Všední Nevšední

Nekonečný festival alternativní hudby a jiné podzimní atrakce

6. listopadu 2019 v 19:30 | vítor
Píšu po delší době a vlastně píšu na konci. Nikoli ještě svých sil, ale na neustávajícím konci něčeho. Před chvilkou skončilo léto, hned potom babí léto, pak skončil letní čas, přehouply se dušičky, podzim je v polovině. Čas ukončování, končení, konce. Některé staré záležitosti ale nekončí. Staré záležitosti se táhnou společně s umírajícím časem jak smrad za hovnocucem. Okolo se mění tváře lidí. Místo staré babky v legrační fialové bundě, která při venčení nestačila svému hbitému jacku russelovi a kterou už pár měsíců venčit nevídám, jsou tu přímo v našem domě děti ve stáří několika měsíců, jejichž tváře zatím ovšem neznám, neboť jim do nich většinou není vidět. Okolo se mění lidé, objevují se ti, o kterých jsem si myslel, že už je nikdy neuvidím, a náhle mizí ti, u kterých by to člověka nenapadlo. Já se mezi nimi proplétám, popocházím, jezdím autem i výtahem, v krátkých úsecích ukrajuju přesný čas a někde uvnitř v sobě běžím po dlouhé pláni, na jejímž konci zapadá slunce.

O dušičkové sobotě se mi podařilo píchnout káru trošku na hulváta přímo ke vchodu na druhý hřbitov, což při extremně zvýšené návštěvnosti kvitovala hlavně máma, která se bála dlouhého pochodu přes celé hřbitovy. Moc špatně se jí chodí. Takže tohle proběhlo hladce. Pro mě byla ale největším dušičkovým zážitkem návštěva krásného hřbitova v Poděbradech, který ukrýval svůj pravidelný půdorys a rozvržení i perly mezi náhrobky v mlžné vatě. Skvělá atmosféra!


To jsou všechno takové střípky, které člověk vkládá do všedních dnů. Výlet do Polabí, účast na nohejbalovém memoriálu a hlavně hudba, spousta muziky ze všech stran, různorodé, hlavně nezvyklé, menšinové, alternativní. O koncertu The Necks už jsem psal, tím to všechno začalo. Další týden hráli kamarádi z kapely Klářino odpoledne v hospodě Na Skalkách, v salónku, který je na menší hudební akci docela vhodný, ale celé to bylo trochu bizarní s těmi mysliveckými trofejemi na zdech a obrovskými exotickými rostlinami, snad nějakými palmami nebo možná aloemi, umístěnými v příslušně velkých květináčích v každém rohu místnosti. Pak hraní s vlastní skupinou, při něm nezvyklá a dramatická situace, bubeník volal odpoledne před hraním, že je mu tak zle, že nevstane z postele. Mně to zavolal rozčilený basák, který ale nevěděl, že já se hřeju na lavičce na slánském náměstí, kde proběhla velice bohulibá akce, totiž francouzský trh. Takže mi volal ten basák, ale, jak píšu, nevěděl, že já si dávám už druhou dvojku vína a ukrajuju si k tomu skvělé francouzské sýry a povídám si s milými známými lidmi. Naše nálady se lišily. Nakonec to byl ale právě basák Ženich, který sehnal bubeníka Honzu Horvátha, skvělého kluka, se kterým celé hraní šlapalo jak hodinky. Takže to se taky povedlo.


Opravdová Alternativa začala až ten další víkend. Pražský festival "zvláštní" hudby začal o týden dřív večerem temného ambientu v pražském klubu MeetFactory. Kdybyste někdo potřeboval poradit, jak se tam dostanete autem, tak napište. Trefil jsem to napoprvé a bezpečně jsme s kamarádem Lajbou zaparkovali kousek od klubu. Je to budova, která asi patřila v minulosti drahám; stojí vlastně na druhé straně kolejiště od Smíchovského nádraží. V klubu hrály projekty s podivnými názvy jako třeba :zoviet*france:, což nejsou ani Sověti, ani Francouzi, ale Angličani a ti nás na hodinu ponořili do meditačního stavu svými táhlými plochami a hlubokými tóny, doprovázejíce se přitom chrastěním a cinkáním chrastidly a cinkátky. Na youtube je spousta jejich zhruba hodinových projektů. Hudba pro ty, kteří zrovna nepospíchají.



