Řbitovní qítí

Nový židovský řbitov v Praze

30. listopadu 2018 v 20:44 | vítor
V současné době stojí na území Prahy sedm židovských řbitovů. Do éry nových řbitovů stavěných ve druhé polovině 19. století často hned vedle řbitovů obecních, křesťanských patří dva pražské židovské řbitovy. Nový schmíchovský na Malvazinkách a nový řbitov, který je součástí areálu pražských řbitovů na Olšanech.

Nový židovský řbitov na nároží ulic Izraelské a Jana Želivského byl založen roku 1890 a od té doby až dodnes je používán jako hlavní pražský židovský řbitov. Dominantou řbitova je obřadní síň postavená v novorenesančním slohu architektem Bedřichem Münzbergerem. Tu může spatřit každý, kdo vyjde z prostorů stanice metra Jana Želivského ve směru k hotelu Don Giovanni. Řbitov byl plánován na asi 100 let, ale už po 30 letech musel být rozšířen a roku 1933 bylo v jeho jihovýchodní části zřízeno urnové oddělení s funkcionalistickou obřadní síní postavenou podle plánů architekta Leopolda Ehrmanna (ten je také autorem hrobu Franze Kafky).Tu uvidíte, když půjdete ulicí Izraelskou podél řbitovní zdi až ke sportovní hale Bohemians Praha. Rozloha celého řbitova je více než 10 ha.

Blízko vstupu se nacházejí památníky a symbolické hroby obětí holocaustu. Symbolické náhrobní desky jsou také umístěny na vnitřní straně zdi vedoucí podél ulice Izraelské.

Řbitov je především památkou na pražský židovský společenský život začátku a první poloviny 20. století. Je zde pořbeno mnoho vynikajících osobností kulturního a společenského dění, bohatí průmyslníci i významní činitelé židovského náboženství. Najdeme tu hroby a hrobky od nejvýznamnějších umělců své doby: Jana Kotěry, Jana Štursy, Fritze Lehmanna, Maxe Spielmanna a dalších.

Ze jmen osobností zde pořbených a širší veřejnosti známých je třeba v první řadě jmenovat nejnavštěvovanější místní hrob - hrob Franze Kafky. Jsou zde pořbeni i jeho rodiče. Hrob je nejen hojně navštěvován, ale i ozdoben květinami a šiškovými věnci, které vypadají velice nevkusně a na židovském řbitově i nepříliš vhodně. Zejména jsou ale hnusné. Neodvážil jsem se ale vyhodit je do kontejneru. Proti Kafkovu hrobu na zdi je umístěna symbolická deska Maxu Brodovi, Kafkovu příteli a vydavateli jeho díla. Z dalších spisovatelů jsem objevil hrob humoristy J.R.Picka. Leží zde například i Arnošt Lustig, Ota Pavel nebo Lenka Reinerová. Dále třeba malíři Jiří Kars a Max Horb nebo nedávno zesnulý herec Jiří Ornest. Stojí tu i hrobky známých podnikatelských rodin Waldesů (Koh-i-Noor) nebo Petschkeů (uhlobaroni a bankéři) nebo třeba významné rodiny Bondyů.

Od roku 2001 stojí na řbitově také symbolická otevřená tumba, do které byly umístěny exhumované ostatky ze středověkého řbitova, který se nacházel za tehdejšími hranicemi Starého Města, v prostoru za stanicí metra Národní třída.

Nový pražský židovský řbitov je nejen místem věčného oddechu mnoha stovek lidí, ale také významnou kulturní památkou, která zachycuje úroveň české židovské společnosti v době největšího rozmachu, na konci 19. století a v prvních desetiletích století 20.

Galerie k článku zde.

Vojenský řbitov na Lilienthalstraße

14. listopadu 2018 v 10:27 | vítor
Při naší procházce okolím berlínského Südsternu jsme nakoukli i do baziliky sv. Jana, hlavního kostela berlínských katolíků. Kdo jsou berlínští katolíci, prozradili polské nápisy, letáky i častá zpodobnění Karola Wojtyly. Hned za kostelem se nachází řbitov na Lilienthalstraße.

