:27 | Tu - Fu
Slunce se chytlo na hák k závěsům.
Od potoka jen tichý jarní šum:
záplava květů, které voní z břehu,
otýpky klestí, které plní člun.
A vrabci - rvou se, až se sypou snítky.
A brouci - víří, až je plný dvůr.
Kdo vynalezl tohle mladé víno?
Jediný pohár spláchne tisíc chmur.

krása ploskovic

13. dubna 2014 v 21:28 | vítor
... šuměly tam krinolíny fontán,
tam u balustrády někdo stál,
paprskem naň ukázal mi měsíc,
jinak bych tě vůbec nepoznal...
... v tanci můr...
/j.kainar/







písek noir

31. března 2014 v 21:25 | vítor

cestou poslední

17. března 2014 v 18:36 | vítor

vokolo sirotčince
proti chudobinci
ke řbitovu chodník

Psáno při návštěvě u řeky Paj Šuej u Nan Jangu při výstupu na říční zeď

25. února 2014 v 21:27 | Li PO
Zrána jsem došel až k pramenům řeky Paj-šuej
Na chvíli vzdálen hrubosti, již svět lidí mívá
Ostrovy, ostrůvky půvabnou krajinu tvoří
Řeka tu v průzračném prázdnu s nebem v jedno splývá
Oči mé jdou spolu s oblaky, co plynou k moři
Srdce je šťastné spolu s rybami, co proudem plují tiše
Hlasitě zpívám po celou dobu až do slunce západu
S měsícem potom vracím se do své venkovské chýše

Zaháním tíseň

2. února 2014 v 18:13 | Tu - Fu
Za hrubým prahem pod došky bydlím až u oblak.
Dole jdou vlny,černý proud, déšť vzlétá jako mrak.
V zobáku rudou bobuli, pták vyvádí své mladé.
V potoce dá ti rybářka bělici za měďák.

má stará hlavo...

8. ledna 2014 v 22:27 | Wang Wei
Má stará hlavo
dnes už milujem
jen ticho samoty.
Ta srdce nezvichří,
ran balsám chladný.
Domova lesy,
cíli nejdražší!
Jde vítr z borovic,
mé stužky rozplétá
a odnáší.
Na horách měsíc,
loutna tiše zní.

Života moudrost ?
Píseň rybáka
zpívaná z dálky
přes vod bezmezí.

Miriam

7. prosince 2013 v 11:39 | Jakub Deml
Kolik životů, tolik cest.
Já vyšel za svítání,
kdy slunce svou ještě chrání
blahozvěst.

A potkal jsem Vás.
Roucho černé, závoj bílý,
krok a pohyb kouzlo síly
a bolestný hlas.

Z rosného démantu paprsků trs?
Jest to dvé očí za svítání,
které svou radost se mnou chrání
závojem slz.

kdybych už měl umřít

4. prosince 2013 v 12:43 | Václav Hrabě
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat

muži za svodidly

3. prosince 2013 v 22:04 | vítor
noc byla temná jak netopýří srst
a přece v ní zářily stovky světel
oblohu zkoumaly světlomety letadel
xenony a halogeny aut a autobusů
oslňovaly zvěř poklidně pasoucí se na zeleném pruhu
uprostřed dálnice

vzduch byl plný ozonu a přesto se nedalo dýchat
jen těžce
jen těžce se zvedaly hrudníky pod navlečenými svetry a kabáty
v prostoru bez oken kterými není nic vidět

blesky svištěly nehlučně oblohou
tiše a zlověstně sekaly těžký vzduch

v záblescích míhaly se sem tam postavy
chodců za svodidly
osamělé postavy ve starých vaťácích
zaboudlí muži s nemytýma rukama
ošlehanými obličeji a divokými strništi na tvářích

noc byla temná jak štětiny divočáka
a není konce té cesty podél svodidel
na její začátek si nikdo nevzpomene
natožpak hlavy oblouzněné laciným alkoholem

snad starý strážní domek
ten opuštěný vechtr nad tratí
snad jenom suché místo pod keřem
bude jim snem

a zítra? zase den?

 
 

Reklama