Ponor do hloubky s dvojicí mágů z Newcastlu byl vyvrcholením celého večera, aspoň pro nás, po třech hodinách ambientu jsme se vydali na cestu domů a cestou si pouštěli z Vltavy pořad Jiřího Moravčíka Svět jiné hudby s Kayhanem Kalhorem. To je íránský hudebník kurdského původu, který hraje na strunný nástroj kamanče. Krásná, jímavá hudba nás doprovázela jízdou noční Prahou a dálnicí domů.


A stále to není všechno. Alternativa jako taková proběhla o prvním listopadovém víkendu. Ale tam jsem nebyl, i když některé další projekty se zvláštními názvy by mě lákaly. Pro mě to byl čas odpočinku, uklízení, čištění míst, kam jsem dlouhou dobu nesáhl. Dny vzpomínání na zesnulé, kdy si člověk vybavuje jejich tváře, výrazy, pohyby, hlasy. Svátky mrtvých, jedny z nejklidnějších v roce. Hřbitovy jsou sice plné, ale když to člověk srovná s předvánočním shonem.... A chystal jsem se na další koncert. Americký pisničkář Kevin Morby mě fascinoval na první dobrou a já si okamžitě koupil lupen, když jsem zjistil, že hraje v Praze, shodou okolností také v MeetFactory. Byla to tahle píseň, která mě srovnala se zemí.


Ale co čert nechtěl! Kevin Morby onemocněl a nemohl do Prahy dorazit. Smířil jsem se s tím bez obtíží a přemýšlel, zda mi má záda dovolí jít si zahrát fotbal. Náhle volal přítel Lajba a nabídl mi volný vstup do klubu Futurum na skupinu Taxiwars. To jsem mu ale vůbec nerozuměl, tak jsem si to musel najít. Jaké překvapení! Jazzové trio doprovázené živelným zpěvákem belgické rockové skupiny dEUS Tomem Barmanem znělo na videu na youtube velice jiskrně. V Taxiwars kromě Barmana hrají saxofonista Robin Verheyen, basista Nicolas Thys a bubeník Antoine Pierre. Po kratším váhání jsem na koncert vyrazil, podařilo se mi zaparkovat jen pár desítek metrů od Národního domu na Smíchově, kde je i Futurum, a nakonec jsem koncertu nelitoval. Skupina chvílemi zní jako čistý free jazz, jindy má ale moderní soulově hip hopový sound.


I přes občasné nevyspání nebo časovou tíseň se nakonec nemůžu zbavit dojmu, že mi rozrušování běžného stereotypu tímto způsobem spíš svědčí. Už tento pátek mě čekají další hudební zážitky a nekonečný fesťák alternativní muziky jede dál!