Řbitov na Lilienthalstraße byl založen v letech 1938 až 1941 pro padlé vojáky Wehrmachtu. Během války a těsně po ní zde bylo pořbeno 4935 vojenských i civilních obětí druhé světové války. Celková plocha řbitova je více než 14 ha. My jsme prošli jen malou část blízko vchodu č.7, který se nachází právě v sousedství baziliky sv. Jana.

Správa řbitova byla v péči Wehrmachtu. Tuto funkci pak v poválečných letech převzal Bundeswehr. V roce 1950 byl tento řbitov stanoven jako Centrální vojenský řbitov v Berlíně.

Galerie k článku zde

Dva řbitovy na Südsternu

7. listopadu 2018 v 21:07 | vítor
Südstern je část města Berlina na okraji čtvrtí Kreuzberg a Neukölln. Mají tu rozlehlé náměstí s kostelem, u parku schovaný minipivovar a také baziliku sv. Jana, která je spolu se sousední papežskou nunciaturou, centrem berlínských katolíků. A také tu mají řadu řbitovů na Bergmanstraße. Čtyři vedle sebe tvoří rozlehlý komplex, ve kterém by se dalo pobývat hodiny, kdyby na to byl ovšem čas.

S kolegou jsme navštívili dva z těchto čtyř řbitovů. Alter Luisenstädtischer Friedhof a Friedhof IV Jerusalems- und Neuen Kirche.

První z nich byl postaven v roce 1831 na bývalé vinici. Na ploše asi 9 ha je největším ze čtyř řbitovů na Bergmannstraße. Uprostřed řbitova je socha anděla vzkříšení, asi dva metry vysoká, vytvořená Ottonem Geyerem. Na řbitově leží velké množství osobností německého veřejného a uměleckého života 19. století. Je plný opravdu skvostných hrobek a je velkoryse řešený, kdy jednotlivé hroby okolo sebe mají dostatek místa. Kromě tradiční architektury 19. století tu najdeme i moderní hroby, dokonce hroby, které nenásilně překračují hranici křesťanské kultury. V zadní části řbitova se též nachází pořebiště padlých z první světové a civilních obětí z druhé světové války.

Ze zajímavých osobností zde pochovaných můžeme například uvést Gustava Stresemanna, kancléře Výmarské republiky a držitele Nobelovy ceny míru za rok 1926, bratry Luckhardty, architekty, Karla Eugena Körnera, malíře krajináře, Eugena Richtera, jednoho z prvních profesionálních politiků nového typu po polovině 19. století, Friedricha Scholze, skladatele symfonické a rozhlasové hudby a spisovatele sc-fi, Roberta Stocka, průkopníka telekomunikačních technologií v Berlině, nebo Johannese Stumma, policejního komisaře, který se před nástupem nacismu zabýval problematikou pravicového extremismu, za nacistů byl penzionován a po válce vybudoval policii v Západním Berlině. A mohli bychom jmenovat spoustu dalších jmen.

Sousední Friedhof IV Jerusalems- und Neuen Kirche byl založen roku 1852. Rozkládá se na ploše něco přes 3 ha. Nachází se zde novorománská kaple od Louise Arnda. Nejvíce zajímavých hrobů a hrobek je soustředěno podél zdi s Alter Luisenstädtischer Friedhofem. Tvoří řadu připomínající hrobky bohatých římských měšťanů. Je tu pořbena také spousta zajímavých osobností. Je zde pochován například Arthur Rohmer, architekt, specialista na výstavbu pivovarů a sladoven, Max Krause, továrník v oboru papírnictví, známý svými rozsáhlými sociálními projekty pro své zaměstnance, Rikard Nordraak, autor norské hymny, jehož ostatky byly převezeny v roce 1925 do Norska, Werner Schroeter, režisér, jeden ze silné generace německých režisérů šedesátých let nebo třeba Michael Hansen, dánsko - německý komik a kabaretiér.


