Poetika

Dekadence

20. února 2013 v 23:45 | vítor
Když ředitel národopisného muzea
objedná japonskou směs
zlaté kleštičky a tatarskou omáčku
s úsměvem do kleštiček nabírá a máčí
a poroučí všem ještě malého kozla

A zlaté kleštičky jak plachý kolibřík odcvrlikají
a tatarka také není

A hrají k tomu Memory tapes
a ten druhý na baru říká: Yes

živý granát, který zabil hitlera

14. února 2013 v 20:20 | Tonda E.

Limerick holandsko - islandský

25. ledna 2013 v 19:54 | vítor
my hair is fair
i am from heerenveen

my fear is here
i am from reykjavíííí

kajuta

28. prosince 2012 v 21:32 | vítor
původně to vypadalo, že kajuta má být mou spásou. byla zaplněna knihami, jak se patří na dlouhou cestu. byla vybavena stálou šňůrou na věšení prádla. byla opatřena chladničkou a balkóny....
koráb plul a plul a světlé zítřky zdály se být na dosah. ale dosahu není snad, i kdyby nepřišlo to šílenství a pak bahenní horečka a moskyti....
ale i tak musím se teď spokojit se svou kajutou tady na korábu. uvízli jsme v prastaré bažině a lidé tu postupně stárnou. celý koráb se propadá hloub a hloub a spodní patra už ohrožují krokodýli. Naštěstí bydlím v devátém patře a naštěstí je vždy připraven vůz škoda mistic, který mě vždy vyveze mimo zónu....

Báseň pro středeční večer

14. listopadu 2012 v 21:48 | Ivan Wernisch
Nic

Nic, nic a nic,
to je tvůj díl
Smíš ale závidět
a to ti musí stačit, věř,
je to pro tebe
víc, než si zasloužíš
Tolik o bohatství

A tolik o kráse:
Nic, nic, nic,
to je tvůj díl
Ale smíš se tím trápit
a to je mnoho

Nemáš nic, nic a na nic
už nečekáš
a to je tvé štěstí
Tolik o štěstí

Báseň pro listopadový pátek

9. listopadu 2012 v 14:49 | Franta Gellner

To je teď celá moudrost moje


To je teď celá moudrost moje
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit s čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

Parky

19. dubna 2012 v 19:57 | Michal Ajvaz
báseň pro tento den

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,
ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.
Kolem rozsvíceného bufetu s kachlíkovými stěnami
odešli jsme do rozlehlých parků, odkud po celá léta
prosakovaly horečky, mlha, únavná neřest rašení
do nitra zamčených šatníků, mezi stránky knih,
v nichž nakonec začaly růst ryzce. Už jsme nečetli,
sbírali jsme v knihovně houby. Nemoci nábytku
prostoupily naše filosofické systémy, hromadily
své šťávy ve spleti podmínkových a příčinných vět,
z pojmů vanul dech hnijící trávy. Krystaly cizího jedu,
o které stojí jen zlé malachitové sochy, blížící se,
teď už definitivně, po tmavých schodištích
secesních domů, vše, co zbylo z minulých let.

Poté, co se objevilo bílé zvíře v předsíni,
ztratilo smysl vyhýbat se zakázaným zónám města.
Byli jsme vyznamenáni prohrou, chladnou a zářivou
jako světla lokomotiv v těžkých zrcadlech z první republiky
ve zhasnutých cizích pokojích u trati,
otevřela se dvířka do podivného ráje, v mokrém listí
za houštím vlhkých, nasládle páchnoucích kabátů.

Dvojverší zeměpisně - pesimistické

12. února 2012 v 16:28 | vítor
ÚVVM (Ústřední výbor vykradených mozků) uvádí půvabné dvojverší na tuto neděli:

Zlonice Zebín a Zvěřínek
všechno to půjde brzy do kytek




Zimná

4. února 2012 v 12:53 | Jiří Veselský
...básnička na dnešní mrazivou sobotu...

Má krásná, ale vzdálená!
Mráz píše báseň jinovatkou,
tu báseň krásnou, ale krátkou
na posněžená polena.

Loupežník oheň zakládá,
ozvěna nese praskot sirky
a zní to jako balada
z tři sta let téměř staré sbírky...

Čtení v kavárně

15. ledna 2012 v 11:15 | vítor
Slečna Há si teď říká Josefína Leknínová. Je to její umělecká licence, jak se říká. Je v Praze na škole pár měsíců a již je plně etablována v uměleckých kruzích. Včera dokonce dovezla do Slaného na čtení několik umělců z Prahy. Známého básníka a spoluzakladatele Revolver Revue Víta Kremličku, který přečetl několik pěkných básní a poté nás seznámil s numerickou poezií, které říkal ještě nějak jinak, ale já si nepamatuju jak. A těmi numerickými básněmi strašně naštval slánského hudebníka Johnnyho Judla, který to celé nemohl nějak unést. Tak jako tak, Vítek má kořeny v nedaleké Kačici a také nedaleké Mšeci a jeho dědeček učil na Hospodářské a hospodyňské škole ve Slaném, kterouž jsem mu při krátké procházce ukázal.
Ale nejdřív četla Josefína a její vrstevnice Bětka Stančáková. Obě vypadaly za tím kavárenským stolem jako dvě školačky z devítky o přestávce, ale když četly, tak se chvílemi až tajil dech, neboť obě jsou dobré, po čertech dobré básnířky a až se naučí nedrmolit, nepřežbrblávat se a Bětka taky nehihňat se, prostě, až ty básně vyniknou v celé kráse, tak bude svět ohromen jejich talentem.
Pauzy mezi čteními vyplnil brnkáním na kytáru Kuba Mužík, který také četl svoje básničky a který je sympatickým zástupcem poezie psané na účtenky po několika pivech při spatření krásné dívky.
Akce se také jako pozorovatel a návštěvník zúčastnil básník Ota Kars, který má mezi některými literárními kritiky špatnou pověst, ale on vůbec nepil, nebyl vulgární a nemočil na ulici, takže autor tohoto blogu může potvrdit, že je to slušný člověk s mnoha zájmy.
Nejprve to vypadalo, že na čtení nikdo nepřijde, ale nakonec se malý prostor kavárny pěkně zaplnil. Sobotní večer s poezií se vydařil!
 
 

Reklama