Houbové šílenství a pěna dní

2. října 2019 v 20:17 | vítor
Na Olega, jehož význam je svatý, zdravý, silný, se Smrt překulila do Umění a já zatím ještě nevím, co s tím. Nechávám to v sobě pracovat a během roku uvidím, kam se dostanu. Už se překulili i sv. Václav a sv. Michal, ochránci, pomocníci a také zvěstovatelé krásného babího léta. I letos byly krásné dny, ale v jiných letech je svatováclavský víkend slunečnější a teplejší. Ale na další stranu dobře. Už takhle jsem na vandru po krajích blízkých česko - moravské zemské hranici nevěděl, co s fleecovou bundou, teplou, neprodyšnou a těžkou. To, že jsem byl na vandru, se tady snad časem projeví. Čeká mě jako vždy po takových akcích zpracování desítek a desítek snímků, jejich selekce, úprava a rozdělení do složek podle budoucích jednotlivých příspěvků. Kdy se k tomu dostanu? Nevím. Pěna dní teď ubíhá tiše a nenápadně, ale věci jsou v pohybu. V pondělí jsme u Fanyho hráli stolní hru a včera jsem byl na návštěvě u známého, pili jsme čaj a povídali si. Ve Slaném nevídané projevy společenského života. V Kauflandu měli levnou cibuli, tak jsem nakoupil kilo cibule, červené víno a uvařil jsem cibulačku. To ale není to, čím chci tento žblept zakončit. Žádné cibulové šílenství totiž nevypuklo. Vypuklo houbové šílenství, a to zrovna v posledních dvou týdnech, kdy jsem se na houby nedostal. Davy lidí proudily do stále ještě volně přístupných lesů a nosily tam odtud bez velké námahy koše plné hub. Já v pondělí na sv. Jeronýma chodil po vydrancovaném lese hodinu a půl a našel jsem asi deset hub. Nu což, rozdělil jsem se s mámou a ještě mi zbylo na tři porce těstovin s houbami podušenými na víně a tymiánu se smetanovo - sýrovou omáčkou. Ale to taky není ten recept, který z toho nakonec vyjde vítězně jako další příspěvek. Včera, na Igora, starého skandinávského boha plodnosti, přinesla mi hodná kolegyně Irenka krabici od bot plnou hub. Houbové šílenství zasáhlo pěnu dní a propojilo se s ní v principu integrace, syntézy a synergie. Jedním z produktů této integrace, syntézy a synergie je i recept v následujícím příspěvku. Já zatím v pěně dní budu slučovat protiklady a vytvářet (snad) rovnováhu.

Technologická přestávka

20. června 2019 v 10:10 | vítor
Nějak se to sešlo. Nejdřív to vypadalo, že bude všechno probíhat tak, jak to probíhalo už nějakou dobu. Strávil jsem fantastický víkend. Jako old hippie řítil jsem se fádní fábií kouzelnou krajinou jižních Čech, vedle sebe pánka berlínského, který čadil jednu za druhou a říkal mi: "Víte, že umřel Niki Lauda?" "Někdo ho pomstít musí," otvětil jsem a řezal zatáčky ve sjezdu u Černovic. Vzadu si holky natáhly nohy do předních okýnek. Slunce pálilo. Fotil jsem židovské hřbitovy a koupali jsme se v lomu, kde byla voda tak studená, že nám vše hned tuhlo a scvrklo se.

Ale vše jednou končí a náhle se proměňuje. Než jsem fotky stačil zpracovat a uveřejnit příspěvky, pracovní notebook zkolaboval. Všechny fotky z posledních týdnů ztraceny. Náhlá změna, trochu lítosti a sentimentu. A přinutilo mě to k akci. Vzal jsem starý notebook, který nějakou dobu trávil čas nicneděláním v igelitce v koutě pokoje. Nechal jsem ho zrenovovat a určil jsem ho čistě pro osobní účely. Příští týden mi doma zavedou připojení na internet. Odtrhávám se tak od připojení pracovního.

Do toho ty horka. Kdo by něco dělal? Psal příspěvky, šťoural se ve fotkách, trávil hodiny shrbený na pracovní židli. Ospalá horká odpoledne, dlouhé světlé večery. Ale už zase shromažďuju materiály. Svatá místa, středověké věže, moderní architektura. Snad brzy. Snad i víc. Snad budu zas něco dělat. Ale kdo ví, kdy končí všechny ty technologické přestávky...

Sběračská kultura

5. června 2019 v 21:21 | vítor
Že je sběračství staré jako samo lidstvo, se dobře ví. Že zdaleka není vyhynulé, se ví dobře taky. I když v Čechách se v masovém měřítku omezuje víceméně na sběr hub. Ovoce sbírané doma na zahradě nebo na jahodovém poli není úplně sběračství, jak ho znali a prováděli lidé po tisíce let. Pořád přetrvává ve sbírání bylin a divokých plodů, jako jsou borůvky nebo šípky. Nebo bezinky. Nebo bezové květy.

To je totiž má oblíbená disciplína. Každé jaro čekám na přelom května a června, kdy se stráně, meze (pokud nějaké ještě existují) a břehy rybníků rozsvítí stovkami sluníček bezových květů. Stačí mi udělat si malou procházku a mám plnou tašku voňavých bohatých lat. Vybaven nůžkami a papírovou tašku natahuji se k větvím přes kopřivy, ohýbám je a stříhám květy. Anebo pozvu na procházku kamaráda s psíkem a ve dvou se to pracuje přeci jen lépe. Se zpocenou kšiltovkou i trikem, celý žlutý od bezového pylu dorazím spokojeně domů a rozmisťuji květy na noviny, aby mi na několik dní provoněly příbytek. Suché je zdrhnu ze stonků a naplním do sklenic. Od prvních podzimních rým se bezový čaj s medem bude hodit až do jarních únav.