Procházka po berlínských řbitovech je velkým zážitkem. My jsme navíc měli štěstí, že jsme potkali kouzelnou babičku, která nás požádala o oheň. Doprovodili jsme ji k hrobu, o který pečovala, a ona nám vyprávěla o tom, jak je možné si pronajmout jen za udržování a péči starý opuštěný hrob. Tento byl po nějaké staré rodině se španělskými kořeny. Paní zde měla pochovanou dceru. Proč ta zemřela brzy po své třicítce, jsem se samozřejmě neptal. Emočně silným zážitkem jsme ukončili svou návštěvu na řbitov v Bergmanstraße u Südsternu a šli jsme uhasit žízeň čepovaným hellesem.

Galerii najdete zde

Řbitov v Eibentále

5. listopadu 2018 v 20:48 | vítor
Eibentál je jedna ze šesti dosud existujících krajanských vesnic v rumunském Banátu. Banát je geografický a historický region dnes rozložený na území tří států: Rumunska, Srbska a velmi malou částí i v jižním Maďarsku. České vesnice jsem umístěny v nejjižnější části Banátu, na náhorní plošině nad řekou Dunaj, kde je na Dunaji postavena přehrada Železná vrata a kde se úzkou soutěskou, podle níž přehrada dostala jméno, řítí tuny vod směrem k hranici s Bulharskem. Eibentál byl stejně jako ostatní české vesnice založen kolonisty ve dvacátých letech 19. století. Místní kolonisté pocházeli zejména ze středozápadních Čech. Po dvou stovkách let osídlení této těžko dobyvatelné a přísné krajiny žijí v Eibentále a sousedních Nových Dolech asi tři stovky obyvatel.

Nevím, jestli je místní řbitov úplně původním a tedy již také skoro dvě stovky let funkčním. Až bude příležitost, budu po tom pátrat. Leží v prudkém vrchu jako vše v Banátu, co není úplně v údolí, nad pravým břehem říčky Tisovice. Je řbitovem katolickým, což nám sice nepřijde divné, ale u nás se na řbitovech už dávno skoro vůbec kříže na náhrobky nedělají, zatímco tady stále ano. Také se tu opakují dříve i u nás běžné prosby k Bohu o lehké odpočinutí zesnulých. Náhrobky ve tvaru kříže jasně na řbitově dominují. Je zde velký počet křížů kamenných, ale také železných, často vytvořených svařením dvou obyčejných trubek. Prosté vyjádření v chudém kraji. Nedokážu si představit tu dřinu někoho zde pořbívat uprostřed zimy.

Eibentálský řbitov je jak horská zahrada plná křížů. Svěží tráva plná lučních květů vytváří úplně jinou atmosféru než běžné české venkovské řbitovy. S respektem procházíme místem odpočinku generací Čechů, kteří se narodili zde, v Banátu, uchovali si jazyk svých předků, ač třeba nikdy v Čechách nebyli, a pak zemřeli zde, v dalekém Podunají. Všímáme si často opakovaných příjmení, nejčastější je Pospíšil. Všímáme si také, kolik je zde pochovaných mužů, jejichž život vyhasl okolo padesátého roku života. Života sedřeného těžkou prací na poli a v dolech.

Vychutnáváme si výhledy na protější svahy osvětlené zapadajícím sluncem a ve stavu jakéhosi vnitřního smíření, jaké často nastává po návštěvě spirituelně silných míst scházíme k vesnici. Za plotem na dvorku chrochtá spokojeně čuník. Tuším jeho blízký konec. Vnímám ho jako svědka věčného přírodního koloběhu a spokojeně odcházím k Medvědovi na pivo.

Galerii najdete zde

Řbitov v Jamské ulici ve Žďáru nad Sázavou

11. října 2018 v 20:36 | vítor
Sehnat dostatek informací o řbitovech bývá největší problém, co se snahy o poctivě prováděnou funerální turistiku týče. Pokud to není historicky výjimečný řbitov nebo na něm neleží celonárodně uznávaná osobnost, tak ho informační centra i lokální historici víceméně vyignorují. jako by ve městě nebyl. Přitom většina řbitovů v českých městech se dá označit za památku prvořadého významu? Kde končí všichni starostové, ředitelé, umělci, známé figury a jiné osobnosti města? Samozřejmě, že na řbitově. Řbitovy často bývají na stejném místě třeba už od renesance jako ve Slaném, nebo od dob klasicistních, často od druhé poloviny 19. století. Jsou plné drobných skvostů, které si zaslouží turistovu pozornost stejně jako sochy na náměstích, busty v parcích, boží muka na rozcestích a kaple na návsích vsí. Hroby a hrobky stylů neorenesančního, secesního, fukcionalistického nebo expresionistického, kterýžto se k člověka věcem posledním nebývale hodí jsou díla dnes již zapomenutých umělců a jména na deskách už nikomu nic neříkají. Škoda...

O řbitově v Jamské ulici ve Žďáru nad Sázavou se dají najít informace v publikacích Žďárský uličník I. a Žďár nad Sázavou v zrcadle staletí, jak mi poradil pan Dr. Elbl ze žďárského muzea, čímž mu tímto veřejně děkuji. Já bych ale k těmto publikacím musel hledat dlouhou cestu, proto jsem zůstal v nevědomosti a sdílím s vámi, čtenáři mého blogu, pouze tichou krásu řbitova.



Dle mého soudu by to měl být řbitov ve Žďáru čtvrtý v pořadí. První byl, jak to bylo obvyklé, okolo kostela za náměstím, druhý je nedaleko řbitova v Jamské, a to přímo nad náměstím u hlavní Horní ulice. Jeho ozdobou je řbitovní kaple, původně renesanční, přestavěná Santinim. Zde ji máme:


Pak byl také řbitov v areálu poutního kostela na Zelené hoře, Santiniho skvostu zapsaného v UNESCO. Aby ale splňoval podmínky zapsání, tak musel být tamní řbitov zrušen, protože v původním projektu nefiguroval, začalo se zde pořbívat později. Hroby byly přemístěny na nový, velký terasovitý řbitov s obřadní síní, dílo zřejmě 70. nebo 80. let 20. století, který je umístěn hned za zelenohorským vrcholkem. Tento řbitov by tedy měl být pátým žďárským. Vraťme se ke čtvrtému do Jamské ulice. Podle náhrobků v přední části řbitova soudím, že byl vybudován zhruba v polovině nebo v první polovině 19. století. Okolo přístupové aleje se rozkládá menší park a brána na řbitov je výstavní. Hned vlevo za branou jsme našli bustu Jana Doležala, lesníka, pedagoga a spisovatele.





Řbitov Jamské se rozkládá na ploše necelého hektaru a kromě pana Doležala jsme tu našli velkou spoustu pěkných měšťanských hrobů, ve kterých leží ostatky členů významných rodin, mnoha ředitelů školských i finančních ústavů, gymnaziálních profesorů a významných obchodníků a živnostníků.














Řbitov je rozdělen centrální cestou lemovanou stromy, která je ukončena v zadní, novější části řbitova skvostným křížem.



Zajímavé hroby jsme našli u jížní zdi řbitova. Jsou tu památky na čilou partyzánskou činnost, která tu v okolních lesích za druhé světové války probíhala. Takže tu mají hrob také třeba jugoslávští partyzáni. Se řbitovem jsme se rozloučili celkovým pohledem z jižní strany. Příjemná procházka za slunečného počasí nám udělala dobře na těle i na duchu.




Židovský řbitov u Podbořan

2. září 2018 v 10:19 | vítor
Na území České republiky se dochovalo několik stovek židovských řbitovů. U některých z nich ale slovo dochovaný nemá ten správný význam. Například jako u řbitova v Chyši, kde je zachován jen prázdný prostor bez zdi a náhrobků. Podobně je na tom řbitov ležící asi dva kilometry jihozápadně od Podbořan. Byl založen v roce 1889, patří tedy k těm nejmladším židovským řbitovům na našem území. Ale dlouhé trvání mu nebylo přáno. Řbitov stejně jako podbořanskou synagogu těžce poničili nacisté. Většina náhrobků byla zničena a odvezena. Wikipedie dnes uvádí, že na řbitově je šest dochovaných náhrobků. Doporučuji zájemcům je hledat v zimě, protože v létě v bujné vegetaci nelze najít prakticky nic. Jen zbytky obvodových zdí z červeného pískovce a opravdu jen mizivé zbytky kamenů, které zřejmě bývaly náhrobními kameny. Takže vyplašená liška, kterou viděl kolega v přírodě vůbec poprvé, byla nakonec největším zážitkem z tohoto místa, které svým momentálním stavem vypovídá o podstatě lidství a o šíleném 20. století.