Nenápadná, obyčejná činnost. Sběr. Ale většina lidí ho neprovádí. Přicházejí o zvláštní typ vzrušení, archaického zážitku a přímého kontaktu s přírodou. A to jsme si dnes při sběru bezu bohatě užili.


Popíjení čaje vprostřed všeho toho

14. května 2019 v 20:25 | vítor
Po několikadenní dovolené v neobvyklé destinaci a jednodenním odpočinku nadešel opět čas pracovního blázince. Kombinovaný s blázincem hokejovým samozřejmě. Půlka května je už spoustu let vyhrazena příznivcům ledního hokeje. Takže se to zase vrší a hromadí. Hodiny v práci v plné permanenci, neboť jarní nápor ještě nekončí, rychlý únik domů na hokej. Během obou přestávek a prostřední třetiny vyhrazený čas na doučování, večer úprava desítek fotek z dovolené, nakonec ještě shlédnutí půlky dramatického zápasu na mistrovství. Dnes ráno už pár minut po sedmé u bankomatu a uzenářství. Uzeniny čekají, až s nimi začnu něco dělat. Ale dostanu já se dnes k tomu? Během pracovní doby na rehabilitaci a do města pro balík s čajem. Přes poledne druhý balík s čajem. Po práci jsem padnul do postele. Hodinu jsem spal jak dřevo a další čtvrthodinu jsem se probíral. Pak deset minut telefonoval s kamarádem, který řeší akci, která přijde za tři týdny. Pak jsem konečně dostal k tomu, co mělo zaplnit hodinu někdy okolo páté odpolední. Místo toho jsem od půl sedmé do osmi dával dohromady nabídku z obou balíků s čajem. Ještě mě čeká vaření jednoduchého jídla na zítřek. A bude toho dost. A zítra zase od rána. Naštěstí čas věnovaný čaji není nikdy časem promarněným. Při práci na nabídce mě samozřejmě doprovázel čaj. Černý Assám. Slaďoučký a voňavý. Díky němu jsem vydržel. A taky díky Rytmům jihu. Tak pěkný večer!

Rodným krajem

1. května 2019 v 20:36 | vítor
On to tedy není úplně můj rodný kraj, ani rodný kraj mojí mámy, kterou jsem spolu se sestrou vyvezl na výlet. Je to rodný kraj mojí babičky, máminý mámy. A není to ani kraj vlastně, protože je to prostě kousek Slánska, ale specifický, periferní a svérázný. Jde o vesnice Hořešovice a Líský v severozápadním koutě Slánska, bývalého okresu Kladno i Středočeského kraje.

Do Hořešovic jsem jezdil jako malý s babičkou na návštěvu za jejími sestrami. Spolu s nimi a ještě bratrem, strejdou Vaškem, babička v Hořešovicích vyrůstala a chodila tam i do školy. To bylo ve 20. letech 20. století, tak už to bude za nějaké dva roky celé století. V domě, kde vyrůstala, žila pak její sestra a po ní její syn, tedy mámy bratranec. Celá tahle větev ale není rodinou se šťastným osudem. Dům, kam jezdila máma za svými prarodiči, je momentálně prázdný. Nad vesnicí je hřbitov. Tam jsou všichni tihle příbuzní pohřbeni. Nad jejich rodinnými hroby jsme s mámou rozplétali jednotlivé vztahy mezi jmény na náhrobcích.





V Hořešovicích mají trojúhelníkovou náves, na které jsou pomníky padlým pod lipami, bývalá škola, ta, do které chodila babička, a sv. Jan Nepomucký, který chrání obec od roku 1863. Za návsí pak stojí pěkná dřevěná zvonice z období pozdní gotiky 16. století. Uvnitř se dochoval jeden zvon pravděpodobně z dílny mistra Bartoloměje Berounského z Nového Města Pražského z roku 1511. Za zvonicí stojí malý půvabný kostelík zasvěcený apoštolům sv. Petrovi a Pavlovi. Je to jednoduchá obdélníková stavba bez věže postavená někdy ve 14. století, v baroku přestavěná.