Židovský řbitov v Kynšperku

24. srpna 2018 v 21:57 | vítor
Židovské osídlení v Kynšperku je doloženo už do 14. století a zřejmě souvisí s velkým pogromem na židy v Chebu za panování Karla IV. Při rozptylu chebských židů, jenž pogrom vyvolal, se část z nich údajně uchýlila také do Kynšperku nad Ohří, kde tak židovská komunita buď vznikla nebo se již jako existující posílila. Kynšperk, jak už název napovídá, vznikl původně jako hrad s podhradím, které se brzy rozrostlo v město. Během bouřlivých událostí první poloviny 17. století kynšperský hrad, už nevyužívaný, začal pustnout a na jeho severní straně byl zřízen židovský hřbitov. Vzhledem ke stáří místní židovské komunity to ale nemůže být první židovský řbitov v Kynšperku. Více však o tomto domnělém starším řbitově nevím.








Řbitov leží ve svahu v bývalém hradním příkopu a je zajímavě členěn. V horní části je novější část, prostředkem po dělícím valu vede cesta od branky a ve spodní části jsou starší náhrobky. Celkem jich tu je okolo 130 a nejstarší čítelný je z roku 1729. Ale měly by tu být náhrobky až z počátku 17. století. Hodně náhrobků je velice pěkných a pocházejí určitě ze 17. a 18. století.






V roce 1814 byl řbitov rozšířen a to je ona horní část. Zdejší náhrobky padly z velké části řádění místních nácků v roce 1938, kteří předtím zapálili i synagogu. Právě zde byl v roce 1949 pořben jako úplně poslední na tomto řbitově malíř Fritz Lederer. Česká verze Wikipedie uvádí tři nejvýznamnější kynšperské rodáky, všechny tři židy a Lederera mezi nimi. Německá verze Wikipedie uvádí devět rodáků, z toho jednoho žida a Lederera vůbec. Známky vandalismu lze najít i na jednom náhrobku v dolní části, ale jde zřejmě jen o velice prostoduchý pokus o neonacismus v divokých 90. letech 20. století.











Řbitov byl v letech 2005 a 2006 velice pěkně rekonstruován. Před prohlídkou doporučuju domluvit se v infocentru, jak to vlastně je s klíči. My to bohužel nevíme. Ano, seriozní badatelé, profesoři a krajeznalci lezli přes zeď. Pohled ze řbitova na věž evangelického kostela Vykupitele stál za to...


Řbitov ve Skalné

24. srpna 2018 v 20:47 | vítor
Řbitov ve Skalné u Chebu je příkladem starého původního většinově německého řbitova, na který navazuje řbitov nový, český. Vše je soustředěno okolo řbitovního kostela sv. Šebestiána, skvělé památky ze 14. století. Stará část je sice v horším stavu a některé náhrobky, hlavně v jihozápadním koutě řbitova, jsou povalené, ale díky společné komunální péči je řbitov určitě v daleko lepším stavu než mnohé jiné německé řbitovy v Sudetech, které jsem navštívil.





Řbitovní kostel sv. Šebestiána je původně gotická stavba ze 14.stol., s lodí s plochým trámovým stropem, dřevěnou kruchtou a pravoúhlým presbytářem s křížovou klenbou z druhé poloviny 15. stol. Hřbitovní kostel byl v letech 1686-1689 přestavěn jako poděkování za odvrácení moru. V roce 1831-1832 byl kostel renovován, byla pořízena zvonice, ale osazení zvonu se dočkala až mezi roky 1911 a 1912, v době, kdy probíhaly další opravy.
Více zde: https://www.kamennevrchy.cz/obce/skalna/pamatky-obce-skalna/hrbitovni-kostel-sv-sebestiana/







Další dominantou řbitova je hrobka rodiny Hendrichů. Hrobku nechala vystavět rodina Hendrichových, kterým v roce1887 zemřel sedmiletý syn Ernst na spálu. Původně byla určena právě jemu, později ale sloužila i širšímu příbuzenstvu. Po 2. světové válce však došlo k násilnému otevření všech rakví, zřejmě krumpáčem, a vyházení ostatků. V současné době hrobka prochází rekonstrukcí, před níž výzkum odhalil, že hrobka ukrývá i unikát. Mumii, která řádění vandalů jako zázrakem přečkala. (Zdroj: https://vary.idnes.cz/archeolog-nalez-chebsko-michal-beranek-muzeum-vyzkum-mumie-p42-/vary-zpravy.aspx?c=A171130_367606_vary-zpravy_ba)



Ve staré části řbitova je spousta pěkných hrobů a když se člověk skloní, aby prozkoumnal podrobnosti, tak zjistí, že do některých hrobů se ukládalo i v poválečném období, že tu jsou hroby smíšených česko - německých rodin, že do některých starých hrobů se nechal docela nedávno někdo pořbít nebo že o některé hroby ve staré části je dobře pečováno.









Řbitov ve Skalném je opravdu pěkné místo nejen díky kostelu sv. Šebestiána a rozhodně stojí na návštěvu, Jako raritku na závěr mohu uvést úhledné kolumbárium, jakých na venkovských řbitovech moc k vidění nebývá.

Řbitov zaniklé obce Újezd

17. srpna 2018 v 20:37 | vítor
Obec Újezd, německy Mähring, ležela v nejtěsnější blízkosti státní hranice, nedaleko nejzápadnějšího bodu tehdejšího Československa a předtím Rakouska -Uherska. Největšího počtu obyvatel dosáhla v 19. století, před druhou světovou válkou zde žilo 175 lidí. Všichni Němci, všichni po válce odsunuti. Ves byla opuštěna a následně srovnána se zemí. V roce 2009 byl pietně upraven řbitov této bývalé obce. Byl vztyčen středový kříž, umístěny lavičky a informační cedule. Náhrobků se příliš nezachovalo. Každopádně je určitě dobře, že se takovým místům věnuje pozornost. Je důstojnou připomínkou obyvatel, kteří zde žili dlouhá staletí. Řbitov v bývalém Újezdě je zároveň příjemnou zastávkou na cestě k nejzápadnějšímu bodu republiky.






Řbitov v Podhradí u Aše

17. srpna 2018 v 19:53 | vítor
Podhradí bylo v minulých staletích významnou obcí, kde sídlil rod Zedtwitzů, který vlastnil celé Ašsko. V Podhradí stál hrad a později dva zámky. Po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel význam obce výrazně poklesl. Starý řbitov se nachází na západním okraji obce u cesty k osadě Smrčina a k vlakové zastávce Podhradí. V současné době není používán, čeští obyvatelé obce používají k pořbům řbitov v Aši.

Řbitov v Podhradí byl ještě donedávna ve velice špatném stavu, ale v několika posledních letech se pracuje na jeho záchraně. Cihlová kaple u vchodu na řbitov je již opravena, momentálně (léto 2018) se pracuje na opravách řbitovní zdi. Náhrobní kameny jsou zašlé, některé povalené, ale většinou neponičené. Jako jinde v Sudetech se vás při procházce takovým řbitovem zmocní zvláštní tajemná atmosféra. Důležité však je, že i památky a místa, která byla dlouhá léta na okraji zájmu, se postupně opravují. I my, tedy Česká republika a její obyvatelé, se tím hlásíme k civilizovaným zemím, kde je úcta k mrtvým, ať už jakéhokoli vyznání nebo národnosti, přirozenou součástí dobrého vychování.















 
 

Reklama