Popojeli jsme pár kilometrů. Vesnice Líský leží přimáčklá na prudký svah pod náhorní plošinou, která je o asi 50 výškových metrů nad návsí. Domy ve vyšších polohách obce leží přimáčknuté na pískovcové skalky a jde se mezi nimi kroutivými uličkami. Celé moje dětství jsme tam jezdili na chatu. Mámy bratr koupil od nějakého jiného příbuzného z babiččiny linie domek na severním okraji vesnice a upravil ho na malou, ale pohodlnou chatu. Bylo tam kouzelně. Moje nejhezčí vzpomínky z dětství patří právě do Lískýho. A u cesty za touhle chatou, směrem k lesu na Bilichov, leží březový hájek a v něm kaplička nad studánkou. Je to Královka, studánka nazvaná podle pověsti o královně Elišce a klíčích od české země. Je to svaté místo.

Snažil jsem se, aby se máma se sestrou tvářily normálně, že bych si je rád na lavičce u Královky vyfotil, ale dopadlo to, jak to dopadlo. Vrátili jsme se okolo pole k autu a vraceli se pomalu a klidně přes Pozdeň a Jedomělice domů.





Utrpení střídá vzkříšení

27. dubna 2019 v 18:28 | vítor
Velikonoční půst trvá 40 dní. Ne že by ho nějak Češi, včetně mě, dodržovali, ale o to teď nejde. Je to silné období, až letos mě napadlo, jak blízko má k adventu. Ale zatímco v adventu se čas dne krátí, temnota svírá duši a vše vzhlíží k návratu slunce, potažmo narození nové naděje, tak před Velikonocemi vláda tmy a zimy končí, vesmír se vyrovnává v den astronomického jara a příroda se probouzí. Vše staré musí umřít, aby se uvolnila cesta novému. To pak může být provázeno skutečným utrpením, končícím vysvobozující katarzí a následným vzkříšením neboli zmrtvýchvstáním.

Já jsem vnímal toto období velice intenzivně. Zhruba od půlky března jsem se necítil úplně nejlépe. Před půl rokem diagnostikovaná borelioza, přeléčená antibiotiky, jak říkají lékaři, se ráda připomíná tím, že se připojí k nějaké únavě nebo stresu. Se stoupajícím objemem práce, stoupala i únava, snížená schopnost "něco" podnikat po práci a nakonec i strnulost, jak tělesná, tak zřejmě projevená i v myšlení a v jednání s lidmi. Přitom jsem byl schopen dál normálně chodit do práce. Ale některé dny to bylo jediné, co jsem byl schopen udělat.

O borelioze se dá leccos dočíst, projevy mohou být různé. Otázka, která se mě k tomu honí hlavou po několikaměsíčním žití s tímto podivným vetřelcem: "Je skutečně možné vyhnat si boreliozu z těla pouze mentálně? Vyhnat si ji z hlavy? A tím se zbavit i tělesných projevů, které třeba mohou být psychosomatického rázu?"

Čelit těmto velice osobním potížím je možné aspoň částečně pewnou disciplínou, pravidelným spánkem. I tak bylo nutné projít si utrpením až do hořkého konce. Poslední tři čtyři dny před Velkým pátkem vrcholila strnulost. Nehybnost. Nevzdoroval jsem velmi. Snažil jsem se odpočívat a nepanikařit. Naštěstí se mi podařilo jakž takž ukočírovat pracovní věci. Ve čtvrtek večer už jsem byl tak unavený, že jsem ani nemohl být napjatý, jak jsem byl v posledních dnech. Byl jsem mezi lidmi, ale moc mi to nešlo. K poslední večeři jsem měl vegetariánské lasagne. Lidé byli milí. Podařilo se mi včas odejít.

Podařilo se mi také v pátek ráno vstát, sbalit se a odjet vlakem do Chrasti u Chrudimi. Cítil jsem, jak se ledy lámou. Batoh na zádech bolel, ale nohy šlapaly a vše se velice rychle čistilo. Golgotou pak mně byl výšlap prudkým svahem podél dráhy nákladní lanovky k rozhledně s poetickým názvem Jahůdka. Padesát metrů od lanovky byly schůdky, kterých jsme si nevšimli... Hallellujah! Velikonoce začaly a velké utrpení skončilo.

PS: Na obrázku je městečko Luže. Fotil to Voight Zapata. Za Luží pak krajina, kterou jsme pokračovali. Začínal Velikonoční vandr. Brzy se o něm dočtete více. Toto bylo jen malé osobní zamyšlení nad vlastním prožitím letošní doby předvelikonoční neboli Velikonočního půstu.

Hledání ztracené hodiny

2. dubna 2019 v 22:06 | vítor
Hektika dnů snad už ani nikoho nepřekvapí. Sobota natažená na dvacet dva hodin. Pondělí bolavé. Ani dnes den nebyl snadný. Za každou vyřešenou záležitostí číhala další. Z komunikací dopravních je přinášely cesty telekomunikační. Včera večer domácí příprava přednášky, dnes večer schůzka s kolegou. Zítra přednáška.
Pořád mi někde chybí jedna hodina. Zírám na hodiny a říkám si: "To už je tolik?" A sedám si zpět k televizi nebo jdu do koupelny nebo krájím vidličkou omeletu s rukolou a nevěřícně žvýkám další sousto.

Když je pro dnes po všem, sedám si na postel. Pustím si rádio. Kolik je tedy vlastně hodin? Hrají Hoboes.

Kamenný pastýř na starých fotkách

27. února 2019 v 21:31 | vítor
Kamenný muž nebo pastýř je známý objekt. Ví se, kde stojí. Neví se, proč tam stojí. Je spousta teorií, které vysvětlují, proč tam stojí. Teď je módní. Stejně jako nedaleký nedostavěný chrám v Panenském Týnci imrvére obležený lidmi. Je k němu vybudována stezka a je obestavěn palisádkou.

Moje fotky jsou z půlky 90. let. 20. století. Byl mlhavý podzimní den a šli jsme pěšky z Třebíze od autobusu. Cestou jsme si trhali jablka ze stromů podél silnice. Ještě stále jezdilo dost málo aut. Kamenný muž stál uprostřed pole a nevedla k němu žádná cestička. Jen okolo něj byl chomáčový ostrůvek neupravené půdy. Nikdo se tu za celou dobu neukázal. Kamenný muž byl plný síly, rozmlouval s námi a naslouchal nám. Měnil svou podobu z každého úhlu pohledu. Tyčil se v prostoru a poutal na sebe všechnu pozornost. Pobyli jsme u něj asi hodinu a pak zase přes pole odešli k vesnici a na nádraží na vlak.





Svět hledačů thajských chutí

21. ledna 2019 v 20:37 | vítor
Dneska si vařím thajskou polévku. Nejsem žádný mistr, vařím jednoduchá a poměrně pragmatická jídla. Ale asijský týden v Lidlu, méně oblíbený z akčních programů pro české seniory, mě inspiroval k nákupu dvou plechovek kokosového mléka. A co jiného s kokosovým mlékem, navíc když v zelenině u tržiště měli jak koriandr, tak pěkné ostré papričky, odrůda Žluté torpedo. Ponořil jsem se do receptů a vybral jsem nakonec tento, přehledný a snadný. Z exotických ingrediencí jsem postrádal citronovou trávu a samozřejmě kafrové listy, to ani nevím, jak vypadá. Až přijde chvíle, najdu si je. Zase jsem disponoval zmíněným koriandrem. A zázvorem místo galangalu. Místo masa jsem použil uzené tofu. Rybí omáčka a limetka jsou samozřejmostí. Je to za chvilku hotové, jediné, co trvalo nějakou dobu, bylo povaření zeleniny na vývar. Polévku je pak za čtvrt hodiny hotová. Mám ji hotovou před sebou, za chvíli se do ní pustím. Zatím příznačně poslouchám píseň z alba M.Efektu Svět hledačů Stále hledám své vlastní já.

 
 

Reklama